González, Tomás: Na počátku bylo moře

González, Tomás
Na počátku bylo moře

recenze beletrie zahraniční

Českému čtenáři se poprvé dostává do ruky český překlad novely Na počátku bylo moře kolumbijského spisovatele Tomáse Gonzáleze. Přestože má dílko jen něco málo přes sto stran, nabízí intenzivní zážitek karibské idylky smetené tropickou bouří.

Tropická cesta z města
Tomás González
: Na počátku bylo moře. Přel. Blanka Stárková, Dybbuk, Praha, 2019, 136 s.

Tomás González se narodil roku 1950 v kolumbijském Medellínu a dvacet let prožil v New Yorku, než se v roce 2002 vrátil zpět do vlasti, kde žije v ústraní na venkově asi dvě hodiny cesty od Bogoty. Novela Na počátku bylo moře vyšla již v roce 1983 (šp. Primero estaba el mar) jako jeho prvotina, od té doby autor vydal další kratší či delší prozaická díla a také poezii. Ačkoli píše již dlouhá léta, věhlas si získává teprve v poslední době.

González vystudoval filozofii a od mládí byl vášnivý čtenář. Rád četl hispanoamerické autory, z těch kolumbijských například modernistu Josého Asuncióna Silvu, tvořícího na konci 19. století, či Gabriela Garcíu Márqueze nebo také jiné velikány hispanoamerické literatury 20. století: Argentince Julia Cortázara nebo Mexičana Juana Rulfa. A skutečně se zdá, jako by inspirace touto čtveřicí jeho oblíbených autorů prosákla do textu. Projevuje se v navození atmosféry, gradaci napětí, výrazných postavách a jejich vývoji, všudypřítomné živelnosti, již se postavám nedaří krotit, v kontrastech, touhách… A aby exotična nebylo málo, text uvozuje úryvek z kosmologie indiánů Kogi, který nastiňuje jistou transcendenci příběhu. Podle ní bylo na počátku všeho moře.

Začátek příběhu je plný nadějí mladého manželského páru lehce nad třicet let Eleny a J. Zanechávají pohodlného a bujarého života a z kolumbijského velkoměsta Medellínu se stěhují na odlehlý ostrov v Karibském moři u hranic Kolumbie a Panamy, kde koupili farmu. Již během jejich cesty autobusem a člunem na ostrov se vyjevuje nejen kolorit okolních městeček a jeho obyvatelstva, ale ukazují se i povahové vlastnosti Eleny a J., které se postupem času ještě zvýrazní, až vyhrotí. Elena je sice rázná a praktická, vyklube se z ní však zároveň panovačná a namyšlená paní domu; J. je zase městský intelektuál a snílek („směska literáta, levičáka, anarchisty, obchodníka, kolonisty, hipíka a bohéma“ – s. 76), často má problém zjednat si respekt a vlastní naivita jej brzy připraví doslova o všechno, i o poslední sny.

Jako by to ani nemohlo dopadnout jinak: čtenáři je brzy předloženo coby hotová věc, že s J. to nedopadne nejlépe a svůj statek si dlouhou dobu neužije. A pak už se k načrtnutému konci jen pomalu přibližujeme. Původně energická Elena se na ostrově později může ukousat nudou, takže vyvolává konflikty s černošskou hospodyní, manželkou Gilberta, který pracuje jako správce statku; a ani obyvatelé z nejbližšího městečka či osady ji pro její aroganci nepřijmou nijak vlídně. Začnou narůstat i konflikty mezi ní a jejím mužem. Ten s místními udržuje o poznání lepší vztahy než jeho žena, ovšem je zase takový dobrák, že toho leckdo využije. Když se začne propadat do stále větších dluhů, problémy se na něj valí ze všech stran a na statku začíná panovat nejen tropické, ale i psychické dusno. Nějakou dobu se snaží odolávat, zradí i mnohá svá přesvědčení, jeho úsilí přesto nakonec vyjde naprázdno. Přiznat si vlastní selhání a postavit se novému, autoritativnímu správci svého statku sice pro J. znamená výrazný posun, jeho charakter se však i v tomto silném momentě ukáže jako příliš slabý.

Příběh je líčen většinou lineárně, vševědoucím vypravěčem, místy se informace předávají prostřednictvím deníku nebo dopisu. Čtenář je hned od začátku vtažen do děje a nemá se kde ztratit, stává se tichým svědkem tragédie, k níž má dojít o pár desítek stran dále. Časné vyzrazení konce text nepřipraví o napětí: stále je co objevovat, stačí se soustředit na detaily a čekat, „kdy to přijde“. Očekávaný konec jako by naopak čtenáře tím spíš držel ve střehu – asi jako když člověk ví, že na něj někde za rohem někdo číhá.

Tomás González ve své prvotině nezapře básníka. Dokáže velice pečlivě a sugestivně líčit vášně postav i tropickou nespoutanou přírodu, plnou vůní, zvuků a barev, která sice na městského člověka může působit idylicky a romanticky, ale jde přece jen o nezkrotný živel, který nelze jen tak ovládnout. Přírodu nelze „naprogramovat“, což civilizovanému člověku, zvyklému ovládat téměř vše, dělá doslova čáru přes rozpočet. Pokud se s ní naučí žít v souladu, pak spolu mohou vycházet: novým majitelům statku se ovšem vzájemný respekt najít nepodaří. Dary přírody nepřijímají s pokorou, ale spíše se samozřejmostí, za tuto neúctu je však čeká trest… Jenže ani s trestem nedojde k nějakému vystřízlivění – celé dobrodružství spojené s přestěhováním na ostrov a starostmi o statek zkrátka zkrachuje a s sebou stáhne i oba dobrodruhy. Městský, „domestikovaný“ člověk jako by zdegeneroval a návrat ke kořenům už pro něj není možný. Na kořeny a prvopočátek ostatně odkazuje i obsažená předkolumbovská kosmologie.

Jde o pozoruhodné dílo, v němž si rozhodně přijde na své i náročnější čtenář, zároveň je ale výborně „stravitelné“ i pro ty méně zkušené.

 

© Denisa Škodová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.