Přidal, Tomáš

Přidal, Tomáš

rozhovor beletrie česká

„Přestal jsem oddělovat skutečnost uvnitř imaginace od skutečnosti reálného světa,“ říká v rozhovoru brněnský básník Tomáš Přidal a nepřímo tím charakterizuje jedinečný půvab své tvorby, v níž si nemůžeme být jisti naprosto ničím. V jeho nové sbírce opice mizí v zrcadle, jahoda je popravená gilotinou a vánoční stromek kouří marihuanu. A co na to básník? Ten také poklidně kouří a na všechno vrhá svůj potutelný úsměv – v jeho světě je totiž vše dovoleno.

Když váš odraz v zrcadle přestane kouřit

Tomáš Přidal, básník a ilustrátor, vydal sedm tištěných sbírek a dvě elektronické knihy Pontiak a Židle se mrtvých nebojí. Jeho kniha Kokosová opice byla přeložena do polštiny (Atut, Wrocław 2008). Jeho práce jsou zveřejněny v českých i zahraničních sbornících a antologiích, např. Die Aussenseite des Elementes (Non Profit Art Movement, Berlin 2001), Lepě svihlí tlové (Petrov, Brno 2002), nebo Gdyby wiersze miały drzwi / antologia młodszej poezji czeskiej ostatnich lat (Atut, Wroclaw 2005). BuchVýbory z jeho díla vyšly v časopise Quorum (Tomáš Přidal: Čovjek u mojoj kadi, Quorum, Zagreb, 2010) a v antologii Irreal Reader / Fiction & Essays from The Cafe Irreal (Tucson, Arizona, 2013). Ilustruje i knihy dalších autorů, například Kominické lodě (Ivan Wernisch), O princi Čekankovi (Patrik Ouředník), Taťka je zase opilej (Dušan Čater) a Bubáci pro všední den (Karel Michal).

V minulém roce byl pozván na mezinárodní festival poezie a aktivně přispívá do elektronických zahraničních magazínů. Nejen o tom, ale třeba i o postavantgardních tendencích v poezii či nahrávce jeho kapely Pulsar jsme vedli rozhovor.

iLiteratura: Tomáši, známe se už nějakou dobu, a tak vím, že ses minulý rok zúčastnil Evropského festivalu poezie v Londýně. Jak ses vůbec na takovou akci dostal a jak byla koncipována?
Tomáš Přidal: Na Evropský festival poezie jsem se dostal díky anglickému experimentálnímu básníkovi Stevenu J. Fowlerovi. Před několika lety mi napsal, že se mu líbí moje elektronické knihy básní Pontiak a Židle se mrtvých nebojí. Dostal jsem nabídku publikovat básně v rubrice The Poem Brut, kterou vede v 3:AM Magazine, a to s výzvou, že pro 3:AM není nic dost experimentální. Od té doby sledujeme navzájem svou práci. Když Fowler pořádal v dubnu 2018 první ročník Europan Poetry Festival, byl jsem na něj pozván. Během festivalu probíhaly akce deset dní. Účastnil jsem se dvou z nich: první, The European Camarade v Rich Mix, bylo společné čtení dvojic. Koncept je takový, že jsou zvoleny páry, které mají za úkol vytvořit společné vystoupení. Četl jsem s francouzskou umělkyní Iris Colomb. Naše spolupráce začala již měsíc před festivalem. Jsme oba také výtvarníci, takže jsme každý poslali tomu druhému své kresby a na ty pak napsali básně. Druhý večer, Performance Literature & Sound Poetry, proběhl v klubu Iklectik. Jedenáct evropských básníků na něm představilo své performance. Připravil jsem si slajdovou projekci sebe s komiksovými bublinami, ve kterých se postupně objevovala báseň. Z prostoru publika jsem báseň četl (ozvučil obraz) a některé části převáděl do dalších zvuků doplňujících děj v básni.

iLiteratura: Setkal ses na festivalu s nějakým nečekaně inovativním přístupem k současné poezii, kterou v našem literárním prostředí nereflektujeme?
Tomáš Přidal: Vybral bych si z otázky slovo přístup obecně. Nečekané pro mě bylo velmi vstřícné, uvolněné, pozitivní prostředí. Všichni účastníci festivalu byli vzájemně se nadšeně podporující přátelská komunita. Energie jednotlivých čtení a výstupů vyzařovala myšlenku: všichni na festivalu jsme poezie. Každý má svůj způsob, jak to vyjádřit. Ten teď společně sdílíme a je to velká radost.

iLiteratura: Je o tobě známo, že aktivně spolupracuješ s elektronickými zahraničními magazíny (např. Eratio Poetry Journal, Pider, Word for/Word) zabývajícími se postavantgardní poezií. V českém literárním kontextu se jedná o dost neprobádaný terén. Co bychom si pod tím měli konkrétně představit?
Tomáš Přidal: Jsou to časopisy pro experimentální literární tvorbu. V Eratio Poetry Journal zveřejňuje Gregory Vincent St. Thomasino poezii, inovativní narativní prózu a kritické a teoretické eseje. Pider je nezávislý časopis, který vydávají Meagan Crawford a Matt Johnstone. Matt a Meagan mi napsali, že sedí v cukrárně v Nashvillu, kde zrovna v rádiu hraje skladba Girlfriend is Better od kapely Talking Heads a oni si u toho prohlížejí můj blog. Takto vtipně projevili zájem o mou práci. Pro představu uvedu úryvek mého oblíbeného textu od Annie Grizzle z předposledního čísla Pideru: „Měsíc má šest paprsků / jeden z nich mě dosáhl / nebylo to vůbec tak krásné“.
S Jonathanem Mintonem, který vydává Word for/Word, jsme si kromě poezie psali i o noisové hudbě. V čísle časopisu věnovaném vztahu obrazu, zvuku a básnického textu pak zveřejnil vizualizace tracků Deceased Squirrel on the Phone, což je duo, ve kterém zpívám a hraju na kytaru. Téměř každý z těchto časopisů obsahuje i seznam linků na další podobné weby, takže se můžete proklikat např. až k časopisu Apartment poetry. Ten je celý koncipován jako půdorys bytu, kde v každém pokoji bydlí básně někoho jiného.

iLiteratura: Tvoje tvorba mi přijde unikátní také v tom, že jako jeden z mála českých básníků píšeš jakousi surrealisticky naivistickou poezii, aniž bys ale svůj jazyk jakkoliv ornamentalizoval. Často v nímnacházím nějaký aspekt odlehčení, takovou metaforickou vzdušnost, ale přesto skrze ni dokážeš popisovat závažná existenciální témata, jako je smrt, smutek nebo samota. Kde se v tobě rodí tato fantaskní, ale zároveň tragikomická imaginace, v níž potkáváme „soby průsvitné jako medúzy“ a kde „zrají palačinky na borovicích“?
Tomáš Přidal: Nevím jistě. V lese jsem překročil kořen a od té doby se dívám na věci takhle. Přestal jsem oddělovat skutečnost uvnitř imaginace od skutečnosti reálného světa. Někdy je možné žít i básně dalších autorů. Třeba jedu do klubu tramvají, která se pomalu táhne a strašně vrže, jako by se měla rozpadnout. Cítím, že jedeme obří botou Russella Edsona, která vystupuje v jeho textu Poraněná snídaně: muže snídajícího na verandě vyruší od jídla hluk, ozve se skřípot, zpoza obzoru se vynoří obrovská bota na kolečkách, nahoře v rozšněrovaném nártu ji řídí žena a z dírek pro tkaničky se dívají děti.
A já se dívám na děti. Zdá se, že mají rády palačinky. Kolem projde průsvitný sob. Když se vrátím z klubu, napíšu báseň.

Buch

iLiteratura: Literární kritik Karel Piorecký jednou prohlásil, že tvoje sbírka Úschovna rozhovorů (2003) má zřetelnou didaktickou funkci. Ukazuje čtenáři, jak se vyrovnat se stereotypem našich šedých dnů. Považuješ celkově svou poezii trochu za formu autoterapie – způsob, jak se odreagovat od stresu či únavy, jež se na nás v moderním životě valí ze všech stran?
Tomáš Přidal: To záleží na konkrétním čtenáři. Jako příklad uvedu text Mrtvej spratek ze sbírky Hlasy v sušence. Dostalo se jí zhodnocení, že je to jen taková „srandička“. Zároveň vím o dvou lidech, kteří u toho textu pláčou. Básník Andreas Koziol napsal mým překladatelům do němčiny o této básni v e-mailu: „Zdá se mi být jedním z nejhororovějších textů, které jsem kdy četl, literárně dokonalý a zraňující. Připomnělo mi to knihu Tančící kočka (rumunští vypravěči dvacátého století).“ Takže stejná báseň může být vnímána různě podle úrovně nastavení. Co se týče terapie, nejlepší je chůze. Chodím dlouhé úseky každý den.

iLiteratura: Své knížky doprovázíš obvykle vlastními ilustracemi. Jak důležité je ve tvé tvorbě prolnutí poezie s výtvarným uměním?
Tomáš Přidal: Své ilustrace považuji spíš za kreslenou část básně. Hodně kreseb vzniklo dřív než text. V poslední době psaní a kresbu neodděluji. Čtu nebo vidím jedno v druhém. Je to přirozené prolnutí, jako když se vám zdá, že váš odraz v zrcadle přestal kouřit. Na vlastních ilustracích ovšem vždy netrvám. Když od zrcadla poodstoupím, můj odraz zmizí. K zrcadlu přijde někdo jiný. Třeba umělkyně Heike Küster. Její kresby doprovodí mé básně v německém výboru z Pikantních poldů a Hlasů v sušence, který má vyjít v berlínském nakladatelství Stadtlichter Presse. Také rád ilustruju tvorbu jiných autorů.

iLiteratura: A co nová sbírka básní – v jaké je fázi?
Tomáš Přidal: Knihu s názvem Čalouník jsem právě dokončil. Vyjde teď na jaře v nakladatelství Druhé město. Básně jsou o událostech, které nelze definovat podle zavedených pravidel dorozumívání, protože se přeskupují samy uvnitř sebe. Je tam třeba opice mizící v zrcadle, jahoda, která je popravena gilotinou, nebo vánoční stromek kouřící marihuanu. Poleno letící na fraktálové vlně až do jeskyně Rudka, kde sochař Stanislav Rolínek (původním povoláním čalouník) jemně odsekával pískovec stejně jako vrstvy podvědomí.

iLiteratura: Vím, že se kromě literatury aktivně věnuješ i hudbě. Se svojí kapelou Deceased Squirrel On the Phone jste loni vydali skvělou desku Strawberry Cough. V tomto směru asi taky nezahálíš…
Tomáš Přidal: Nahrávku jsme vydali u Stoned To Death Records. S tímto labelem je vždy velmi milé a zábavné spolupracovat.
V letošním roce nám také vyšla coververze songu Nicka Cavea v brazilském vydavatelství The Blog That Celebrates Itself Records. Toto vydavatelství mapuje současnou nezávislou hudbu. Byli jsme osloveni, abychom nahráli píseň na únorový tribute Nicku Cavevovi. Vybrali jsme si song Catman od jeho kapely Birthday Party.
Mojí novou hudební aktivitou je kapela Pulsar. Jsme duo hrající post-punk. Pulsar je hvězda, která vyzařuje elektromagnetické záření. Také se tak jmenuje můj oblíbený kytarový efekt, periodicky zeslabující a zesilující signál kytary. Aktuálně nám vyšlo EP album s názvem Crumpled Mountain. Pro obě kapely, ve kterých hraju, píšu texty, takže v hudbě využiju i literaturu. Skladby jako She is Mr. Elf nebo Daddy Vanished in the Glue se snaží (stejně jako moje kniha) o popsání vnitřních změn v myšlení působením otevřenějšího přístupu k plynutí vesmíru v každém okamžiku.

iLiteratura: Je pro tebe rozdíl v tom, když píšeš texty v češtině a v angličtině? Přistupuješ k tomu úplně stejně?
Tomáš Přidal: Když píšu v češtině, držím se konceptu, který mám v hlavě, většinou zaznamenávám báseň na papír tak, jak mě napadla, případně někde něco vyměním nebo přehodím slovosled. Angličtina mi umožňuje víc odbočit od prvotního plánu. Není můj mateřský jazyk, takže více rozvíjím původní nápad situacemi, které od začátku neobsahoval. Tak se představy odvíjejí jedna od druhé a nahrazují standardní řád obrazu sledem výroků, ze kterých můžete vyvodit, kde hledat spojnice významů. Například v textu Spider-man Cocoon: „I had never friends / maybe in Japan / I had never swim / in lake of benzedrin / I had never spoon / spider-man cocoon / Eclipse of the threads / web is in the text.“

 

© Libor Staněk
foto © Barbora Přidalová
ilustrace © Tomáš Přidal 2019

Diskuse

Vložil: TIMONEL, 26.04.2019 10:17
Přidal, Tomáš
Skvělá práce, pane Přidale! Zhltnul jsem "Čalouníka" s Vaším vlastním výtvarným doprovodem cestou do práce. Gratuluju. Jsem nadšený. IMHO jste na špici současné české poezie (a to jste naprostý "mimoběžník", solitér.) Líbí se mi moc, že ta poezie je pro mě "signální" je tam spousty čitelných signálů,... které vystřelují jako rakety ohňostroje........ "Signální" protože syntetická, "signální" protože bohatá naa dimenze: proč si myslím, že ta poezie po vzoru kvantové fyziky a teorie superstrun zasahuje do jádra jazyka a odhaluje téměř všech doposud známých jedenáct rozměrů našeho světa? Doprovodné kresby jen dokreslují to, že žijeme ve vícerozměrném světě......... Mohou být tyto rozměry tak vzdálené a přitom na dosah ruky? Ano, mohou, taková je i poezie "Čalouníka". Nejvíce si cením toho, že ty básně jsou absolutně svobodné a nezařaditelné. jsou člověku nesmírně vzdálené a nesmírně blízké zároveň hovoří k člověku neidentifikovatelnou řečí, ale zcela jasně pokud si mohu dovolit příměr, jako kdyby nejlepší přítel objevil novou formu umění, kterou spolu ještě musíte odhalit, objevit, vynalézt Moc se mi líbí jejich tón, je naprosto vážný a zcela seriózní to není žádný experiment, to není žádná experimentální poezie není v tom žádná vyumělkovanost, strojenost nebo násilí cítím z těch básní zcela nebývalou opravdovost a blízkost všech věcí, ty verše vychází z něčeho nesmírně blízkého a důvěrného Přitom z té skutečnosti, která je trhána na kousky a volně používána je vytvořena natolik pevná a soudržná nová skutečnost, že je to až s podivem Nevím, jestli to není jenom můj naivní pocit, ale hrozně moc jsem těm veršům uvěřil, protože jakkoliv mohou hovořit o "vzdálených světech" jsou mi něčím nesmírně blízké, třeba už tím, že nerezignují na tradiční koncepty a tradiční kulturu a nebo na letmé rýmy a vnitřní paralelismus mezi verši. Nejsou to v žádném případě laciné provokace nebo naschvály na způsob avantgard nebo neoavantgard, není to ani umění pro umění, nejsou to ani pouhé hříčky, nejsou tvořeny za účelem být hříčky: čtenář Tomáši Přidalovi věří všechno, co básník píše, jde za ním jako za "vůdcem", který zhypnotizoval čtenáře, ale ničím jiným než svou upřímností a opravdovostí a nezáludností veršů. Nejsou to ani verše nějakého na okraji žijícího závisláka "zhulence", zračí se v nich reálný svět, svět plně soudržný a konzistentní, který vidí pouze básník (a je nutné někoho utvrzovat a někomu dokazovat, že Tomáš Přidal je básník, že vidí a tvoří "pravý svět"? Ne!...... není): V roce 1909 Jaroslav Vrchlický věnoval Josefu Váchalovi tyto verše: Vždy umění je sfinga, vždy je život moře a mezi nimi pouze jest básník interpret on zhloubá jediný ples a jejich hoře, co zbuduje on z nich, je pouze pravý svět.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1479x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce