Solomons, Jason: Woody Allen

Solomons, Jason
Woody Allen

recenze film

Do bohaté kolekce českých překladů publikací o slavném filmovém režisérovi přibyla další. Faktograficky i obrazově je zajímavá, ale zásadních nových zjištění nebo přehodnocení se od ní nedočkáme.

Woody Allen jako šampion českého knižního trhu
Jason Solomons
: Woody Allen – Film za filmem. Přel. Michaela Vašíčková, Omega, Praha 2018, 264 s.

Woody Allen u nás patří k nejoblíbenějším americkým umělcům: uspěl jako prozaik, dramatik, scenárista, herec i režisér, nemluvě o úloze muzikanta. Hlubší průzkum by si jistě zasloužilo váhání, jaké ohledně Allenových filmů panovalo v době normalizace – poprvé jsme Allenovu tvář spatřili až roku 1980 v politické komedii Na černé listině, kterou ovšem sám nerežíroval; jako první jím režírovaný snímek, v němž výjimečně nehrál, dorazila do tuzemských kin fantaskní Purpurová růže z Káhiry; to se psal rok 1988. Na podzim téhož roku pak ještě následovala posmutnělá rodinná komedie Hana a její sestry. Z toho vyplývá, že Allenova díla k nám plnou silou vtrhla až po pádu komunistického režimu.

Do dnešních dnů jsme od Allena viděli téměř kompletní filmový odkaz, dostupné jsou rovněž snad všechny jeho povídky, roztroušené po několika sbírkách – první český výbor nazvaný Vedlejší příznaky pochází již z roku 1985 a nejnověji ke čtenářům loni doputovala Obhajoba šílencova. O Allenovi jako filmovém tvůrci vyšla přinejmenším desítka publikací, jednou z nich je dokonce původní česká práce (od Michaela Žantovského, 1990). Také diplomových prací obhájených na zdejších vysokých školách bychom napočítali dlouhou řadu.

Některá nakladatelství se k Allenovi vracela opakovaně: ani nakladatelství Dobrovský není výjimkou. Před třemi lety vydalo monografii Woody, kde David Evanier podrobně zkoumal souvislosti mezi Allenovou uměleckou tvorbou, v níž nalézá i sporné úkroky stranou, a zákruty jeho soukromého života, zejména pak milostných vztahů. Zvláště ten s Miou Farrowovou, již Allen obsazoval do mnoha svých filmů, skončil katastrofou, když jej počátkem 90. let obvinila ze sexuálního zneužívání dítěte – svá obvinění s gustem opakuje podnes, nyní samozřejmě v rámci #MeToo. Ostatně kvůli novému povyku byla na neurčito odložena premiéra zatím posledního Allenova filmu Deštivý den v New Yorku (2018)…

Kniha Davida Evaniera je poněkud rozvláčná, s trochou reportážního nádechu, jako kdyby byla psána jen kvůli takovýmto skandálům, avšak přesto cenné postřehy obsahuje. Výmluvné je zejména zjištění, že Woody Allen „v civilu“ vůbec není takový neurotický budižkničemu, do jakého se s oblibou stylizuje. Evanier shromáždil především svědectví nejrůznějších lidí, kteří s Allenem přišli do kontaktu, spolupracovníků i dlouholetých známých; povídání s jedním z nich dokonce vydalo na téměř dvacetistránkový rozhovor. V knize, která nezastírá Evanierův obdiv k jistě pozoruhodnému, byť chybujícímu člověku, nalezneme i přetisky úryvků z knih, různých článků a stanovisek, které se vynořovaly v americkém tisku.

Český překlad nachystala Anna Fazekašová, která má však občas potíže s kostrbatým vyjadřováním, dokonce do češtiny zavedla mně dosud neznámé slovo „nebiš“, označující typ postav, které Allen ztvárňoval. Zbývá doplnit, že snímek Fading Gigolo (2013), ve filmografii označený jako neuvedený, zpřístupnily dvě televizní společnosti – Filmbox jako Stárnoucí gigolo, Česká televize jako Zvadlý gigolo.

Jestliže Evanier své pojednání dovedl k premiéře filmu Kouzlo měsíčního svitu (2014), další publikace Woody Allen – Film za filmem sahá až ke Kolu zázraků, dosud poslední, i u nás uvedené gangsterské komedii. Od předchozí knihy se ale zásadně liší: v chronologickém řazení předkládá encyklopedii Allenových filmů – bohužel však jen těch, které režíroval. Znamená to, že vypadla všechna díla, v nichž „jen“ hrál (včetně již zmíněného titulu Na černé listině). Navíc to není jediná takto koncipovaná publikace, která u nás vyšla: stejně řešenou knihu vydal před několika lety i Slovart. Nazývala se Filmový génius Woody Allen – kompletní průvodce tvorbou a s přemírou uctivosti ji sepsal Jason Bailey.

Autorem zatím poslední v češtině vydané knihy je Jason Solomons a dospěl v ní k daleko větší míře kritičnosti. Pokud se některý film Allenovi nepovedl, otevřeně to sdělí. Knihu uvádí do jisté míry rekapitulující Solomonsův rozhovor s Allenem, v průběhu dvou let pořízený na festivalu v Cannes. Slavný komik (s touhou pracovat i na vážných látkách) se tu ohlíží za svou uměleckou dráhou, soukromím i předsevzetími. Nesnaží se být za každou cenu vtipný. Zazní tu sebezpytný Allenův postřeh: „Rozhodně mám štěstí, že jsem žil naplno. Kdybych se teď ve vteřině skácel k zemi, mohl bych být se sebou spokojený – všechny sny související s kariérou se mi splnily.“

Než Solomons dospěje k heslům jednotlivých filmů, sestaví několik stručných kapitol, aby čtenáře uvedl do Allenova časoprostoru. Zkoumá nejen Allenovy herecké, scenáristické či režisérské postupy, volbu témat, zálibu v černobílém materiálu, ale všímá si rovněž jeho vlivu navenek. Dočteme se: „Možná nevymyslel žánr romantické komedie – dohodněme se, že to byl Shakespeare ve Zkrocení zlé ženy. Woody Allen jej však v Annii Hallové představil v nové podobě.“

Každé filmové heslo se vyznačuje výpravností. Zaujme nejen často celostránkovými (zpravidla barevnými) fotografiemi z natáčení i z filmů samotných, ale také přesně formulovanými stanovisky, oceněním předností i upozorněním na různá omezení či omyly. Jak Solomons píše, Allen se jich nevyvaroval ani ve své nejranější tvorbě, ani ve svých posledních titulech, vesměs označitelných za slabší. Opakovaně potvrzuje, že „civilní“ Allen nemá nic společného se svými postavami, dokonce už na začátku své kariéry patřil mezi bohaté, sebevědomé a navenek přitažlivé muže.

Z hesel se dovíme, že Allen mnohdy nepoužil všechny scény, které natočil, že s konečným tvarem vlastně tak trochu improvizoval. Například z povídkové komedie z roku 1972 Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste zeptat) vypadla povídka o sexuálním životě pavoučice. Spatříme sice obrázek, jak se Allen snaží uniknout z obří pavučiny, ale již se nedovíme, zda se dochovala celá povídka. Solomons chvályhodně zjišťuje pozadí výroby jednotlivých děl, upozorňuje na výmluvné zápletky i na přesahy všeho druhu.

Předkládá i stručné výňatky ze scénáře, většinou v podobě dialogů, takové lakonické výroky se skvějí i v záhlaví hesel. Jistě oceníme povzdech jedné z postav v komedii Manželé a manželky (1992): „Umění nenapodobuje život. Napodobuje špatné televizní pořady.“ Solomons začleňuje rovněž Allenovy glosy nebo svědectví lidí, kteří s ním spolupracovali. Možná bude pro leckoho překvapením, že Allen měl šťastnou ruku při objevování v budoucnu slavných herců, jako jsou Sylvester Stallone nebo Meryl Streepová. Právě Streepová po letech zavzpomínala: „Woody si mě beztak ani nepamatuje. Šla jsem do kina na Manhattan a zdálo se mi, že v něm ani nejsem.“

Solomonsova kniha je jistě faktograficky i obrazově zajímavá, ale nemohu se zbavit pocitu, že v české kotlině je poněkud „přeallenováno“ – zásadních nových zjištění nebo přehodnocování se tentokrát nedočkáme. Možná by bylo vhodnější, kdyby nakladatelství věnovala pozornost i jiným tvůrcům než těm nejobehranějším. Namátkou jmenuji Stanleyho Kubricka, Roberta Altmana, Hala Ashbyho, Martina Scorseseho či Francise F. Coppolu.

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1264x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce