Vuillard, Éric

Vuillard, Éric

rozhovor beletrie zahraniční

O tom, proč se rozhodl psát o anšlusu, o vztahu mezi skutečností a fikcí, o potenciálních hrozbách, kterým dnešní společnost může čelit, a o české literatuře se v rozhovoru pořízeném při jeho pražské návštěvě zmiňuje francouzský spisovatel Éric Vuillard, autor knihy Tagesordnung: anšlus Rakouska v šestnácti obrazech.

Radost je, když se spisovateli podaří postihnout, co si společnost tajně myslí

Éric Vuillard prý Prahu navštívil už podruhé, tentokrát u příležitosti vydání prvního překladu do češtiny, a přestože téměř celý pátek strávil poskytováním rozhovorů, pochvaloval si, že už z města stihl vidět mnohem víc než při své první cestě. Setkali jsme se v pozdním odpoledni v krásných kancelářích v Pařížské ulici. Na otázku, jestli není z celodenního povídání unavený, s širokým úsměvem odpověděl, že vůbec ne, a s chutí se znovu rozpovídal.

iLiteratura: Existuje nějaká žánrová kolonka, ve které se cítíte dobře, nebo jsou vám takové škatulky cizí?
Éric Vuillard: Spíš to vnímám tak, že moje kniha náleží na určité místo literárního vývoje. Když se podíváme na dějiny literatury z odstupu, všimneme si, že literatura se jako celek mění, není to jen historie jednotlivých autorů a jejich děl. Bohumil Hrabal psal ve velmi složité době a jeho díla jsou tím poznamenaná, třeba Červený a černý od Stendhala je poznamenaný úplně jinými problémy. Nejde jen o to, že autoři byli jiní lidé, šlo o dva jiné světy. Oba ale náležejí do literatury – ať už byly problémy jejich doby jakékoli, vždy se snažili nějakým způsobem se vztahovat k realitě, něco nám o ní říct, a používali k tomu ty prostředky, které byly v jejich době dostupné. Stendhal, a vlastně i Hrabal, mohli, alespoň naoko, psát jen romány. Pro tehdejší režim by jistě bylo silně znepokojivé, kdyby Stendhal přišel a řekl, že příběh Juliena Sorela se skutečně stal. Měl by kvůli tomu problém s cenzurou. Román byl tedy v některých historických obdobích i způsobem, jak se chránit. V dnešním o poznání svobodnějším světě se fikce často vypařuje a literatura se více kloní k realitě.

iLiteratura: Proto se tedy raději pohybujete na pomezí non fiction a románu?
Éric Vuillard: Non fiction je anglosaská kategorie, která se postupně prodírá do zbytku světa. Tváří se, jako by mezi fakty a vlastní představivostí byla nějaká bariéra a jako by krásná literatura vždy bývala jen čistá imaginace a až dnes se začala objevovat třeba dokumentární literatura. Pokud se podíváme například na českou literaturu, mohli bychom tvrdit, že Haškův Švejk je fikce. Zároveň je to ale jedna z nejzajímavějších knih o první světové válce, jedna z těch, která o válce říká nejvíc pravdy, a k tomu je i vtipná a tragická. Proto bych naopak tvrdil, že Švejk je velmi přesná kniha. Kdybychom se ptali, jestli je to fikce, bylo by to úplné nepochopení té látky. Měli bychom se spíš ptát, jaký má daná kniha vztah k pravdě. V Haškově románu je možná mnohem víc pravdy, než kdyby se jednalo o analytické pojednání o válce. Moje kniha vychází z ověřených faktů, nic si nevymýšlím, ale je strukturovaná podle mého subjektivního úhlu pohledu. V tom tkví vztah k pravdě. I pokud vyprávíme o svém dětství, strukturujeme vyprávění, volíme, co přesně rozvedeme, na co dáme důraz. Všechny naše poznatky nějak podléhají fiktivnímu strukturování.

iLiteratura: Zmínil jste dva české autory, Haška a Hrabala: máte mezi českými spisovateli svého oblíbence? Možná je jím jeden z nich?
Éric Vuillard: Nevím, četl jsem i jiné, například Kafku… Když jsem byl mladší, možná jsem měl oblíbené jednotlivé autory, ale dnes mě zajímá spíš pohyb, vývoj v literatuře. V české literatuře je to asi složitější, její dějiny byly pohnutější než ty francouzské, české země v různých obdobích patřily do větších celků. Třeba právě Kafka, je to vůbec český autor, nebo není?

iLiteratura: Co si o tom myslíte vy? Je Kafka český autor?
Éric Vuillard: Podle mě bezpochyby ano! Myslím si, že on se za něj považoval. Taková dilemata každopádně ve francouzské literatuře nemáme, Zola je Francouz, Hugo je Francouz, oba patří do stejné geografické entity. Právě díky tomu se dá tak dobře sledovat ten vývoj, který mě zajímá.
Abych dal příklad: když si vezmete Hugovy Bídníky, máte tam postavu prostitutky Fantiny. Hugo se možná poprvé v dějinách literatury na prostitutky nedívá jako na něco špinavého a nepolepšitelného. Fantina není prostitutkou ze své podstaty. Hugo nám vypráví o její společenské trajektorii. Narodila se v chudinském prostředí, potká kluka, studenta, který nějaké peníze má, zamilují se, ona otěhotní a kluk odejde a ožení se s dívkou ze své společenské vrstvy. Fantina pak musí živit dceru a kvůli tomu spadne do prostituce. Zajímavé je srovnání se Zolou – ten napsal dvě knihy, Zabijáka a Nanu, kde najdeme podobnou trajektorii. Nana je také prostitutka, ten příběh je vlastně podobný jako u Fantiny. Rozdíl ale je, že když Fantina umírá, potká Jeana Valjeana, ten se o ni postará a zachrání její dceru. Při čtení nám to vhání slzy do očí, protože ve skutečném životě se nic tak krásného nikdy neděje.

iLiteratura: Zatímco u Zoly je to tak trochu deziluze?
Éric Vuillard: Přesně tak. Nana umírá sama, zničená, nemocná, všechno ztratila. Tady jsme trochu blíž realitě. Tímhle způsobem nejspíš prostitutky v té době umíraly. Literatura se tak dostala do nové etapy. A přesně tenhle vývoj mě zajímá.

iLiteratura: Zpátky k vaší knize – sledoval jste reakce čtenářů v Rakousku? Jich se téma dotýká víc než jiných…
Éric Vuillard: Ano, byl jsem tam, podle toho, co jsem viděl nebo četl, byly reakce dobré.

iLiteratura: Takže žádný rozdíl jste nezpozoroval?
Éric Vuillard: Ne, vlastně jsem rozdílné reakce zpozoroval spíš v zemích, které výrazněji zasáhla ekonomická krize roku 2008. Například ve Španělsku mi ve vztahu ke knize kladli mnohem víc politicky orientovaných otázek. Na základě první kapitoly se mě třeba ptali, co si myslím o dnešním vlivu velkých firem. Naopak v Německu, Rakousku nebo Francii, kde jsou podobné ekonomické podmínky, se mě ptají spíš na literaturu. A v některých východních zemích se mě ptali i na komunismus, což je v knize zcela periferní záležitost, ale jistý vztah tam je, protože Hitler na začátku slibuje, že komunismus vymýtí.

iLiteratura: Napadá vás nějaká dějinná událost, kterou byste si přál vidět na vlastní oči?
Éric Vuillard: Ne. Vždyť v dějinách žijeme. Myslím si, že i kdybych něco viděl na vlastní oči, neměl bych o tom jasnější představu. Kdyby to tak bylo, měl bych jasnou představu o tom, co se děje dnes. V tom je krása dějin, že se na ně můžeme dívat s odstupem. Kdybych se mohl procházet časem, vlastně bych byl úplně slepý.

iLiteratura: V knize říkáte, že „ty největší katastrofy se často ohlašují krůček po krůčku“. Existuje nějaký způsob, jak ty krůčky, jež ohlašují katastrofu, rozpoznat?
Éric Vuillard: Je to těžké. Musíme být citliví vůči určitým nesouladům, obtížím, protikladům, které by se mohly zdát jako zanedbatelné, ale z nějakých důvodů nás omezují.

iLiteratura: Cítíte něco takového v současnosti?
Éric Vuillard: Ano. Mě v současnosti nejvíc znepokojuje to, že především v majetnějších nebo vzdělanějších vrstvách společnosti se rozmáhá jakési pohrdání nižšími vrstvami. Jde o takový antidemokratický postoj: například jsme velmi rychle měli tendenci říct, že žluté vesty jsou fašisti, ačkoli na jejich požadavcích od začátku nic fašistického nebylo, naopak, jejich společenské požadavky byly levicové. Také máme tendenci říkat, že společnost špatně volí a při volbách se mýlí… Samozřejmě můžeme být s výsledky voleb nespokojení, máme to ale házet na lidi, nebo na volební systém? Na způsob financování kampaní? Volby jsou vlastně jako dohodnutý sňatek, copak můžeme ženy 19. století vinit z toho, že se vdaly za blbce? Vždyť měly na výběr přinejlepším tak dva kandidáty. Spousta lidí se dnes považuje za demokraty, ale zároveň si myslí, že největší nebezpečí přichází z lidu.

iLiteratura: Napadá vás nějaké téma, historická látka, kterou byste rád zpracoval, ale neodvažujete se?
Éric Vuillard: Ne, nerozhoduji se, jestli psát o té nebo té události. Zajímám se o spoustu věcí, čtu o říjnové revoluci, francouzské kolonizaci, ale ne proto, abych o tom psal. Když mě něco zaujme, když se o něčem chci dozvědět ještě víc, porozumět tomu, možná o tom začnu psát.

iLiteratura: Pracujete také jako filmař – ovlivňuje vás tato profese jako spisovatele?
Éric Vuillard: Vlastně jsem toho mnohem víc napsal, než natočil, mám za sebou jen jeden celovečerní film. Ten vliv je spíš nepřímý, nejde o to, že by mě filmy nutily psát jinak, ale spíš o to, že mě filmy učí jinak myslet. Týká se to především kompozice románu.

iLiteratura: Ptám se proto, že někteří kritici knihu popisují jako sled filmových scén…
Éric Vuillard: Ano, tento způsob „střihu“ rozbíjí starý způsob vyprávění, ten, který jde od A do Z, jsou v něm čtyři postavy, nějaká tragédie, rozuzlení… To je vlastně nedemokratický způsob vyprávění, protože dává prostor jen velkým osobnostem, dává důraz jen na pár vybraných osudů. Vychází to ze starého způsobu psaní. Demokratizace a emancipace literaturu změnily. V mé knize nemají postavy kontinuitu, ale myslím si, že si to při čtení ani neuvědomujeme. Dojde nám to až později. Není tam ani lineární kontinuita, protože nesledujeme jednu nebo dvě postavy: nejde o jeden příběh, ale o několik příběhů, které spolu souvisí a na konci vytvoří jeden pohyb, jenž má širší význam – říká něco o servilnosti, o tom, jak se někteří kompromitují.

iLiteratura: Proč jste si jako téma pro knihu vybral právě anšlus? Proč vám připadá zrovna teď aktuální?
Éric Vuillard: Je to vlastně náhoda. Četl jsem paměti Kurta Schuschnigga, jmenovaly se Requiem za Rakousko (ten název je otřesný, kýčovitý, a tím mě ta kniha zaujala; občas si kupuji knihy proto, že předpokládám, že budou špatné). Přečetl jsem si tedy tu knihu a dozvěděl se o několika zajímavých scénách, jedna z nich je i v mé knize: jeho setkání s Hitlerem. Šokovaly mě tam dvě věci. První bylo to, že Schuschnigg vypráví o vlastní neohrabanosti. Vypráví, jak na něj Hitler vybafl, aby našel v dějinách aspoň jeden případ, kdy sehrálo Rakousko kladnou roli. A Schuschnigg nám dobrovolně vypráví, že se vytasil s Beethovenem. Na to mu Hitler řekl, že Beethoven byl přece Němec, a Schuschnigg odpověděl, že Rakousko si ho ale adoptovalo. To je přece úplně směšné. V naprosto zlomovém okamžiku dějin mluví kancléř Schuschnigg o hudbě a ještě se zmýlí. Dokonce se ani neodvážil říct, že sám Hitler je Rakušan. Šokovalo mě tedy to, jakou projevil neschopnost, a ještě víc to, že nám o tom vypráví. Já jsem ale díky tomu mohl jeho příběh převyprávět, a to s jistou drzostí, skoro nestydatostí. To mi umožňuje literatura: vykreslit portrét společenské elity, zde konkrétně sebejistého aristokrata a advokáta, který si myslí, že za všechno mohly Hitlerovy rozmary, a ne jeho vlastní neschopnost.

iLiteratura: Proč vlastně píšete? K čemu z vašeho úhlu pohledu literatura slouží?
Éric Vuillard: Myslím, že především slouží k přenosu velmi specifického typu vědění. To ale platí o mnoha lidských aktivitách. Samozřejmě slouží také k zábavě, třeba když čtu Mrtvé duše nebo Švejka, hodně se u toho nasměju, ale není to vždy jen čistě pobavený smích. Smějeme se, ačkoli to, o čem čteme, je strašné. Skrze humor a ironii nás Gogol i Hašek něco učí. Jeden o carském Rusku, druhý o první světové válce. Proto se píší knihy. Také se mi líbí, že když člověk píše, je v tom sám. Sám před bílou stránkou. Může si myslet a psát, co chce. Myslím, že největší radost pro spisovatele je, když se mu podaří postihnout, co si společnost tajně myslí. Donutit ji tak k přiznání.

 

© Vendula Pazderová
foto © Richard Klíčník

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 671x

Inzerce
Inzerce