Pihl, Roger: Muž, který se nechtěl vrátit domů

Pihl, Roger
Muž, který se nechtěl vrátit domů

recenze humor

Norské nemocnice jsou patrně ráj na zemi. Rogera Pihla totiž k napsání příběhu muže, který dělá vše pro to, aby z ní nemusel odejít, inspirovala vlastní zkušenost – respektive péče sestřiček v nemocnici Aker sykehus. Za přečtení kniha stojí především těm, kteří si chtějí odpočinout od každodenního stresu.

Podmanivá lehkost bytí
Roger Pihl
: Muž, který se nechtěl vrátit domů. Přel. Ivana Voráčková, Plus, Praha, 2018, 280 s.

Ačkoli má Roger Pihl na kontě řadu humoristických próz, oddechovým románem Muž, který se nechtěl vrátit domů se poprvé představuje i publiku mimo Skandinávii – včetně toho českého. Vizuálně zaměřeného čtenáře potěší už do detailu řešená obálka (a předsádka!) v nápaditém a zdařilém provedení talentovaného a dnes již snadno rozpoznatelného ilustrátora Jindřicha Janíčka. Přebal navíc zdobí prvek, který vídáme na pultech českých knihkupectví vzácně: jméno překladatele, v tomto případě překladatelky Ivany Voráčkové. Jméno se sice nesměle krčí na zadní straně, přesto za jeho uvedení nakladatelství Plus (které v tomto ohledu ostatně patří k těm progresivnějším, na přední straně obálek uvádí jména překladatelů alespoň v edici Pestrá řada) náleží uznání.

Hrdinu příběhu, vysoce výkonného manažera Valdemara Vågena, srazí cestou na kole do práce elektromobil. K nehodě dojde příznačně v den velkého kongresu, kdy je Valdemar ve firmě snad ještě nenahraditelnější než po zbytek roku. Probere se až v nemocnici, kde se jeho denním chlebem stane lelkování, zírání do stropu a laškování se sestřičkami. Poprvé po dvanácti letech netráví veškerý svůj čas schůzkami nebo myšlenkami na ten či onen problém, který je třeba řešit. V nemocnici si odpočine nejen od pracovního shonu, rázem je zbaven také všech tíživých možností volby, s nimiž se potýká každý z nás: k obědu si kupříkladu může vybrat jen a pouze hovězí stroganov, k pití má v nabídce obyčejnou vodu. Veškerou zodpovědnost za pacienta a jeho rozhodnutí přebírá personál nemocnice. Na to si Valdemar rád a rychle zvykne, a svůj nový život zbavený povinností a zodpovědnosti si dokonce oblíbí natolik, že začne hledat všemožné způsoby, jak si pobyt v nemocnici protáhnout na co nejdelší dobu.

Autor staví humor na jeho úsměvných pokusech o oddálení operací i dalších drobných příhodách. Valdemar v nemocnici roztomile lumpačí (například přepínáním sportovních přenosů, které sledují pacienti na sousedních postelích), v atriu si dává dostaveníčka s holubicí Palomou (které nosí její oblíbené skořicové švýcarky) a žertuje s lékaři a sestřičkami (přičemž vzápětí s plným pochopením konstatuje, že jeho vtipy nepadají na úrodnou půdu). K tomu všemu si postupně všímá podezřelých záležitostí, které se odehrávají během každodenního nemocničního provozu, čímž kniha dostává téměř detektivní rozměr.

Ústřední příběh je prokládán epizodami ze života několika vedlejších postav, z nichž zaujme především „bouchač“ Rafana. Jeho východoosloský dialekt (jazyk ulice, který by měl svědčit zejména o tvrdé slupce mluvčího) se sice v překladu rozplynul do několika českých nářečí, výsledek je ale nakonec tak komický, že funguje. Namátkou z Rafanova repertoáru: „A copa se vám to stalo?“; „A kur vajíčka snáší (...) Mám čapnout bejsbolku a zaskočit k pantátovi na návštěvu?“ (s. 107) Prostřednictvím jednotlivých postav se Roger Pihl dotýká i vážných a podstatných témat, jako jsou vyhoření, osamělost či ztráta blízkého člověka. Kniha tak navzdory všem komickým situacím přináší také zamyšlení nad tím, jak si poradit se životem v dnešní zběsilé době, která po člověku neustále něco vyžaduje. Odpověď na tuto otázku sice autor nepřináší, ale ví, že nejlepšími zbraněmi proti bezradnosti jsou nadhled a humor.

Absurdními a záhadnými motivy kniha připomíná tvorbu švédského autora Jonase Karlssona – zápletkou a prostředím potom konkrétně kafkovskou novelu Místnost, tónem a podněty k zamyšlení mírně odlehčenější Fakturu. Humor Jonase Karlssona je však temnější a mnohdy vzbuzuje úzkost. Humor Rogera Pihla je oproti tomu laskavý, téměř ustavičně cuká čtenářovými koutky (třebaže se některé vtipy opakují častěji, než by bylo třeba), a právě díky němu je četba Muže, který se nechtěl vrátit domů především příjemným, oddechovým zážitkem.

Jako ilustrace nechť závěrem poslouží následující úryvek, v němž se jedna z postav vyrovnává s odmítnutím vysněné partnerky:

„Ten cit mu zůstal v srdci jako rotující trojúhelník, když se otáčel, bodal ho, ale postupně se rohy obrousily a přestalo to bolet. Po nějaké době na ni už ráno nemyslel, a tak na ni přestal myslet i večer.“ (s. 120)

 

© Petra Zikmundová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 811x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce