Různé podoby vyrovnání s minulostí jsou společným jmenovatelem románů německé autorky Ursuly Krechelové (nar. 1947). Jako debutantka v sedmdesátých letech zprvu publikovala básně a divadelní hry, později vydala několik souborů povídek a esejů, také texty o ženském hnutí či významných ženách ve vědě a kultuře. Prvním románem byl Shanghai fern von wo (Šanghaj velmi vzdálená, 2008), o čtyři roky poté následoval Landgericht (Zemský soud, 2012), za který v témže roce obdržela Německou knižní cenu. Protagonisty obou těchto románů jsou židovští uprchlíci, v prvním odcházejí z nacistického Německa do Šanghaje, v druhém se hlavní hrdina vrací do poválečného Německa a chce se vrátit také ke svému starému životu a povolání soudce – a musí přitom čelit poválečné realitě.

Román Geisterbahn (Strašidelná dráha) volně navazuje na oba předchozí tituly, i zde jsou protagonisty oběti nacistického režimu. Dornovi jsou Sinti. Přivykli drobným ústrkům, žijí spíše stranou ostatních a o dění kolem se příliš nezajímají. Hitler, který právě na náměstí v Trevíru pronáší své projevy, je zatím jen důvodem, proč tam nemohou se svým kolotočem. Alfons Dorn sní o tom, že své podnikání rozšíří. Vydá se proto do Berlína, aby se na veletrhu poohlédl po nové atrakci. Je to nejdelší cesta, jakou dosud podnikl, Kolínský dóm a velkoměstský ruch Berlína jej ohromí. Přelom však tato cesta představuje i v jiném ohledu: v platnost vstupuje zákon omezující volný pohyb Romů a Sinti. Alfonse a jeho švagra Lorence v Berlíně zatknou a oba jsou několik týdnů drženi v táboře. Podaří se jim sice utéct, ale po návratu domů už nemohou provozovat svou živnost. Alfonsův nejstarší syn Josef se vyučí pekařem. Jeho nový začátek má rychlý konec, z rasových důvodů je brzy propuštěn. Poté co je jedna ze sester násilně sterilizována, utíká Josef do Lucemburska. Tam je zatčen, také sterilizován a odvlečen do koncentračního tábora. Rodina je v roce 1940 deportována.

Otec Aurelie Torgauové je slušný člověk, bojuje za lepší pracovní podmínky ostatních, věří ideologii, která říká, že lepší život je možný. Z člena socialistické strany se stane komunistou. Jeho děti pokračují v nastoupené cestě. Dcera Aurelie se zdá být v předválečné politicky vypjaté době ideální osobou pro pašování novin a zpráv do Lucemburska. Její nic netušící manžel však žárlí, a když je zatčena, rozvede se s ní a z komunistické strany přestoupí k NSDAP. Aurelie a její bratr Willi jsou odsouzeni, po letech věznění následuje koncentrační tábor. Obě postavy jsou inspirovány skutečnými osobami, autorka pozměnila jen drobné detaily.

Ursula Krechelová ve svém románu nezůstává jen u jednotlivých lidských osudů, příběhy románových postav prokládá útržky společenských a politických událostí. Díky tomu je obraz válečných let plastický a komplexní. Není to však svět černobílý, žádná jednoduchá rozhodnutí neexistují. Poměry koncem třicátých let přitvrzují: každý je nějakou měrou postižen novými nařízeními a pravidly. Obvyklý přístup „volby menšího zla“ pomáhá režimu víc, než by se zdálo. Stranou nezůstává ani církev, která s režimem najde způsob koexistence.

Stíny minulosti
Z početné rodiny Dornů se z koncentračního tábora vrátí rodiče Alfons a Lucie, ze sedmi dětí pouze dvě. Poté co přežili válku, zůstává Aurelie Torgauová v Berlíně, bratr Willi v Trevíru. Jejich cesty se rozcházejí i politicky. V Berlíně sílí vliv komunistické strany a Aurelie poznává rozdíl mezi politickou ideou a jejím uplatněním v praxi. Odchází proto do západního sektoru, do Hannoveru. Rozkmotří se s bratrem, který komunistickou stranu nadále obhajuje.

Materiální nouze v poválečných letech dává zapomenout na roky války. Kdo byl kým, hraje spíše podružnou roli. Minulost je oddělena tlustou čárou, kdo nemusí, nevrací se. Kdo si s režimem zadal více, než je přípustné, potřebuje příslušné potvrzení. Vítězné mocnosti, které Německo spravují, k tomu přistupují každá po svém. Sověti pragmaticky, kdo se hodí, zůstává, Američané a Britové hledají systémové řešení, někoho, kdo si zachoval čistý štít. Najdou např. Konrada Adenauera, který válku trávil v klidu na venkově, s úřady režimu vycházel, ale nezapletl se. Francouzi jsou nejmírnější, přesto jejich kroky vyvolávají v Trevíru protesty, vzmáhající se politická reprezentace za tím spatřuje „typicky francouzské protiněmecké“ nálady. Většina obyvatelstva nevidí důvod, proč by se minulostí měla zabývat. Potrvá řadu let, než dojde ke skutečnému vyrovnání s minulostí.

V zuboženém Německu nikdo nečeká na navrátilce z koncentračních táborů s omluvou. Jsou zhmotněním špatného svědomí, připomínkou provinění všech, kdo přihlíželi, mlčeli, či se dokonce obohatili na úkor obětí. Na úřadech vládnou doklady a potvrzení, ten, kdo právě unikl smrti a zachránil si holý život, však žádné papíry nemá. Josef, který nečekal, až si pro něj přijdou, utekl. Měl patrně zůstat. Pokud by ho nedeportovali do koncentračního tábora – pro jeho cikánský původ –, narukoval by. Protože ale opustil Německo ilegálně a používal falešné doklady, nelze jeho deportaci do tábora Březinka označit jako neoprávněnou. Jeho žádost o odškodnění za pronásledování z rasových důvodů je zamítnuta. I takové absurdity přinesla poválečná doba.

Románem prochází řada dalších postav, nejen obětí, ale i těch, kdo přihlíželi či z režimu těžili. Grit vyrůstala v hotelu, který provozovali její rodiče, poté co jej zakoupili od původních židovských majitelů. Její život změní setkání s mladým lékařem. Odchází s ním do Trevíru. Snoubenec narukuje, Grit se ho už nedočká. Po válce pracuje pro francouzskou posádku, otěhotní, její nelehký osud svobodné matky je dalším z dokladů upjaté a falešné morálky poválečných let. Jinou postavou je výchovný poradce Franz Neumeister, který dbá na správný vývoj mládeže. Svou práci dělá dobře, za nacistů postupuje na kariérním žebříčku rychle vpřed. Po válce hledá útočiště v církvi, jako by ho práce právě zde mohla morálně očistit. Ukryje se před světskou spravedlností, ne však sám před sebou. Dětská nevinnost jej přitahuje víc než je vhodné, než je správné.

Pachatelé a oběti
Nejdelší část knihy je věnována dětem válečné generace, které se stejně jako sama Krechelová narodily kolem roku 1947. Mají mnoho společného, i když osudy jejich rodičů jsou velice rozdílné. V jedné třídě se tak sejdou potomci obětí i pachatelů. Spojuje je mlčení rodičů, kterému nerozumějí, minulost, o níž nelze hovořit. Slyší jen útržky, místo srdečnosti a lásky znají mnozí pouze odstup a chlad. Vypravěč Bernhard, autorčino alter ego, prokládá celý román střípky ze života svého otce. Označuje jej vždy pouze MŮJOTEC, jeho zploditel je pro něj cizí člověk, jehož přítomnost jej traumatizuje. Důvody si čtenář postupně dává dohromady. Co přesně obnášela práce policisty, který za každého režimu plnil „své úkoly“ – toto tajemství pronásleduje syna po celé dětství.

Krechelová kombinuje ve vyprávění různé přístupy. Věcný popis konkrétních událostí střídá s vhledy do nitra postav, do jejich myšlenek a snů. Reálné události jsou pak jen dílčí součástí tohoto komplexního světa možností, který autorka dopřává každé postavě. Každá postava žije a přemýšlí ve svém tady a teď, v jejich úvahách jsou všechny možnosti otevřené. Autorka si pohrává se slovy a jejich významy, nelze přehlédnout její básnické vlohy. Tyto působivé snové pasáže a jejich jazyková akrobacie jsou vítanou změnou v charakteru textu, tvoří protiklad zejména k první třetině knihy, plné dějových zvratů a událostí. S postupem do současnosti tempo povoluje, větší prostor zabírá reflexe událostí a pocitů jednotlivých postav.

Pro oběti a přeživší koncentračních táborů neznamená časový odstup zmírnění bolesti, kterou v nich hrůzné zážitky vyvolávají. Vzpomínky je pronásledují, psychické problémy je vydělují z běžného života. Aurelie bere řadu léků, přesto souboj se svými přízraky zvládá jen stěží. Návrh, aby vystoupila při osvětimském procesu, ji zprvu nadchne. Začnou se jí vybavovat všechny okolnosti, o kterých by měla mluvit, a její organismus souboj s návratem vzpomínek nezvládne.

Poslední část děje se odehrává téměř v současnosti. O to překvapivější je její vývoj. Sourozenci Ignác a Anna Dornovi chtějí navázat na podnikání svých rodičů a otevřou si restauraci. Bohužel se setkávají s rasistickými útoky a liknavostí policie. Zprvu se nechtějí vzdát, jsou však nuceni ustoupit a na svůj sen částečně rezignovat. Je to smutné, nelze se však ubránit pocitu, že se tak vracíme na začátek celého příběhu, do třicátých let dvacátého století. Strašidelná dráha je stále v provozu.

Románu předcházely rozsáhlé rešerše, autorka se tak opírá o reálný základ a je zjevné, že nemá zájem cokoli přikrášlovat. Podává hodnotnou výpověď o proměně společnosti ovládané totalitním režimem. Přináší porozumění mnohým podstatným souvislostem, traumatům, která v sobě nesou následující generace. Postavy příběhu jsou univerzální, osudy obětí zvůle nacistické režimu příbuzné těm v jiných totalitních režimech.

Kniha svou kvalitou i významem výrazně převyšuje jiné soudobé tituly, kterým období druhé světové války slouží spíše jen jako dobová kulisa vztahově motivovaného příběhu. V německém tisku byl román přijat velmi dobře. Že se neobjevil v nominacích na Německou knižní cenu, nelze brát jako protiargument, spíše jen jako potvrzení nevysloveného pravidla, že autoři již ocenění nemají šanci postoupit dále než mezi nominované, a proto se často neobjevují ani mezi kandidáty.