Borůvková, Vendula: 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo

Borůvková, Vendula
1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo

recenze dětská

Pro Jendu Vosiku je fotbal nejdůležitější na světě. Důležitější než Masarykův portrét, který tatínek s hrdostí věší na stěnu, a mnohem důležitější než důvody, kvůli kterým se musí rodina odstěhovat z Mostu, daleko od kamarádů. Dějinné pohyby prvních dnů, týdnů a nakonec i let nové republiky Jendovu rodinu zavedou přes Prahu a Brno až na daleké Podkarpatsko. I tam se však naštěstí hraje fotbal.

Gól Venduly Borůvkové
Vendula Borůvková
: 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo. Ilus. Vojtěch Šeda, Host, 2018, 248 s.

Znovu opakovat, že loňský rok se nesl ve znamení vydávání textů tak či onak spjatých s osmičkovými výročími, sice už působí trochu jako klišé, nicméně v tomto případě se k němu musíme opět uchýlit. Pečlivě vypravená a vzhledově velmi atraktivní kniha s názvem 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo totiž vznikla na přímý impulz redaktorky dětské literatury v nakladatelství Host Evy Sedláčkové, právě se záměrem vydat dětskou knihu ke stoletému výročí republiky. Oslovila proto Vendulu Borůvkovou, šéfredaktorku časopisu 100+1 historie a autorku cestopisné knihy pro děti Annie a Berlepsové (Host, 2014). Ta se, jak se ostatně můžete dočíst na webových stránkách Hostu, rozhodla k tématu přistoupit prostřednictvím vyprávění o dítěti, pociťujícím zmatení tváří v tvář dějinným zvratům, jimž není schopno beze zbytku porozumět a jež se neslučují s tím, co doposud ve veřejném prostoru platilo za správné.

„Strhlo se to během páté vyučovací hodiny,“ vypráví o 28. říjnu 1918 jedenáctiletý Jenda Vosika, který žije spolu s rodiči a starší sestrou Aničkou v Mostě. Přitom ale nechápe, proč by se měl starat o to, že bylo vyhlášeno samostatné Československo, mnohem více ho zajímá odpolední fotbal s ostatními kluky. Nerozumí ani tomu, proč s ním jeho kamarád Hans najednou nemůže být v týmu, a už vůbec nerozumí tomu, proč se nakonec musí společně s rodiči odstěhovat do Prahy. Pro společensky aktivního a národně uvědomělého otce ovšem v Praze cesta nekončí a právě ve chvíli, kdy se Jendovi v Praze přeci jenom docela zalíbí, rodinu přesouvá nejprve na Slovensko a po celkem dobrodružných a vlastně i nebezpečných eskapádách až na Podkarpatskou Rus, kde však trpělivost dochází i Jendově mamince. Pasáž z Podkarpatska zaslouží ocenit nejen proto, že se s ním v dětské literatuře často nesetkáme, ale také proto, že se zde rozvíjí téma národnostní pestrosti a rozporuplných sociálních podmínek napříč nově utvořenou republikou a zároveň se otevírá otázka osobní odpovědnosti jednotlivce. Ta se ostatně táhne celým příběhem, je ztělesněna v postavě Jendova tatínka, učitele, během první světové války člena domácího odboje a nadšeného Masarykova podporovatele. Osobním a morálním hodnotám podřizuje život svůj i své rodiny, proti čemuž zejména jeho děti zarytě bojují. Jendův příběh tak nakonec může působit i jako chlapcova křivolaká cesta za porozuměním otci a jeho životním rozhodnutím.

Když promluví barvy
Kniha je strukturována podle míst Jendova pobytu, čtyři části tak nesou názvy Most (od října 1918), Praha (od března 1919), Brno (od května 1919) a Podkarpatsko (od června 1919 do jara 1921); každé z míst je zároveň v rámci názvu konkretizováno, takže předznamenává, co bude pro kapitolu klíčové – například Brno je „město, kde ožívají rodinná tajemství“. Jendovo rozhořčení a překvapení nad samozřejmostí, s níž se rodina neustále někam přesouvá, posiluje i barevné provedení. Dvojstránka s názvem nové části je jasně červená, ilustrovaná černou kresbou a opatřená bílým nápisem. Tvoří tak kontrast ke zbytku knihy, kde ilustrace buď jako černobílé skici (na některých místech takřka encyklopedicky) doplňují text, podobně jako několik zařazených dobových fotografií, nebo jsou vyvedené přes celou stranu v barvě s převládajícími tóny hnědé a šedé, což společně s typem oblečení spolehlivě evokuje dobu první republiky. Tyto celostránkové výjevy obvykle zobrazují konkrétní situaci popsanou textem. Ilustrátor Vojtěch Šeda tu v sobě nezapře autora komiksů – v pohybu, postoji i tváři zobrazované postavy dovedně zachycuje její okamžité rozpoložení či emoci. Barvy se také objevují vždy, když je třeba vyzdvihnout nějakou postavu, a zejména když Jenda jako vypravěč uvolní prostor jinému mluvčímu – v tu chvíli je text vyprávění modrý a také připojené náčrtky si na rozdíl od zbytku textu zachovávají barvy.

Pohledem koho?
Rozhodnutí dát na několika málo stranách prostor i jiným vypravěčům autorce slouží jako užitečný způsob, jak postihnout národní a myšlenkovou rozrůzněnost nové republiky. Mluvčí, kteří Jendu střídají, jsou jeho vrstevníci, někdy trochu starší, ale stále ještě děti. Novou perspektivu tak přináší pohled Jendova německého kamaráda Hanse, ruského spolužáka Ivana Zajceva, židovské dívky Ley nebo zhruba stejně starého Jaroslava, chlapce ze skupiny přesvědčených komunistů operujících na slovenském nádraží, kde se Jenda dostane do potíží. Ukazuje se tak mnohost názorů, národností i sociálních prostředí, z nichž byla nová republika upředená, což je téma pro dospělé čtenáře často stejně těžko uchopitelné jako pro ty dětské.

Podíváme-li se na českou produkci literatury pro děti a mládež, lze myslím konstatovat, že knihy zabývající se českou historií obecně hledají dobrý a napínavý příběh. Snad to souvisí s rozmachem románů, které ukazují individuální příběh na pozadí velkých dějin (a které v novém tisíciletí českou literaturu výrazně zabydlují), podstatné ale je, že zde existuje snaha vytvářet mosty mezi lidmi a dětmi tenkrát a teď. To je ostatně jedna z myšlenek Transportu za věčnost Františka Tichého, totiž že postavy z minulosti jsou nám blízké a podobné a „jediné, čím se od nich lišíme, je, že jsme se narodili do šťastnějších časů“. Zároveň zde tento titul neuvádím náhodou, ocenění Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež, jež si letos za svůj počin 1918 Vendula Borůvková odnesla, totiž v loňském roce získal právě František Tichý. Dvakrát za sebou tak porota zvolila titul vztahující se k české minulosti. Obě knihy sázejí na uvěřitelného vyprávějícího hrdinu, ale s historickým materiálem nakládají různě. František Tichý své postupy a ověřitelná fakta vysvětluje v informačně nabitém doslovu a vysvětlivkách na konci knihy, a v románu nechává promlouvat sugestivní a napínavý příběh. Vendula Borůvková vsadila na jiný přístup, a to encyklopedické vysvětlivky po okrajích stran, které do četby mohou, ale nemusí být zapojeny. Rozdíl najdeme i v pojetí postav – František Tichý prostřednictvím mladého vypravěče upozorňuje na životní cestu chlapce, který zahynul v koncentračním táboře a jehož osobnost mohl rekonstruovat na základě dochovaných deníkových zápisků, zatímco Vendula Borůvková uvedla, že navzdory hodinám stráveným v knihovně a nad studijními materiály žádný konkrétní osud nepoužila ani k němu neodkazuje (jakkoliv reálné postavy, jako například Tomáš Garrigue Masaryk nebo Nataša Gollová, jsou přímou součástí příběhu). Soustředění se na zážitky zdánlivě obyčejného kluka je nicméně oběma titulům společné a spojuje je i s Cílovníky Evy Papouškové. Je to rozhodně nadějná cesta, jak aktivizovat dětskou pozornost a zájem o další informace z české historie. Jako u všech podobných titulů se ovšem vtírá otázka, zda bude dětský příběh v knize 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo – která svým uspořádáním, výpravou i neoddiskutovatelnou záslužností jistě nadchne nejednoho rodiče – dostatečně napínavý a přitažlivý, aby to opravdu dokázal. Vyprávění, rozparcelované na čtyři celky, totiž místy ztrácí gradaci, jakkoliv dílčí pasáže z brněnského podzemí nebo slovenského nádraží jsou dobrodružné a napínavé víc než dost.

 

© Kamila Klímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.