Ţepeneag, Dumitru: Probuď se do snu (oneiristické povídky)

Ţepeneag, Dumitru
Probuď se do snu (oneiristické povídky)

recenze beletrie zahraniční

Rumunsko-francouzský autor Dumitru Ţepeneag, který mj. seznamoval francouzskou veřejnost s československým disentem a „paralelní“ kulturou, je spoluzakladatelem oneirismu, rumunského literárního směru, který se snažil vytvářet realitu rovnocennou snu (nešlo mu tedy o zkoumání podvědomí, jako tomu bylo v surrealismu). Výbor Probuď se do snu představuje průřez jeho třemi sbírkami prozaických textů.

Probuď se do snu
Dumitru Ţepeneag
: Probuď se do snu (oneiristické povídky). Přel. Jarmila Horáková a Tomáš Vašut, Herrmann & synové, Praha, 2018, 253 s.

Rumunsko-francouzský prozaik Dumitru Ţepeneag (*1937) není u nás neznámý. Pražské nakladatelství Dybbuk vydalo před jedenácti lety českou verzi jeho úspěšného románu Hotel Europa, který již vyšel v překladu do francouzštiny, angličtiny, němčiny, maďarštiny a slovinštiny. Rumunský spisovatel, přinucený na počátku sedmdesátých let k emigraci a žijící od té doby ve Francii (podobně jako mnoho dalších exulantů z Rumunska), se v tomto obsáhlém díle vrátil do své vlasti v době společenského převratu po prosincové revoluci 1989. Český překlad románu, pořízený Tomášem Vašutem, byl představen v květnu 2009 na veletrhu Svět knihy za účasti autora, který má k naší literatuře a kultuře blízký vztah. Dobře zná české spisovatele 20. století a jako šéfredaktor pařížské čtvrtletní revue Cahiers de l’Est (1975‒1980), v jejíž redakci působil mj. A. J. Liehm, seznamoval francouzskou veřejnost s československým disentem a neoficiální „paralelní“ kulturou (Charta 77, J. Škvorecký, L. Mňačko, L. Vaculík, P. Kohout, J. Patočka, A. Radok). Loni se D. Ţepeneagovi znovu naskytla příležitost k návštěvě Prahy, a to opět na knižní veletrh, kde se v rumunském stánku odehrál křest českého výboru z jeho starších povídek, nazvaného Probuď se do snu.

Záměrem překladatelského tandemu Jarmily Horákové a Tomáše Vašuta bylo seznámit české čtenáře s autorovou tvorbou spjatou s „oneiristickým“ směrem v rumunské literatuře šedesátých let. Tehdejší ideologická obleva umožnila nově nastupující generaci umělců tvořit v dosud nevídaném nonkonformním duchu. K tomu směřoval i oneirismus (rumunsky „onirism“), pojmenovaný podle psychologického termínu označujícího prodloužení snového stavu do bdělosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že Ţepeneag a další oneiristé navazovali na rumunský surrealismus třicátých a čtyřicátých let, reprezentovaný několika avantgardními časopisy (Urmuz, unu, Alge) a jmény jako Geo Boza, Saşa Pană, Gherasim Luca, Gellu Naum a Virgil Teodorescu. Na rozdíl od těchto tvůrců však neusilovali o zkoumání podvědomí a zachycování prožitých snů, nýbrž o vědomé vytváření „reality analogické snu“, a to propojováním snových obrazů prostřednictvím autorovy bdící racionality. Právě Dumitru Ţepeneag spolu s básníkem Leonidem Dimovem (1926‒1987) zformulovali zásady „estetického oneirismu“ a stali se prvními členy skupiny kolem bukurešťského časopisu Luceafărul, k níž se postupně připojili další mladí spisovatelé a výtvarníci. Politické uvolnění však netrvalo dlouho: zprvu aspoň částečně liberální „vůdce“ Nicolae Ceauşescu se po návratu ze Severní Koreje a Číny v roce 1971 změnil v tvrdého diktátora, kontrolujícího všechny sféry společenského života včetně kultury. Oneiristická skupina ztratila možnost publikovat a posléze byla rozpuštěna.

Před odchodem do Francie vydal Ţepeneag v Rumunsku tři útlé sbírky prozaických textů: Cvičení (Exerciţii), Chlad (Frig) a Čekání (Aşteptare). Jejich nové souhrnné vydání pořídilo roku 2014 pod názvem Krátké prózy (Proză scurtă) bukurešťské nakladatelství Tracus Arte. Z tohoto souboru překladatelé vybrali celkem 35 prozaických textů, jejichž společným rysem je to, že postrádají narativnost klasických povídek. Místo rozvíjení časově a kauzálně propojených motivů autor v duchu oneiristického programu řadí za sebou jeden „snový“ výjev za druhým, přičemž výsledný obraz nepůsobí náhodně a neuspořádaně jako záznam živého snu, nýbrž jako racionální konstrukce vyjadřující nějakou obsesi – nejistotu, strach, úzkost, výjimečně slabý záchvěv naděje. Tyto pocity sděluje vypravěč nejčastěji v první osobě, což jim dodává na přesvědčivosti. V krátké črtě Astronomie jsme svědky podivného úkazu, že nad městem místo obvyklého nebeského tělesa vychází modré slunce věštící dobu, kdy „bude příliš horko, uvidíte… Příliš horko“. V delším textu, nazvaném U nás na dvoře, sledujeme, jak se obyčejné klepadlo na koberce postupně proměňuje v šibenici a skupina veselých gymnastů v potenciální katy: „Akrobati se dívali na mě. (…) Jejich obličeje byly vážné a pohledy soustředěné. V pomalých vlnách krouží kolem šibenice; mlčenliví a pružní se ovíjejí kolem sloupů. (…) Náhle se zastavili. Přímo přede mnou, blízko okna, ze kterého se na ně dívám. Hluboce se předklonili. S rukama spuštěnýma podél těla, unavení, ale šťastní, se na mě upřeně dívají.“ Židle odkazují ke známému absurdnímu dramatu rumunského rodáka Eugèna Ionesca i k jeho celoživotnímu hledání nejvyšší nadpozemské autority: „Když byla i poslední židle zavěšena na provaz a vytažena nahoru, byl ten horní na vrcholu té obrovské pyramidy sotva vidět. Muž, který zůstal dole, křičel s trychtýřem z dlaní u úst: ,Héééj! Už ho vidíš?‘ Nedostalo se mu žádné odpovědi. Opakoval otázku, téměř řval: ,Odpověz konečně, viděl jsi hooooo?‘ Ale ani teď se nikdo neozval.“ V jiných textech, např. v povídce jménem Chodba (popisující labyrint se zamaskovanými průchody a zamčenými dveřmi), nacházíme inspiraci prózami Franze Kafky, který podle Ţepeneagova vlastního vyjádření patří k jeho nejoblíbenějším autorům.

Českého čtenáře nepochybně zaujme poslední text výboru, Heautontimorumenos, Pohřební nářek na stejné téma, věnovaný in memoriam Janu Palachovi: „… vím že mě čeká stejná otřesná podívaná na stejnou hrůznou scénu osvětlenou jedinou lampou tam ve sněhu mučení které se stále opakuje protože nemám odvahu dívat se až do konce a já sám jsem tedy vinen právě kvůli mně to nemůže skončit jelikož jsem takový zbabělec…“ Ţepeneag jako jeden z mála rumunských intelektuálů pochopil význam Palachova činu a veřejně se k němu přihlásil.

Pečlivě graficky vypravená knížka oneiristických povídek podává svědectví o tvůrčím kvasu v rumunské literatuře šedesátých let minulého století. Pro seznámení s novější rumunsky psanou prózou Dumitra Ţepeneaga bych překladatelům doporučovala zaměřit se buď na další části volné trilogie započaté Hotelem Europa, tj. Most uměn (Pont des Arts, 1999) a Maramureš (Maramureş, 2001), anebo na jeho románovou polemiku s národním mýtem o jasnovidné ovečce, vyjadřujícím rezignaci vůči osudu – Svatby z nutnosti (Nunţile necesare, 1992).

 

© Libuše Valentová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 1422x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce