Abbasová, Veronika: Fanfikce: Ženská literatura nového věku

Abbasová, Veronika
Fanfikce: Ženská literatura nového věku

recenze literární věda

Specifický fikční svět, který pro mnohé většinové čtenáře zůstával neznámý, přibližuje autorka hravě a s humorem. Kniha naznačuje, že fanfikce si pozornost (nejen) literárních teoretiků zaslouží.

Když se setká Severus Snape a František Ladislav Čelakovský
Veronika Abbasová
: Fanfikce: Ženská literatura nového věku. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2018, 173 s.

Veroniku Abbasovou znají čtenáři našeho časopisu jako recenzentku japonské literatury, ovšem čtenáři čtrnáctideníku A2 už měli možnost poznat ji také jako znalkyni a apologetku fanfikční tvorby. A také jako tvůrkyni těchto textů, které vycházejí z již existujícího kanonického díla a jsou psány jeho fanoušky bez očekávání zisku. Svoje názory nyní autorka obsáhleji vyložila v knize Ženská literatura nového věku, přepracované diplomové práci Fanfikce a intertextualita. Sleduje v ní historii fanfikce světové i české a nastiňuje žánrovou typologii i pestrou paletu sexuálních vztahů, které tyto příběhy vykreslují.

Už starý Gilgameš
Co se týká klasické literární historie, autorka konstatuje, že už ta nejstarší je plná různých převyprávění, doplnění, rozšíření, parodií a pastišů kanonických textů. Již v Mezopotámii najdeme derivativní texty k jedné z nejstarších památek světové literatury – Eposu o Gilgamešovi. Jedná se o tabulky s texty nesouvisejícími s oficiálním mýtem. Podobně zvláště středověk domýšlel a rozvíjel biblické příběhy či základní novozákonní zprávu o Ježíšovi, kteréžto cykly někteří srovnávají s dnešními pokračováními příběhů o Sherlocku Holmesovi.

Jak konstatuje Abbasová, Bible sice stále zůstává součástí kulturního kánonu, ale současný autor může od čtenářů těžko očekávat tak detailní znalosti, jako měli lidé ještě v 19. století. Spíše než starozákonní jména egyptské otrokyně Hagar či praotce Abraháma tak budou v současnosti mnohým čtenářům blízká jména jako Harry Potter nebo Luke Skywalker. „Pozorujeme tak obměnu kulturního kánonu, ze kterého ale v důsledku autorských zákonů nemohou čerpat autoři, kteří chtějí být oficiálně publikováni, ale pouze autoři fanfikcí.“

Za předchůdce fanfikce u nás někteří považují pokračování Foglarových Rychlých šípů. Pod názvem Poselství ze Stínadel je napsal v osmdesátých letech Josef „Griffin“ Červinka, který v letech 1964–1997 působil jako vůdce skautského a turistického oddílu mládeže. Na motivy románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří připravil pro své svěřence táborovou hru. Po skončení hry se hoši dožadovali pokračování, a proto jim ho Červinka vymyslel, přestože Foglar ve svých hromadných dopisech třetí díl trilogie sliboval. Když si později Červinka přečetl Foglarův třetí díl Tajemství Velkého Vonta (1986), nalezl údajně „mnoho shod“ se svým příběhem. Podle Abbasové v tomto případě nejde jen o „předchůdce“ fanfikce, ale o fanfikci zcela regulérní, neboť splňuje tři zásadní kritéria: „jedná se o derivát jiného textu – Foglarových Rychlých šípů“, vzniklý v rámci fandomu (Foglarovi příznivci z řad skautů a dalších mládežnických organizací) jako amatérské, nevýdělečné dílo.

V analýzách soudobé fanfikce pak autorka předestírá, o jak pestrou a mnohoznačnou sféru textů se jedná – je to rozlehlý prostor, kde se hravosti a vynalézavosti nekladou žádné meze. Sherlock Holmes v ní může pomáhat řešit záhady Harrymu Potterovi, který se může zamilovat do Voldemorta či Severuse Snapea. Druhý jmenovaný zase může vstoupit třeba do světa Guvernantky Vladimíra Macury a proměnit Františka Ladislava Čelakovského v bobra, aby pak společně s jeho ženou dokončili Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Ideový obsah, který autor/ka do svého fanfikčního textu vloží, také může být roztodivný: od křesťanských až po politické alegorie vyjadřující autorovy názory například na prezidentské působení Václava Klause, jež vysvětluje jako důsledek kletby zlého čaroděje. Jak uvádí Markéta Pytlíková, bohemistka a autorka fanfikce, tyto texty jsou otevřené všem ideovým zaměřením, i když jejich úhelným kamenem jsou především vztahy a jejich vývoj, takže ideová složka zůstává spíše v pozadí.

Mužské rozmnožování, ženy-voyerky a trocha škodolibosti
Také proto se i Abbasová věnuje hlavně vztahům. Rozepisuje se zvláště o žánru „slash“, jemuž v současném pojetí dominují homosexuální vztahy mezi postavami, které jsou v původním díle buď heterosexuální, nebo je jejich orientace nevyjasněná, i když autorka diskutuje i užší definici, podle níž jde o texty, jež píší ženy o gayích. Mnoha čtenářkám se takové scény líbí, protože v původní próze často musí volit mezi dvěma mužskými hrdiny, ale ve slashi je mohou „mít“ či voyersky pozorovat zároveň: „Povídky jim poskytují erotické fantazie, které obsahují jak jemný chápající typ partnera, tak typ mužný a silný.“ Objevují se prý ovšem námitky, že takto zobrazovaní muži jsou příliš idealizovaní, což u skutečných mužských homosexuálů může vyvolávat komplexy méněcennosti, pokud se tedy k této četbě vůbec dostanou. Ještě méně realistické jsou pak texty, které znázorňují muže rozmnožující se partenogenezí, totiž výhonky pučícími z jejich těl, nebo muže těhotné a v bolestech rodící, což prý některé čtenářky kvitují se škodolibou radostí.

Nechybí ani témata znásilnění, nebo naopak asexuality, v kteréžto oblasti mohou podle autorky fanfikční texty dokonce vykonávat osvětovou činnost. Abbasová to dokládá svědectvím člověka, který se měl prostřednictvím fanfikce dozvědět, že asexualita není nemoc, ale minoritní sexuální orientace. A v pořadu Českého rozhlasu dokonce přiznala, že ji texty žánru slash naučily oceňovat krásu mužského těla.

V některých povídkách jsou kategorie mužství a ženství pojaty značně nekonvenčně, takže kupříkladu v jedné z odnoží tolkienovského univerza není z hlediska trpaslíků (u nichž je zastoupení obou aspektů tradičně silně nevyvážené) hobit Bilbo rozhodně mužem, a proto jej oslovují „sestro“.

Radikální témata v konvenčním rouše
Celkový obraz, který kniha podává, je značně odlišný od toho, jak tento typ literatury líčí jiní odborníci, například Jan Kolář, podle něhož se komunity tvůrců a fanoušků fanfiction podobají „tradiční pospolitosti sedláků“, pro něž jejich krajiny i vyprávění představují to, o co je třeba pečovat a co je třeba uchovávat jako bezpečný domov. Abbasová vidí situaci složitěji a diferencovaněji. Společně s teoretikem popkultury Henrym Jenkinsem (nar. 1958) přiznává, že mnohé tyto texty skutečně hlavně znovupotvrzují dominantní normy, mohou být misogynní, rasistické a homofobní, ale, jak Jenkins uvedl v rozhovoru pro časopis A2, „ta nejlepší díla nás mohou posunout dál než jakákoli jiná současná populární tvorba“. A souhlasně Abbasová cituje Evu Veselou aka Belldandy, autorku populárního blogu, podle níž se v těchto textech rychleji prosazují nová témata a okrajové motivy. Současně ale platí, že v drtivé většině případů je fanfikce „poplatná většinovému vkusu. Paradoxním důsledkem tohoto stavu je v podstatě konvenční podání relativně radikálních témat.“

Pro ty, kdo dosud tento typ tvorby neznali, může recenzovaná kniha otevřít dosud netušený svět příběhů, který autorka přibližuje i řadou ukázek. Její styl je místy hravý, či dokonce vtipný, jako když Padesát odstínů šedi, jež původně vznikaly jako fanfikce, charakterizuje coby „schematický příběh o panně v nesnázích a rytíři na bílém koni (ovšem s jezdeckým bičíkem v ruce)“. Při vysvětlování svého přístupu se nerozpakuje odkazovat třeba na dětský film Lego příběh. Tam kladný hrdina Emmet netrvá na tom, že všechny kostky Lega musí zůstat na původním místě, naopak je pro inovaci, na rozdíl od zlouna jménem Lord Business, jemuž Emmet říká: „Co vidím já, jsou lidi, kteří se inspirují jeden druhým, a taky vámi. Lidi, kteří berou to, co jste postavil, a dělají z toho něco nového.“ Podobné formulace a odskoky (či přílišná velkorysost při hledání prehistorie fanfikce) můžou některé odborníky iritovat, ale běžné čtenáře by naopak mohly přilákat. Mnohá témata jsou v knize jen lehce naznačena a zasluhují si další výzkum, ačkoliv někdy se literární vědy týkají jen nepřímo, jako například otázka, nakolik může psaní povídek o znásilnění, tzv. Non-con, fungovat jako terapeutický prostředek. Celkově kniha naznačuje, že si fanfikce pozornost nejen literárních teoretiků zasluhuje, i když se až časem ukáže, jestli skutečně bude „experimentálním místem, kde možná pozorujeme něco z mediálního světa budoucnosti“.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Antonín Kudláč, 12.04.2019 12:58
Abbasová, Veronika: Fanfikce: Ženská literatura nového věku
Tuhle knížku jsem si přečetl s chutí, leccos zajímavého se dozvěděl a místy se i pobavil. Protože je to dílo v podstatě průkopnické, obsahuje velké množství popisu (a až přehnaně rozsáhlých citátů), s čímž se lze nakonec smířit. Irituje mne ovšem ta urputná snaha obhajovat FF jako badatelské téma, což... v dnešní době rozvíjejících se popkulturních studií snad už není třeba. Autorka možná až příliš důvěřuje údajům z prostředí samotných fanů (např. statistiky na s. 45-46), nejsem si jist, nakolik jsou skutečně relevantní. A opravdu je FF tak výrazně ženskou doménou, jak se v knize (už v jejím názvu) tvrdí? Není to jen optický klam, způsobený zaměřením na slash? Také mám dojem, že kniha je trochu redakčně uspěchaná, místy z textu ta původní diplomka trčí, což je zjevně důsledek dnes běžné akcelerace odborné produkce. Celkově ale jsem samozřejmě rád, že něco takového vyšlo.
Vložil: Veronika Abbasová, 04.04.2019 21:35
Abbasová, Veronika: Fanfikce: Ženská literatura nového věku
Děkuji za hezky zevrubnou recenzi!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 618x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce