Björnsdóttir, Sigríđur Hagalin: Ostrov

Björnsdóttir, Sigríđur Hagalin
Ostrov

recenze beletrie zahraniční

Byli by současní Islanďané schopni přežít bez kontaktu se zbytkem světa a vrátit se k původnímu zemědělskému způsobu života? Ve své dystopické prvotině otevírá islandská novinářka řadu nepříjemných otázek, jako jsou ty týkající se naší závislosti na technologiích a přístupu západního světa k imigrantům, což je v její rodné zemi aktuálně velmi výbušné téma.

Úplně sami
Sigríđur Hagalin Björnsdóttir
: Ostrov. Přel. Lucie Korecká, Fobos, Praha, 2019, 272 s.

Skandinávští autoři již řadu let vtělují své obavy o budoucnost naší planety do literárních dystopií kombinujících klimatické katastrofy s pesimistickými vizemi uspořádání společnosti. Jako příklad jmenujme román Johanny Sinisalo Jádro slunce, nabízející sociálněkritický obraz Finské republiky, mladou norskou spisovatelku Maju Lunde a její dva ekologicky laděné tituly Historie včel a Modrá nebo knihy dánského provokatéra Kaspara Collinga Nielsena. Nyní máme možnost téma nahlédnout i z islandské perspektivy.

Výjimečné postavení Islandu, ležícího daleko od zbytku Evropy, si přímo říká o příběh o konci světa. Přesně s touto myšlenkou přichází novinářka a šéfka zpravodajství státní televize Sigríđur Hagalin Björnsdóttir (nar. 1974) ve své, trefně nazvané knize Ostrov (islandsky 2016). V ní je Island téměř z hodiny na hodinu odtržen od zbytku civilizace. Nefungují technologie, podmořské kabely ani jiné cesty komunikace. Ti, kteří se pokusí zemi opustit vzduchem nebo po moři, nenávratně mizí. Shodou okolností nebo možná záměrně jsou prezident a čelní představitelé vlády v zahraničí. Co se děje tam, nikdo netuší.

Ve vykreslení propukající celonárodní krize je od první strany zřetelný rukopis zkušené reportérky, jež volí pro úvodní scény sobě blízké prostředí médií a vysoké politiky. Nastolené tempo se autorce bohužel nepodaří udržet napříč celou knihou, ale napětí v textu zůstává i poté, co se ukáže, že cílem vyprávění není odhalení příčiny situace, ale otázka, zda se bude země schopna s izolací vyrovnat a fungovat soběstačně a za jakou cenu.

Ve vyhrocených poměrech, v nichž je po několika dnech jasné, že se nejedná o krátkodobou poruchu spojení, nechává autorka krystalizovat charaktery jednotlivců a především obnažuje mechanismy fungování společnosti. Sigríđur Hagalin nejde jen o to, předložit vize budoucnosti, ale domyslet důsledky tendencí, které v Evropě pozorujeme již dnes. Tváří v tvář nedostatku potravin, léků a pohonných hmot se lidé chovají jako zvířata a nově ustavené vedení země jim rozhodně nejde příkladem. Vše graduje v tom, jak se stát zachová k cizincům – ať už k nevinným turistům, kteří zůstali na ostrově uvězněni, nebo těm, kteří tu desetiletí žijí a pracují. To je téma více než příznačné – dnes, jen tři roky po vydání knihy, zmítají Islandem vlny demonstrací, na nichž občanskoprávní aktivisté protestují proti vládě, která z jejich pohledu nelidským způsobem zachází s imigranty drženými v utečeneckém táboře nedaleko Reykjavíku (článek o demonstracích přinesl časopis A2) .

Sigríđur Hagalin Björnsdóttir je nejlepší v popisných pasážích včetně fiktivních novinových článků, v nichž zachycuje narůstající rozměry krize, zanikání nepotřebných profesí, odliv lidí nezvyklých na manuální práci na venkov a obrat státu k zemědělství. Do ústřední postavy novináře Hjaltiho navíc promítá sobě pravděpodobně dobře známé morální dilema, zda mají sdělovací prostředky ve vyostřené době říkat lidem krutou pravdu, nebo ji nenápadně upravovat a bránit tak vypuknutí paniky. Výrazně slabší je román naopak ve zpracování napínavé látky do roviny příběhu a vykreslení hrdinů, zejména Hjaltiho a jeho bývalé přítelkyně, houslistky Maríi, jejich charakterů, motivů jednání i vzájemného vztahu. Žurnalistický přístup nenahrává tomu, abychom se s postavami ztotožnili, emocionální rovina zůstává nepropracovaná a provázání hrdinů působí místy účelově.

Ostrov je spíše román idejí než lidských příběhů, jak to u dystopií často bývá. I tak má ale potenciál zaujmout všechny, kteří přemýšlejí o tom, co by se stalo, kdyby ze světa bez varování zmizely technologie a lidstvo bylo nuceno se vrátit ke způsobu života z doby před stovkami let. Představa, že by najednou nefungoval internet, nemohli bychom si zavolat z mobilního telefonu a většina z nás by v ten moment přišla o zaměstnání, je možná nerealistická, možná příliš děsivá, ale to neznamená, že bychom se jí měli proto odmítat zabývat. Etická otázka přístupu k migrantům rozhodně není hudba budoucnosti, ale přítomnosti, a to nejen té islandské.

 

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 818x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce