Vargas Llosa, Mario: Volání kmene

Vargas Llosa, Mario
Volání kmene

recenze sociologie

Veřejný intelektuál Vargas Llosa v knize vysvětluje svoje politické krédo a vyjadřuje se i k řadě aktuálních témat. Nijak provokativně, zato se snahou zahrnout všechny možné aspekty daných problémů.

Svobodně podnikat, myslet, žít, snít i tvořit
Mario Vargas Llosa
: Volání kmene. Přel. Iveta Gonzálezová, Bourdon, Praha, 2019, 245 s.

Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny za literaturu, je autorem tematicky i žánrově nesmírně pestrého beletristického a dramatického díla, ale současně se angažoval i jako politik. Koncem osmdesátých let se stal lídrem liberálního hnutí, za které v roce 1990 kandidoval na prezidenta. Vargas Llosa tehdy nabízel vládu zákona, průhledné liberální ekonomické prostředí a svobodu šíření informací. Jeho soupeřem byl Alberto Fujimori, který vyhrál, ale v úřadu se následně notně zdiskreditoval. Vargas Llosa mezitím přesídlil do Evropy a do peruánské politiky se už přímo nevrátil. Jak ovšem roku 2006 v Reflexu konstatoval Stanislav Škoda, „prostřednictvím svých nesčetných článků a prohlášení si uchovává větší vliv na politickou situaci zejména v mezinárodním měřítku než leckterý volený či nevolený politický profesionál“.

I čeští čtenáři už měli možnost číst některé Vargas Llosovy politologické eseje na stránkách například Lidových nebo Literárních novin (např. skvělou úvahu Globalizace, to je kultura svobody). Těsně před zahájením knižního veletrhu Svět knihy, na který má slavný autor osobně zavítat, vyšla jeho kniha Volání kmene, která vyjadřuje jeho politické krédo velmi obšírně. Nejprve v ní stručně vylíčí svoji cestu „vedoucí od marxismem a sartrovským existencialismem načichlého mládí až k liberalismu“, následně kreslí intelektuální portréty osobností, které k tomuto jeho vývoji přispěly: Adam Smith, José Ortega y Gasset, Friedrich von Hayek, Karl Popper, Isaiah Berlin, Raymond Aron a u nás méně známý francouzský spisovatel a filosof Jean-François Revel. Vyznává se také z obdivu k politikům jako Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, což pro něj byli „velcí státníci, nejvýznamnější své doby“, kteří rozhodující měrou přispěli k rozpadu a zániku SSSR, „největšího nepřítele, jakého kdy demokratická kultura měla“.

Ve své biografii přeskakuje epizodu ve vojenské akademii Leoncia Prada v Limě, kterou ve velmi temných barvách ztvárnil v románu Město a psi. Začíná vzpomínkou na to, jak se následně vzepřel rodině, která ho chtěla poslat na katolickou univerzitu, kam tehdy chodily peruánské děti „z lepších rodin“, a prosadil si lidovou a vojenské diktatuře se vzpouzející státní Univerzitu sv. Marka, kde si byl jistý, že bude moci vstoupit do komunistické strany. Záhy se stal příznivcem Fidela Castra, v jehož tažení chtěl vidět nejen „hrdinné dobrodružství idealistických bojovníků, kteří chtějí skoncovat se zkorumpovanou diktaturou“, ale hlavně „nesektářský socialismus, který dovolí kritiku, diverzitu, a dokonce disidentství“. Jako novinář pak do Havany odletěl a pod vlivem hlubokého dojetí z toho, co považoval za ztělesnění svobodného socialismu, tam dokonce vystál dlouhou frontu na darování krve.

My liberálové
Po studiích ve Španělsku, kde obdržel titul doktora filosofie a literatury, pobýval Vargas Llosa v Paříži, a to jako učitel španělštiny a novinář ve španělské sekci France-Presse. Již tehdy si prý ale jednou týdně tajně kupoval levicí zavrhované noviny Le Figaro, aby si přečetl článek zmíněného Raymonda Arona, jehož břitké analýzy aktuálního dění ho „dráždily a zároveň přitahovaly“, a zároveň stále silněji nahlodávaly jeho dosavadní názory. Rozchod s kubánským režimem, a do jisté míry též se socialismem, způsobil ve své době slavný „případ Padilla“. V roce 1970 kritizoval básník Herberto Padilla (1932–2000), aktivní účastník kubánské revoluce, který se stal náměstkem ministra pro vnější obchodní vztahy, režimní kulturní politiku, oficiální tisk na něj zaútočil a Padilla následně skončil ve vězení s absurdním obviněním, že je agentem CIA. Vargas Llosa spolupodepsal protestní dopis, načež Kuba jeho signatáře obvinila z přisluhovačství imperialismu. Autor po letech vzpomíná: „Spadl mi kámen ze srdce. Už jsem nemusel předstírat sympatie k dění na Kubě, které jsem necítil. Nicméně mi trvalo dalších několik let, než jsem se definitivně rozešel se socialismem a přehodnotil demokracii.“ Dnes je autor přísným kritikem kubánského režimu, což někdy vyvolává nepříznivé reakce, například roku 2003 byl vypískán částí publika na veletrhu v Bogotě. (Podle Zdeňka Kouříma a jeho článku Dilemata iberoamerických pensadores v Literárních novinách č. 34/2003 reagoval Vargas Llosa se sympatickým stoickým klidem svědčícím o respektu k oponentům: „Není špatné, když spisovatele občas vypískají. Aspoň se nestane ješitným.“) Obecně je dnes vyznavačem liberalismu, ale nikoli toho, jaký u nás v raných devadesátých letech prezentoval a prosazoval Václav Klaus – autor polemizuje s představami těch ekonomů, kterým „uhranul volný trh jako univerzální lék schopný vyřešit všechny sociální problémy“. Místo toho Vargas Llosa umírněně a rozumně (pro někoho ovšem asi až nudně, či dokonce frázovitě) konstatuje, že liberální vláda musí „k sociální a historické skutečnosti přistupovat pružně, nesmí si myslet, že kterákoliv společnost zapadne do stejné teoretické škatulky… My liberálové nejsme anarchisté a nechceme zrušit státní zřízení. Právě naopak, chceme silný a výkonný stát, to však neznamená stát velký, který by chtěl za každou cenu zasahovat do věcí, jaké občanská společnost v režimu volné hospodářské soutěže dokáže zvládnout lépe než on“.

Útěcha u šamana a umělce
Zřízení, v nějž autor věří, pak podle něj ohrožují všichni, kteří se snaží násilně oživovat či zneužívat dřímajícího „kmenového ducha“. Toho definuje jako „iracionalismus primitivních lidí“, přičemž slovo „primitivní“ používá v celé knize v pejorativním kontextu tak často, až to místy vzbuzuje dojem, jako by z piedestalu plně vyvinutého a civilizovaného člověka svrchu a pyšně shlížel na politováníhodné přírodní barbary, s nimiž nemá nic společného. Naštěstí ale z jeho románů jako Keltův sen víme, že je mu taková představa vzdálená. Ve Vypravěči dokonce jeden z protagonistů, student etnologie Maškarka, prodělává kulturní a náboženskou konverzi k amazonskému kmeni, který původně jen zkoumal. A navíc i v recenzované publikaci autor vysvětluje, že onen iracionalismus „hnízdí v nejzazším koutě každého civilizovaného člověka, neboť jsme se nikdy zcela nezbavili touhy po onom tradičním světě, kmeni, kdy byl člověk ještě nedílnou součástí kolektivu, poslouchal všemocného šamana nebo náčelníka, který za něj všechno rozhodoval, kde se cítil v bezpečí, nezatížený zodpovědností, podřízený stejně jako zvíře ve smečce, stádu, nebo jako člověk v gangu či skandujícím davu, kde otupěle existoval uprostřed těch, již mluvili stejným jazykem, uctívali stejné bohy, dodržovali stejné zvyky a nenáviděli všechny, kteří se lišili a které mohli vinit za všechna neštěstí, která kmen postihla“. Příliš zde nerozvádí, že onen zlořečený šaman mohl mít i roli jakéhosi „praumělce“, nicméně jinde naznačuje, že pozitivní útěchu před nejistotou dějinných zvratů mohou lidé hledat v umění: „Největší rozmach dosáhla fiktivní literatura v dobách, ve kterých mizely kolektivní jistoty. Tehdy se obyčejný člověk ocitá v neznámu, ztrácí pevnou půdu pod nohama, a proto začne hledat ve fikci, v řádu a soudržnosti fiktivního světa ochranu proti roztříštěnosti a zmatku.“

Nový Sartre?
K témuž problému se pak vrací i později, v polemice s Karlem Popperem, který obecně prohlásil „iracionalismus“ za nejnebezpečnější intelektuální nemoc naší doby. I když některé pasáže knihy působí, jako by je psal politolog bez většího zájmu o umění, v tomto bodu Vargas Llosa promlouvá jako spisovatel, když proti Popperovi právem namítá: „Nejsou snad součástí iracionálního světa neoddělitelné aspekty lidské podstaty, jako je svět nevědomí, snů, intuice, instinktů a vášní?“ A nevzešla z něj i výjimečná umělecká tvorba, jako byla mystická poezie svatého Jana od Kříže nebo modernistická poezie Rimbauda a Lautréamonta? V kulturních, sociálních a morálních otázkách Vargas Llosa polemizuje i s Thatcherovou nebo Reaganem, jemuž vyčítá, že místo skvělých amerických spisovatelů jako Faulkner nebo Dos Passos dával přednost autorovi westernů Louisi L’Amourovi. I obrana krásných múz ale má v této publikaci svoje meze. U Raymonda Arona autor s takovou nelibostí snáší, že zůstává ve stínu Jean-Paul Sartra, že u druhého Francouze zdůrazňuje jeho téměř „vždy nešikovné a mylné politické postoje“ a jakoby odmítá v něm uznat kolegu-spisovatele. Přitom pokud bylo o Vargas Llosovi řečeno, že je „veřejným intelektuálem, který se vyjadřuje prakticky ke všem problémům dnešní civilizace“, tak i v tom má vlastně k Sartrovi paradoxně blízko.

Pohled „odjinud“
V recenzovaném díle se objevuje řada aktuálních témat politiky i veřejného života, jež autor promýšlí v návaznosti na díla výše uvedených myslitelů: násilí v televizi, Evropská unie, katalánský separatismus či Emmanuel Macron. Některé autorovy názory jsou přitom mírně diskutabilní a třeba jeho náhled na úřadujícího francouzského prezidenta idealizovaný. Vesměs jsou ale pečlivě vyargumentované, solidně podložené a nejsou vystavěny tak, aby prvoplánově šokovaly nebo zaujaly svou povrchní líbivostí. S výjimkou úvodní, biografické kapitoly čtenář vlastně z většiny textu nepozná, že autor pochází z latinskoamerického regionu, na jeho realitu totiž Vargas Llosa příliš neodkazuje. A když už, tak velmi obecně: jako když vyčítá Aronovi, že se všechny jeho myšlenky točí kolem Evropy a Spojených států, a projevuje nezájem o Afriku, Latinskou Ameriku i Asii.

Kniha je dílem člověka, který se snaží o myšlenkové vymezení občanského prostoru, v němž by lidem bylo umožněno svobodně podnikat, myslet, žít, snít i tvořit. Psal ji literát pevně zakotvený v evropské myšlenkové tradici, a přesto jaksi přicházející odjinud. Leckomu může jeho pokorný návrat ke klasikům připadat málo radikální a průbojný, ale vnímat jej můžeme i jako upozornění na myšlenky, na něž mnozí Evropané ke své vlastní škodě zapomínají. Nebo ani nemají na co zapomínat, protože je bohužel nikdy neznali, i když jde někdy o díla našich krajanů. Jako v případě Poppera, který se narodil jako občan Rakousko-Uherska a jeho otec byl z Čech. I když ve Vargas Llosově vizi světa, v němž globalizace pro jednotlivce otevírá možnost vytvořit si vlastní kulturní identitu, by tyto původní vazby neměly být v životě člověka tím rozhodujícím.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 562x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce