Pelc, Martin: Sport a česká společnost do roku 1939

Pelc, Martin
Sport a česká společnost do roku 1939

recenze historie

Kniha o dějinách českého sportu do roku 1939, ve které je František Plánička zmíněn jen pětkrát, Josef Bican jednou a Bohumil Váňa vůbec? Prvotní nevěřícné zakroucení hlavou se však při četbě knihy opavského historika postupně změní v souhlasné přikyvování.

Cesta sportu od upozaďované novinky na zadní stránky novin
Martin Pelc
: Sport a česká společnost do roku 1939: Osobnosti – instituce – reflexe. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2018, 352 s.

Sport představuje významnou součást každodenního života mnoha lidí a i ta menšina, které aktivní sport ani pasivní sledování aktivního výkonu druhých nic neříká, musí připustit, že se jedná o fenomén zasahující do nejrůznějších oblastí dnešní společnosti. Je tedy evidentní, že od doby nepohodlných plaveckých úborů, velocipedů s předním kolem stejně vysokým jako jezdec a dalších kuriozit, na které dnes na dobových černobílých fotografiích hledíme s údivem, urazil sport dlouhou cestu. Jakými zákrutami a slepými uličkami tato cesta vedla v české části Rakouska-Uherska a posléze v meziválečném Československu, ukazuje kniha Martina Pelce (nar. 1980), historika působícího na Slezské univerzitě, s jednoduchým názvem Sport a česká společnost do roku 1939. Autorovou dlouhodobou specializací jsou dějiny měšťanské kultury 19. století, přičemž v poslední době se zaměřuje právě na sociální, kulturní a historicko-antropologické aspekty moderního sportu. Na toto téma publikoval již řadu dílčích studií, jejichž určitým završením je právě předkládaná kniha, vycházející z autorova výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky.

Autor knihu rozdělil do devíti kapitol a již jen letmý pohled prozradí, že se v žádném případě nejedná o pouhý chronologický přehled dějin sportu na českém území, o čemž autor čtenáře ujistí hned v úvodní kapitole, kdy přibližuje rozdíl mezi sportovními dějinami a dějinami sportu, a následně se v další kapitole snaží sport jako předmět výzkumu definovat a specifikovat. Nejednoho čtenáře jistě překvapí, že pod autorovo pojetí sportu nespadají sokolské aktivity a že vztah mezi Sokolem a sportovními asociacemi byl často velmi napjatý, přičemž roli hrály jak rozdílné ideové základy (sokolský požadavek na univerzální rozvoj tělesných schopností oproti sportovnímu požadavku na specializovaný trénink), tak i zcela prostě boj o státní příspěvky na podporu činnosti. Do záběru knihy nespadá ani školní tělocvik a poněkud méně překvapivě ani další aktivity spojené s fyzickým pohybem, jako skaut, pěší turistika apod. V rámci definování pojmu sport se čtenář dozví i o ustálení významu tohoto slova v češtině a němčině, kdy původně označovalo jen koňské dostihy. Jako jednu z hlavních proměn podoby sportu ve zkoumaném období autor vidí posun od „lokálnosti, bezprostřednosti a amatérismu k internacionalizaci, medializaci a profesionalismu“, s čímž je jistě možné souhlasit.

Po překonání svých dětských nemocí na sklonku existence habsburské monarchie vstoupil sport do života nově vzniklého Československa jako již obecně rozšířený fenomén, nikoli však bezvýhradně přijímaný a podporovaný. Mediální prostor plnily stížností na mládež věnující se sportu více než duševnímu rozvoji, na nošení sportovního oděvu v místech k tomu nevhodných i na nevhodné chování sportovních fanoušků; zde je ale nutné zdůraznit, že dělicí čára v těchto polemikách nevedla přes politické postoje ani přes vzdělání, své zastánce i odpůrce měl sport snad ve všech společenských skupinách. Rozpolcený vůči sportu byl i oficiální postoj vlády nového státu, kdy jednotlivá sportovní odvětví spadala do gesce různých ministerstev, což jakoukoliv konkrétní podobu navenek hlásané podpory sportu komplikovalo. I přes tyto potíže se podařilo vybudovat řadu staveb, které sportu sloužily ještě dlouhou dobu po zániku první republiky (stadiony na Štvanici a Strahově či Masarykův závodní okruh u Brna). Autor zmiňuje i důležitou, leč dnes pozapomenutou činnost organizace YMCA, na které se významně podílel také otec pozdějšího prezidenta Václav M. Havel a hlavně jeho první manželka Běla Friedländrová. Několikrát se objevila i myšlenka získat pro Prahu pořadatelství olympijských her, vždy z ní ale nakonec sešlo.

Samostatné kapitoly autor věnuje sportovní žurnalistice a průniku sportovních motivů do umělecké tvorby. Není bez zajímavosti, že první české časopisy zaměřené výlučně na sport začaly vycházet již v 80. letech 19. století, většina z nich ovšem měla jen jepičí život. Na stránky tradičních periodik sport pronikal jen s obtížemi (první samostatnou sportovní rubriku měl mít německojazyčný Prager Tagblatt), sportovní redaktoři (k nimž patřil mj. i Ondřej Sekora) často byli placeni hůře než jejich kolegové píšící o jiných tématech a kvůli osobní averzi ředitele Emila Čermáka referovala Československá tisková kancelář o sportovních událostech jen ve velmi omezené míře. Rychle a snadno naopak sport pronikl na rádiové vlny a rozhlasového komentátora Josefa Laufera lze označit za svého druhu dobovou mediální ikonu. Přes počáteční odpor zavedených literátů (Josef Svatopluk Machar, František Gellner) si sport našel cestu i do literatury, a to nejen do té určené dětem a mládeži (zde autor zmiňuje vedle řady dnes již zapomenutých děl i román Boj o první místo Jaroslava Foglara) a humoristické (Muži v offsidu, Klapzubova jedenáctka), ale i do děl autorů, jako byli Jaroslav Seifert nebo Vladislav Vančura. Naopak na filmovém plátně a divadelních prknech se sportu dařilo jen ve veselohrách, pokus o opravdový sportovní velkofilm inspirovaný výkonem československých fotbalistů na mistrovství světa 1934 v Římě, uvedený nakonec jako Naše XI, dopadl velmi rozpačitě. Sport inspiroval i fotografy (přestože sportovní fotografie jako specifický reportážní žánr se etablovala až později), hudební skladatele (včetně Bohuslava Martinů a Jaroslava Ježka), písničkáře, malíře i sochaře. Snaží-li se autor datovat prvenství některých dnes běžných případů výskytů sportu v médiích a umění (první fotografie, první sportovní přenos ze zahraničí atd.), často užívá výrazů „patrně“ nebo „nejspíše“, z čehož vyplývá, jak málo pozornosti dosavadní historiografie tomuto tématu věnovala a o jak průkopnické dílo se tím pádem jedná.

V kapitole s názvem „Polemiky“ autor provedl sondu do tří témat, která by si jistě zasloužila samostatné bližší zpracování: ženy a sport, profesionalismus a komercionalizace, politika a sport. Že v případě žen a sportu autor přednese řadu dobových argumentů, proč by se ženy sportu věnovat neměly a pokud ano, pak jen v omezené míře, není příliš překvapivé; zajímavé ovšem je, že ve stejné době tisk oslavoval výkony žen, které se těmto argumentům vzepřely, jako byla Sonja Henie, Amelia Earhartová nebo v českém prostředí Eliška Junková. Ve druhé podkapitole autor čtenáře uvádí do dobové debaty o tématech, která nám dnes připadají jako zcela samozřejmá: je morální nechat si za výkon na hřišti platit? Je morální, aby hráč změnil klubovou příslušnost? Je špatné umožnit veřejnosti vsadit si na výsledek utkání? Snad jen škoda, že autor v této souvislosti nezmínil, zda český sport před rokem 1939 již znal negativní jevy jako doping, předem dohodnuté výsledky zápasů nebo podplácení rozhodčích. Poslední z těchto podkapitol pak představuje pestrou směsici dílčích témat, od významu sportu pro českou národní emancipaci přes Masarykovo ježdění na koni po berlínskou olympiádu, již zmíněné mistrovství světa ve fotbale v roce 1934, kdy chování italských hráčů kryté domácími rozhodčími kritizoval dokonce i tisk v hitlerovském Německu, a odraz politického sbližování Československa se SSSR v druhé polovině 30. let. Tato podkapitola by si jako jediná v celé knize zasloužila dostat buď více prostoru (a tím i hlubší rozvinutí načrtnutých témat), nebo naopak méně (a tím vypuštění některých načrtnutých témat). Ve výsledné podobě ovšem čtenáři dá jen neurčitý dojem, že sport od politiky dost dobře oddělit nelze, což většina čtenářů přinejmenším tuší, aniž by podkapitolu přečetla.

V posledních dvou kratších kapitolách se čtenář dozví o snahách o založení samostatného sportovního muzea a na sport a tělesnou výchovu zaměřené vysoké školy – obě tyto snahy se nepodařilo do roku 1939 naplnit, v případě muzea pak ani dodnes. V daném období se nicméně podařilo díky osobnosti Františka Smotlachy alespoň prosadit tělesnou výchovu jako samostatný studijní obor, v osobě profesora Arnolda Jiráska pak získalo svého zastánce sportovní lékařství. Není bez zajímavosti, že již před rokem 1939 se vyskytli i lékaři snažící se proniknout do tajů mentality sportovních fanoušků, trenérů i vrcholových sportovců.

Z uvedeného přehledu jasně vyplývá, že autor pojal téma skutečně komplexně a že se dokáže na sport, tedy na téma, které nechá jen málokoho chladným, dívat objektivním pohledem odborníka. Lze souhlasit s informací na obálce knihy, že tento svazek není primárně určen milovníkům sportu, nýbrž zájemcům o bližší pochopení role sportu ve společnosti. Po knize může bez obav sáhnout i ten, kdo váhá nad významem slov ofsajd nebo buly, tyto znalosti pro četbu skutečně nutné nejsou. Ani po přečtení knihy nebude takovému čtenáři jejich význam jasný, bude mu ale jasnější, jak došlo k tomu, že tyto a další výrazy opustily úzký okruh nadšenců a spolu se zájmem o sport pronikly do nejširších vrstev společnosti.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 520x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce