Pilch, Jerzy: Nenávratně ztracené leváctví

Pilch, Jerzy
Nenávratně ztracené leváctví

recenze beletrie zahraniční

Čtenářům se po delší přestávce dostává do rukou opět jedna z pestrých prací polského „filozofujícího fejetonisty“ Jerzyho Pilcha, útlá melancholická sbírka krátkých próz Nenávratně ztracené leváctví, v nichž se Pilch vrací do časů svého dětství a mládí.

Jerzy Pilch kráčející temnotou
Jerzy Pilch
: Nenávratně ztracené leváctví. Přel. Jitka Lukášová, Plus, Praha, 2018, 188 s.

Recenzovaná kniha je teprve třetím do češtiny přeloženým titulem známého a poměrně plodného polského autora Jerzyho Pilcha, který bývá označován za tvůrce „prózy bez fikce“; v minulosti vyšel tiskem zatím pouze román U strážnýho anděla (Fra, 2007, přel. Bára Gregorová) a dílo Moje první sebevražda (Kniha Zlín, 2009, přel. Nina Vrbovcová). Stejnojmennou filmovou adaptaci první ze dvou uvedených knih v režii Wojciecha Smarzowského nabídla pouze některá artová kina a festivaly.

Nenávratně ztracené leváctví vyšlo v Polsku již před dvaceti lety, ale protože se valná část knihy vrací do spisovatelovy minulosti, zpoždění českého vydání jí nijak neškodí. Jedná se o soubor třiceti fejetonů, otiskovaných v devadesátých letech v kulturně-společenském periodiku Tygodnik Powszechny, který se v roce 1999 probojoval až do finále klání o prestižní literární cenu Nike. Jejich prostřednictvím nás autor provází Slezskými Beskydami (zejména svým rodným městečkem Wisła), kde se odehrávají životní peripetie jeho příbuzných, přátel i známých, a ulicemi Krakova, který je pro změnu spojen s jeho profesním životem. Každý z fejetonů je malý „medailonek“ jedné osobnosti; Pilch na pozadí osudů konkrétních lidí promítá různé fenomény ovlivňující atmosféru podhorského maloměsta, jako je silná religiozita, provinciálnost, venkovská dechovka nebo nadužívání alkoholu. Ačkoli knihou neproteče tolik hektolitrů vodky, jak by mohl zasvěcený čtenář od Pilcha očekávat, pohlíží autor zejména na svou rodinu v tomto směru značně kriticky.

V knize se objevuje příběh autorova dědečka Pawła Pilcha neboli starého Kubici, kterého známe rovněž z románu U strážnýho anděla. V Nenávratně ztraceném leváctví je jeho životní příběh prokreslen mnohem barvitěji, čímž se z Kubici stává plastičtější postava – není to jen bezduchý pijan a násilník, ale kdysi podnikavý a talentovaný zemědělec, který se nedokázal vypořádat s hospodářskými neúspěchy a zbytek života utopil v ubíjející dřině a truňku. Způsob, jakým autor píše o své rodině, není lacině exhibicionistický, byť odhaluje neuralgická místa osobního života jednotlivců, ale promyšleně demonstruje určité společenské jevy; některé z fejetonů tak ve své reflexivnosti a snaze o uchopení širší společenské reality připomínají esej – v jednom z nich například Pilch dochází ke zjištění, že jeho způsob vyrovnávání se s osobními vzpomínkami připomíná „bolestivé prozkoumávání protestantských motivů“: i dědečkova tragédie má kořeny v chápání práce jako otrocké povinnosti. „Píšu o scestném životě starého Kubici,“ zpovídá se na jiném místě autor, „protože od jisté doby mě pronásleduje a sužuje obraz člověka jdoucího temnotou.“ Z tohoto důvodu některé fejetony nedočítá čtenář s úsměvem na rtech, ale pohroužen v trudných myšlenkách.

Bytostný intelektuál Jerzy Pilch nepíše fejetony jen pro pobavení a rozptýlení mysli. Některé z nich působí dojmem jakéhosi literárního manifestu, když autor vysvětluje principy a záměry, s jakými knihu psal (Ewa Chudoba, Bronisław Maj a já), jiné připomínají esej o literatuře (Úchvatná souchotinářka), polemiku s dílem jiného tvůrce (Seance s obdivovatelkou) nebo reportáž (Dva páry ponožek a jedna bota).

Přestože jsou jeho fejetony nositeli vážnějších myšlenek, daří se Pilchovi bavit čtenáře od začátku do konce knihy, a to díky vytříbenému pozorovatelskému talentu, svěžímu vyjadřování a typickým sarkastickým poznámkám („voda sama o sobě mnohem slabší než Mickiewiczovy verše“; „Wantuła kouří ne proto, že je biskup a už všechno může, ale proto, že byl za války v koncentračním táboře“; „moje nechuť k cestování je trvalejší než komunismus a starší než Říjnová revoluce“). Texty jsou pozoruhodně strukturované, místy se Pilch noří do hlubokých vod dětství, místy se nadechuje reality, která je „na dosah ruky i paměti“, aby nakonec lakonicky konstatoval, že se k ničemu nedobral a popsat nejen životy blízkých osob, ale i vlastní život se mu zdá zhola nemožné.

Celkový příznivý dojem ze Ztraceného leváctví bohužel narušuje jak poněkud nedotažená typografická úprava textu (časté předložky ponechané na konci řádku), tak i ne zcela důkladná stylistická a gramatická korektura zejména prvních osmi kapitol. Orientaci v textu znesnadňuje neadekvátní nebo vyloženě chybné užití interpunkčních znamének.

Na překladu překvapí kolísání v počešťování toponym (např. Rynek Główny jako Hlavní náměstí a jinde jako Rynek, názvy ulic Holubí nebo Špitální, ale již Wiślná, Bracká, Szewská apod.). Místy se překlad zbytečně upíná k jazyku originálu. Kolik českých čtenářů rozumí v polštině běžně užívanému „kilim“? Srozumitelnější by byl možná výraz „tapiserie“ nebo „gobelín“. „Expedientka večerky“ je jednoduše „prodavačka“. I přes tyto rušivé drobnosti je ovšem překlad do češtiny odvážným počinem, protože Pilchův styl je velice výrazný a nezaměnitelný – a počínaje devátou kapitolou již sílí ve čtenáři dojem, že čte originální text. A také počinem důležitým, protože jemný Pilchův smysl pro humor má potenciál oslovit ještě mnoho českých čtenářů.

 

© Petr Vavřík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 583x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce