Kůs, Tomáš T.: Mělké jámy

Kůs, Tomáš T.
Mělké jámy

recenze beletrie česká

Mělké jámy mají netuctový koncept. Kůs si v nich osvojil zásadu, která u básnických sbírek platí dvojnásob: „Méně je někdy více.“ Nejde ji ale přijmout prvoplánově, básník s ní musí souznít. To znamená zhutnit svůj projev a nelpět na jediné linii. A hlavně mluvit na rovinu.

Kůs se v Mělkých jamách usebral
Tomáš T. Kůs
: Mělké jámy. Weles, Brno, 2018, 62 s.

Je hlavním promotérem české slam poetry – performativního, až líbivého žánru, který si z poezie (s trochou nadsázky) bere jen to nejhorší. Na pódiu se svými básněmi nevystupuje a ani z pozice organizátora neprotežuje „poéty“. Naopak často zve „nabušené rýmaře“ s vysokým indexem WPM (words per minute). Vede dvojí život. Řeč je o Tomášovi T. Kůsovi a Mělké jámy jsou jeho už pátou lyrickou sbírkou.

Čtvrtá se jmenovala Nevinní. Vydal ji v roce 2013 v nakladatelství Hnízdo, které při té příležitosti založil. Básně v ní stojí osamoceně, chybí jim hlubší (nebo možná jasnější) kontext – něco, co bychom mohli nazvat angažovaností. Avšak ne tou politickou, jak tento pojem většinou v poezii chápeme, ale osobní. Snahou nebýt pouhým básníkem, být v básni i člověkem. V Mělkých jámách jde Kůs naopak s kůží na trh. Není to jen přehlídka invence, je to i pozvání do jeho života. Řeč je souvislejší, obrazů je méně a pojí je nejen nenucené oslí můstky, ale hlavně zřetelná tematická linie.

Kůs vyzrál k autenticitě, ke které mu dopomohl významný životní prožitek – v roce 2014 se mu narodil druhý syn. Rodičovství zpracovává niterně a citlivě, až mateřsky, jako by syn vyšel z něj samotného: „[J]eskyňka strach / aby nový život / nebyl jen plesknutím / čerstvě vyvržené ryby / o hromadu dalších / bezhlavých ryb // syn má vprostřed noci ruce rozhozené / už jako by jej střelili“. Přináší neotřelá uvědomění z otcovského života podobně jako třeba Mirka Ábelová z toho mateřského v loňské sbírce Večný pocit nedele. Ta tvoří jeho protipól nejen genderově, ale i náladou básní, proto může srovnání přístupu obou básníků přinést zajímavé poznatky. Otcovská role je přece jen poněkud jiná, provází ji posvátná úcta. Ábelová píše: „Feny sa hárajú / a já som tehotná // s mojim psom momentálne / čúráme v rovnakej frekvencii“ (ruja); zatímco Kůs: „[J]sme věci / osaměle rozházené po pokoji // tak to zanechal / vedle andělsky spící / smotek shluku událostí // za okny španělština / a štěkot psa.“ (zátiší s gaučem) Ábelová tíhu situace zlehčuje humorem. Její básně jsou kamínky rozšafně hozené do rybníka, které udělají radostné „žbluňk“, a čtenář se směje spolu s ní. Ty Kůsovy jsou „štěstíčka“, tedy poletující pírka, která se zvolna snášejí na hladinu a po dopadu na ní zůstanou neporušeně plavat – přitom jsou neuvěřitelně křehká stejně jako ticho, které čtenáře nad jeho básněmi pohltí. Je to zastavení v přítomnosti plné existenciální úzkosti. Zatímco Ábelová je ve svých básních zaujatá praktickou stránkou věci, jako jsou plínky a kojení, a zdá se, že nemá čas tolik přemýšlet takzvaně o nesmrtelnosti chrousta, Kůs si přes rodičovské my nadále uvědomuje své osobní . Nic nezastírá, setrvává v kognitivní disonanci mezi rolemi rodiče a svobodného jedince, což v něm pochopitelně vzbuzuje úzkost.

Tematickým protikladem rodičovství a zodpovědnosti za syna je v Mělkých jamách svoboda a touha cestovat. Vedle impresí z přítomnosti čteme střípky vzpomínek ze vzdálených zemí. „[S]amodruhá / na mol opilá v Annas iela / jako by rtěnka / vyhrabaná zuřivě z kabely / na jednom náměstí / byla berlou s níž přežije / přechod na druhý // když zavrávorá / opře se o stíny // BIŽUTÉRIJA / SUVENÍRI.“ (ulice Sv. Anny) V Jižní Americe zastihuje svého dědečka, básníka Josefa Hrubého (báseň je s věnováním), který se tu zúčastnil literárního festivalu: „tvé šedé sako / a chůze o holi / barví ulice Medellínu“ (šedá báseň). Jeho sbírku ANO NE loni vydal jako druhý a zatím poslední počin svého Hnízda. Hrubý se jejího uvedení bohužel těsně nedožil.

Do Mělkých jam se vyplatí ještě opřít krumpáčem
Kůsova poezie je zavinutá do sebe, je třeba ji dekódovat. Vyzývá k tomu hned název Mělké jámy, rozdělený na obálce graficky na jednotlivé slabiky: „měl / ké / já / my“. (Obálka je celá černá, až na bílé jméno autora. Matná, jen název se leskne. Na dotek kniha pod prsty příjemně drhne.) Může se zdát, jako by autor rozdělením slova „jámy“ na dvě slabiky akcentoval už na obálce zmiňovanou tenzi mezi a my. Kůs klade důraz na jednotlivé slabiky i v básních. Přenesením pozornosti z jedné slabiky na druhou vznikne nový význam slova, který čtenáře přenese o dimenzi dál (například v básni po sauně: „bavlna tají dech // opatrně / prsty dlaně“). A významy jednotlivých pojmů se zase proměňují tím, jak během čtení ustupují mimo čtenářovu aktuální pozornost a stávají se jen dojmy v čerstvé paměti. Druhé nebo třetí slovo rozmělní to první. Tato proměnlivost slov by se dala nazvat „tekutostí“. „Nejtekutější“ jsou slova právě ve chvíli, kdy je vyslovujeme nebo kdy zapisujeme myšlenku. A zachytit tuto „tekutost“ v pevném textu je pro básníka výzva. Inspirací je Kůsovi možná styl slamera Bohdana Bláhovce, který má ve zvyku takto improvizovat přímo na pódiu.

Kůsova slova a sítě slov skrývají víc, než je na první pohled vidět – fungují jako symboly. Do Mělkých jam se vyplatí ještě opřít krumpáčem, abychom je odhalili. Původ názvu sbírky najdeme až na poslední stránce v básni na lůžku: „[C]elý život ničila / se vznešeností poezie / ale umírá takto pokřiveně / kdy jedinou dírou do světa je mělká jáma / prochcaná do sněhobílých matrací“. Zmíněný motiv já–my znovu výrazně vystupuje v básni kdo víc: „[N]o tak máš hořkost pod jazykem / škvíru mezi dveřmi / chůzi s kočárem podél hřbitovní zdi / – tak a teď o mně! / teď zas jiný příběh“. Spojení „mělké jámy“ v sobě ale ukrývá mnohem více významů. Mělkost – banalita. Jámy – vztahy. Obyčejnost rodičovství, jakkoli je ta pozice mystická. Společný prožitek partnerů, který mezi nimi ale v Kůsových verších nevytváří bližší pouto. Úzkost z rozkročenosti mezi sebou a blízkou osobou – tak blízkou, až má básník někdy problém rozpoznat, kde končí jeho já a začíná já jeho syna. Neopakovatelná banalita tělesné interakce, která stojí na začátku něčeho tak nevinného, až to onomu páru vmete do tváře nesnesitelnou vinu. Na básníka doléhá tíha toho, že pro to malé stvoření musí někým být, i když sám neví, kým je, a tak něco hraje. Banálně, ale naplno. Zjišťujeme, že to něco je vlastně někdo. Ale kdo?

Sbírka se drží dvou témat – syn (láskyplná zodpovědnost) a cestování (touha po svobodě) – a to jí prospívá. Básník se mezi nimi v úzkosti potácí, jako když lesem cloumá vichřice. V jednu chvíli čtenáře přenáší do teplých dálek: „[T]vá ruka padá / do písku v Cabo da Roca / mezi borovicemi tamaryšky / a kostnatci // dále je soumrak a zastřený / nemyslitelný mys“. (mezi borovicemi) Vzápětí se noří do obav o svého potomka jako v básni ptát se: „[P]řed hádkou za hádkou / syn spí / beznadějně odevzdaně // co se to děje? // ptát se po jednotě / místa času a...“ Nebo v básni vyšetření: „[K]éž by ruka / vjela do rány / hadičky a sondy / monitorují / strach / se propadá / hluboko / bez dna.“

Vyčerpání z vnitřního boje se místy promítá i do formy. V básni readymade na čtenáře přímo prší synonyma, na metafory jako by už nezbývala síla: „[Ú]zkost neklid starost stres / nouze úzkost tíseň utrpení zármutek nesnáz / úzkost muka bolest trýzeň útrapy / obava předtucha chápání úzkost strach“. Z celkově meditativního rytmu sbírky vybočuje překotnou hovorovostí i báseň zničilživot, která chrlením slov připomíná produkci slamera Tukana. „[S]tarší dcera s ním nemluví / vždyckybylstejnej zničilživot / když babička umírala / stál tam jak tvrdý Y / celý týdny celejživot metrvodevšech / aby se to netýkalo“. Slam připomíná také důraz na zvukomalbu v básni telefon: „šťovík restaurování / kurva rekonstrukce a přece / víra / v dobré konce“.

Motiv otcovské úzkosti v Kůsově nové sbírce není prvoplánový, přesto se blíží zkušenosti, která nás bezprostředně obklopuje. Otázky, které si básník klade a které symbolizuje přerušený kruh na obálce, jsou běžné, ale zároveň metafyzické. Co zůstane z , když vznikne my? Rozmělní ho? Co zůstane ze svobody, když se přidruží zodpovědnost – ta nezpochybnitelná, pudová? „[Z]ajat myšlenkami na horké měsíční vulkány / kostel ve tvaru varhanních píšťal / kdysi v Reykjavíku.“ (5. patro, pokoj 522) Jak pokračovat ve vlastní cestě, když se do ní přidruží syn? „[R]adost až na kost / že jednou šlápne / na tom strašlivě těžkém kole / vážně do pedálů / a ujede / všem příkazům / ceděným mezi zuby / jdeme pocem sedni jez! / i jiným / dospělým lžím.“ (syn v parku)

Sbírka skoro prostá per
Přes svou úzkost Kůs nikam nespěchá, pozastavuje se – například v básni s názvem 22. 5. 2014, 04:29 nad synovým narozením. Mnoho mužů pro vyjádření své účasti u porodu nenachází slova. Kůs v možná nejlepší a podle mého názoru nejhezčí básni Mělkých jam jde ve svých metaforách až na dřeň. „[K]dyž vyjde ven / vypadá spíš jako nějaký postradatelný / na černo odebraný orgán // shluk přezrálých hrušek / i s žlutavou mázdrou na povrchu // zvážený kus do ruda vyuzeného kolene / ve sněhobílém ručníku / není k uvěření / ještě dlouho ho nazýváš jinými jmény / Skoromůj / Málemsyn“. „Kus vyuzeného kolene“ si pak přivlastní básníkovu bolest: „[B]olest je jiná // vlaštovky v mžiku / sešívají rány // třísky v dlaních syna“. (otcem) V reflexi těchto intimních zážitků Kůsovi nejspíš pomáhá, že jednoho syna už má. Už to trochu zná, a aniž by ztratil citlivost, může se lépe soustředit na reflexi. „[V]e výseči okna / vidět syna // sedí na kopci / třema roky hledí / kam nedohlédnu“. (vidět) Je znát, že jako dvojnásobný otec vyspěl, získal soustředění, které v Nevinných chybělo.

V Nevinných bylo víc básní, víc nejasností a také víc parádiček. Na obalu miska s pírkem a vedle ní chumel dalších pírek. Na předposlední straně přilepený žlutý papírek, na který se psávají úkoly. Na poslední straně skutečné pírko. U medailonu Jam je Kůs vyfocený s pořádným perem přes půlku obličeje, jinak je ale nová sbírka per prostá. Jámy šlechtí minimalismus. Jediným symbolem je červený kruh na obálce, v malé části nespojený. Odkazuje možná na to, že se v Kůsovi něco nenávratně otevřelo. A jeho tvorbě to rozhodně prospívá.

 

© Adam El Chaar

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 628x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce