Schweblin, Samanta: Mimo dosah

Schweblin, Samanta
Mimo dosah

studie beletrie zahraniční

Co stojí za nečekaným úspěchem této donedávna světu neznámé argentinské autorky? Není „fenomén Schweblin“ jen dočasný trend? Podobné otázky nemění nic na tom, že román – v němž autorka sugestivně popisuje odevzdanost svých postav v soužití s všudypřítomným nebezpečím, jejich duševní vyprázdněnost, apatii, to zvláštní tísnivé ticho a mlčení, jež opanuje celý prostor kolem nich – se čte jedním dechem.

Fenomén Schweblin aneb Něco tísnivého na dosah
Samanta Schweblin
: Mimo dosah. Přel. Dita Aguilera Grubnerová, doslov Daniel Nemrava, Argo, Praha, 2019, 136 s.

Samanta Schweblin, Mariana Enríquez, Selva Almada, Carla Maliandi, Gabriela Cabezón Cámara, Ariana Harwicz, Josefina Licitra – toto je jen namátkový výběr z generace autorek, které v poslední dekádě ovládly argentinský literární svět. Dosud se nestalo, aby rok po sobě bylo několik z nich nominováno na prestižní mezinárodní ceny nebo aby Argentina na poslední frankfurtský knižní veletrh vyslala pouze mladé spisovatelky. Byť by se mohlo zdát, že se zrodila jakási varianta ženského „boomu“ latinskoamerické, respektive argentinské literatury, ani jedna ze jmenovaných autorek se k žádnému podobnému proudu nehlásí. Všechny odmítají škatulku takzvané ženské literatury nebo literatury psané ženami, vytvořenou agenty knižního trhu a literární kritikou. Zároveň každá autorka do svého díla zcela nezávisle promítá vlastní literární a životní zkušenost, každá má osobitý styl. Samanta Schweblin je z tohoto výčtu nejúspěšnější sběratelkou mezinárodních ocenění a zároveň nejprodávanější autorkou v zahraničí.

Úspěch Schweblin se zrodil hned při první příležitosti, v roce 2001, kdy jako mladá posluchačka katedry audiovizuálních studií na buenosaireské univerzitě vyhrála literární soutěž Národního uměleckého fondu s povídkovou sbírkou Núcleo del disturbio (2002, Jádro neklidu). Úvodní povídka sbírky, Hacia la alegre civilización de la Capital (Vstříc radostné civilizaci hlavního města), ironizující tradiční tematizaci antinomie civilizace a barbarství, navíc dostala prestižní Cenu Harolda Contiho. Schweblin tehdy jako jediná ze své generace navázala na laplatskou fantastiku, reprezentovanou například díly Felisberta Hernándeze, Jorgeho Luise Borgese, Adolfa Bioye Casarese, Abelarda Castilla, Silviny Ocampo či Julia Cortázara, jejíž některé vyprávěcí prvky využila a originálním způsobem rozvinula ve svých textech. Šest let trvalo, než se na pultech knihkupectví objevila další sbírka povídek Pájaros en la boca (2009, č. Ptáci v ústech, 2014), za niž Schweblin získala kubánskou cenu Casa de las Américas. V roce 2010 se podle britského časopisu Granta Schweblin objevuje mezi dvaadvaceti nejlepšími španělsky píšícími autory do 35 let. Následují další ocenění: pařížská Cena Juana Rulfa (2012), argentinská Cena nadace Konex (2014). V roce 2014 vydává novelu Distancia de rescate (č. Mimo dosah, 2019) a o rok později opět povídkovou sbírku Siete casas vacías (Sedm prázdných domovů). Ani jedno z těchto děl nezůstává bez odezvy domácí ani mezinárodní kritiky. Schweblin slaví mimořádný úspěch v Británii a USA: v roce 2017 se objevuje mezi deseti nominovanými autory na Mezinárodní Man Bookerovu cenu, rok nato získává cenu za nejlepší knihu roku vydanou v USA (Tournament of Books) a konečně v anketě deníku New York Times je spolu s Josefinou Licitrou vybrána mezi deset autorů roku 2018.

Nicméně již několik let vyvstávají otázky, zdali fenomén Schweblin není jen dočasný trend, zdali stupňující se tlak nakladatelů negativně neovlivní tvůrčí potenciál, který se již nedokáže plně rozvinout. Část kritiky šetří superlativy v očekávání, kam se literární dráha mladé Argentinky ubere, konkrétně zdali se jednou pustí do velkého epického žánru, jakým je román. Sama autorka donedávna tvrdila, že se cítí jako ryba ve vodě spíše v povídce, přesto neodolala velké výzvě a v roce 2018 vydala román nazvaný Kentukis, jehož tématem jsou hranice intimního života a voyeurismus.

Co stojí za tak nečekaným úspěchem této donedávna světu neznámé Argentinky? Tvorba Schweblin zase až tolik nezapadá do žánrových schémat dnešního hlavního proudu bestsellerové literatury. Zdá se však, že kombinace hororu, fantastiky, psychologie, univerzálnosti časoprostoru a úsporného stylu nad očekávání zafungovala. A jak už bývá na knižním trhu zvykem, především americký úspěch v posledních letech autorce otevřel do zbytku světa dveře dokořán – v podobě překladů do desítek jazyků. Kritika většinou nešetří chválou a snaží se odhalovat a pojmenovávat esenci tohoto literárního úspěchu. Doplňuje ji bezpočet rozhovorů, jež vypovídají o autorčině otevřenosti a ochotě sdělovat svou literární zkušenost. Ve svých odpovědích překvapivě představuje daleko širší spektrum literární inspirace a bourá poněkud zúžené, až stereotypní žánrové zasazení do laplatské (neo)fantastiky.

Ale zpět k samotné tvorbě. Na první pohled dílo Samanty Schweblin charakterizuje jednoduchý, úsečný, až minimalistický styl s minimem figurativního způsobu vyjadřování. Jde samozřejmě o autorský záměr, kterým je docílen rychlý spád děje, s nímž se pojí nepřetržité napětí a naléhavost stejně jako důsledně propracovaná „vizualizace“ textu. Vyprávění evokuje dynamické vizuální sekvence a zároveň jako by se oko kamery tu a tam na okamžik zastavilo a zaostřilo na rozličné detaily, v nichž pozorný čtenář nachází klíčové indicie vedoucí k rozuzlení příběhu. Stejně jako v Cortázarových povídkách příběh začíná konkrétní scénou z každodenního obyčejného života, který je od počátku plíživě napadán a rozkládán jinou realitou, čímsi temně nevysvětlitelným a tísnivým. Dochází k náhlému vyšinutí z racionálního vnímání reality a každodennost se proměňuje v noční můru a horor. Postavy začínají citlivě vnímat ony indicie, jež je jako magnet táhnou k nevyhnutelné apokalypse. V prózách klasiků často vítězí skepse a smrt, ale nacházíme zde i iluzi idealismu (Borges) či sen o utopii (Cortázar). V příbězích Samanty Schweblin již nezůstává ani jedno, ani druhé, jen vyprázdněný postapokalyptický prostor. Násilí a smrt nejsou jen obkrouženy figurativní clonou, případně vyprávěny s odstupem mytických příběhů, naopak vyjevují se prostě a přímočaře, takřka s urputnou syrovostí.

Přestože Schweblin bývá nejčastěji považována za přímou pokračovatelku díla Julia Cortázara, sama autorka se k jeho odkazu programově nehlásí. Z argentinské literární tradice zmiňuje tři jména, z nich nejčastěji Lilianu Heker, jejíž kurzy tvůrčího psaní, které navštěvovala, do značné míry přispěly k současnému úspěchu. Schweblin rovněž inspirovala její samotná tvorba, zejména téma samoty, nekomunikace, míjení, skrytá přítomnost něčeho zlověstného ve zdánlivě poklidné rodinné každodennosti. „Zneklidňující, přímočarý a brutální příběh“, těmito slovy Schweblin v předmluvě ke knize Liliany Heker Cuentos reunidos (2016, Sebrané povídky) charakterizuje její způsob psaní. Dalším vzorem je Abelardo Castillo, jehož povídková tvorba přímo odkazuje na Edgara Allana Poea. Třetím zmiňovaným Argentincem je Adolfo Bioy Casares, který mimo jiné psal povídky parodující fantastický a detektivní žánr. Za opomíjením Borgese a Cortázara lze najít z části autorčinu snahu představit zahraniční kritice i někoho méně známého, neboť většina zahraničních recenzí ji automaticky přirovnává téměř výhradně k těmto klasikům. Pro domácí kritiku je to cílená selekce s ironickým, až provokativním podtextem, zvláště v případě Bioye Casarese (méně světově proslulého Borgesova přítele), ale také obezřetnost, neboť sdělovat vliv Borgesův a Cortázarův je v Argentině považováno přinejmenším za otřepané klišé. Americká kritika ve Schweblin vidí pokračovatelku Flannery O’Connor a Raymonda Carvera. Sama autorka se k nim hrdě hlásí. U O’Connor, představitelky takzvané jižanské gotiky, se inspirovala ve vybroušeném nekonvenčním stylu a v práci s absurditou situací a postav. Carver, jeden ze zakladatelů takzvaného špinavého realismu (dirty realism), zase Schweblin uhranul svým typicky minimalistickým psaním. Z dalších vlivů jmenujme například Johna Cheevera nebo J. D. Salingera.

Jak lze číst novelu Mimo dosah? Jedním dechem, nabízí se první odpověď, ale pozornější čtenář se přitom velmi snadno zaplete do sítě nejednoznačných indicií a komplikovaného významového vrstvení. Je možné vybírat z několika témat, z nichž každé může být tím stěžejním. Knihu lze číst buď jako příběh o destrukci domova, o traumatizujícím vztahu matek a dětí, jako horor o stěhování duší na pozadí dystopické krajiny nebo jako intimní zpověď zdegenerovaných obětí zemědělského byznysu devastujícího argentinskou krajinu toxickými hnojivy. K tomu Schweblin zvolila více úrovní narace, tak aby jednoduchý příběh „žánrově povýšila“ a docílila potřebného hororového napětí.

Hlavní osou příběhu, zasazeného do blíže neurčeného venkovského prostoru, je sice setkání dvou rodin, hlavně Amandy a její dcery Niny s Carlou a jejím synem Davidem, těžiště vyprávění ale spočívá v dialogu dvou protagonistů: umírající Amandy, která z nemocničního lůžka retrospektivně skládá mozaiku vzpomínek na bezprostřední události, a malého kluka Davida, jenž jako by Amandu ovládal, manipuloval jí a ve vzpomínkách vedl k jádru všech tragických událostí, respektive k osudovému momentu zlomu a prolomení „bezpečné vzdálenosti“ (leitmotivu celé knihy) mezi ní a její dcerou Ninou. Postava Davida probouzí neklid a úzkost už jen svým podivným chováním: komunikuje jako dospělý člověk a rozhovor vede způsobem, jako by již znal příběh, který mu Amanda vypráví, jako by se postupně sám vtělil do hlavních postav jako pozorovatel, a tím se pro čtenáře stal jakýmsi temným průvodcem – okem kamery.

Novela Mimo dosah je hluboce promyšlená, byť velmi krátká literární kompozice, která paralelně propojuje vizuální efekt textu s tématem převtělování duší, jež lze interpretovat jako ztrátu vlastní identity. Pomocí vyprávěcích efektů hororového a fantastického žánru brilantně vykresluje, v rovině intimní, krajní zkušenost se zranitelností a křehkostí zdánlivého bezpečí domova. Zároveň se dokáže dotknout globálního tématu destrukce krajiny a definitivního zničení obrazu idylického venkova, aniž by sklouzávala ke zjednodušené ekologické angažovanosti, která by knize spíše uškodila. Toxická krajina zůstává v pozadí, přestože plíživě rozkládá pomyslnou ochrannou bariéru domova, ničí jeho identitu a identitu jejích obyvatel. Působivý je i popis stavu, v jakém se ti, kdo přežili, nacházejí: přizpůsobení se novému řádu věcí, odevzdanost soužití s všudypřítomným nebezpečím, duševní vyprázdněnost, apatie. A po „všem“ opanuje prostor zvláštní tísnivé ticho a mlčení, protože barbarství si každý uchovává jako své tajemství.

 

© Daniel Nemrava
text vyšel jako doslov ke knize S. Schweblin, Mimo dosah (Argo, 2019)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i nakladatelství Argo

Diskuse

Vložil: TIMONEL, 26.04.2019 16:21
Schweblin, Samanta: Mimo dosah
Příběhem mi trochu připomíná jako jisté echo románu Carlose Fuentese "Smrt Artemia Cruze", zde je též retrospektiva umírajícího člověka podřízena zdánlivě paradoxním časovým smyčkám a flashbackům: tomu co se skutečně přihodilo a tomu, co ne. Ovšem čím méně oprávněných nálepek a paralel s klasiky najdeme... u nových autorů, tím lépe :-))))
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 606x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce