Stridsberg, Sara: Tři hry

Stridsberg, Sara
Tři hry

recenze beletrie zahraniční

Psát recenzi na cokoliv z pera Sary Stridsberg je jako nabírat vodu cedníkem, ať už jde o její romány, nebo o dramatiku. Na vině je nejspíš fakt, že Stridsberg se snaží zachycovat především pocit; tklivý, prchavý a často nepopsatelný. A daří se jí to.

Jak psát pocit
Sara Stridsberg
: Tři hry. Přel. Olga Bažantová, Kateřina Navrátilová, Jitka Šípková, Eva Volenová, Dagmar Hartlová a Azita Haidarová, Divadelní ústav, Praha, 2018, 209 s.

Divadelní ústav vydal loni v edici Současná hra sborník tří dramat švédské prozaičky, dramatičky a překladatelky Sary Stridsberg (nar. 1972). Už bylo načase; i když se nyní omezím na vyjmenování největších úspěchů této autorky, vyjde to na několik řádků. Hned její druhý román Drömfakulteten (Fakulta snů) získal roku 2007 Cenu Severské rady za literaturu a roku 2009 byl v anketě deníku Sydsvenskan označen za nejlepší švédský román prvního desetiletí 21. století; autorka byla čtyřikrát nominována na prestižní Augustovu cenu (z toho jednou za svou první sbírku dramat); v roce 2016 se stala členkou Švédské akademie. Sara Stridsberg je považována za jeden z největších talentů současné skandinávské beletristické scény. Často si vybírá nesnadné, někdy až provokativní náměty z blízké historie, na jejichž základě pak tvoří biografické fikce, kterým říká literární fantazie. Zároveň má svébytný autorský styl, v němž básnickými prostředky mísí ošklivé s povznášejícím. Obojí se mnohdy projevuje i na poli dramatu, kde bývá přirovnávána například k Larsi Norénovi.

Český čtenář neměl donedávna téměř žádnou šanci tvorbu Sary Stridsberg poznat. Z Fakulty snů vyšla česky pouze ukázka v antologii Švédská čítanka, ve sborníku Temnější odstíny Švédska byla roku 2014 uveřejněna povídka o sporné osobnosti Evy Braunové. Divadelní ústav však loni přinesl výběr z autorčiny dramatické tvorby. A nutno uznat, že Tři hry představují Saru Stridsberg poměrně svědomitě; každé z dramat ji ukazuje v jiné rovině a předkládá jedno z jejích ústředních témat.

První z her, Pitvání padajícího sněhu, která si po vzoru Augusta Strindberga vypůjčuje z historie osobnost švédské královny Kristiny, je ponurý a svíravý text. Byť je jasné, kým a jakou érou jsou ústřední postava a prostředí inspirovány, děj je v duchu současného postabsurdního divadla zasazen do jistého odtažitého bezčasí, postavy (včetně té hlavní) představují spíše jevištní črty, případně personifikované symboly, které mají do celistvých osobností daleko, a nechybí zde groteskní humor ani surovost hodná až takzvané coolness dramatiky. Sara Stridsberg ostatně sama přiznává, že mezi její vzory patří právě jedna z ikon této vlny, britská dramatička Sarah Kane. Kde však postabsurdní drama obvykle rezignuje na revoltu vůči systému, ideologii či politice, tam Pitvání padajícího sněhu právě toto nabízí, a sice z feministické perspektivy – tato verze královny Kristiny se sice marně, ale ostře a důvtipně brání pokusům odstavit ji od kralování a přinutit ji k tomu, aby, jak tradice velí, zabezpečila následnictví, stala se matkou a vlastní pozici poslušně postoupila předem vybranému manželovi. Čtivé drama, převedené do češtiny Olgou Bažantovou, Kateřinou Navrátilovou, Jitkou Šípkovou a Evou Volenovou, je plné břitkých názorových výměn, avšak neodvratné vyústění děje nad textem visí o trochu déle, než by čtenář i divák nejspíše uvítal. Možná že režisér či dramaturg by text v prvé řadě proškrtal.

Druhá z her zařazených do sborníku, Návraty, je další divadelní rozjímání, tentokrát ale nad prostředím zaniklé stockholmské psychiatrické léčebny Beckomberga, která byla až do roku 1995 jednou z největších institucí svého druhu v Evropě. Tady se po feminismu představuje další z témat typických pro Saru Stridsberg: lidé na okraji společnosti. Citlivě a umně napsaná hra, v níž se čas odvíjí pozpátku, představuje ansámbl postav: vedoucího léčebny, jeho pacienty a jejich příbuzné. U každé z nich se postupně rozkrývá její osobní příběh, byť fragmentárně; většina z osazenstva léčebny neví, co si počít a kam jít, poté co se léčebna zavře. V této hře se z celého sborníku nejvíce projevuje autorský styl, který je Saře Stridsberg vlastní především v próze – jistá uzemněná básnickost, která v překladu Dagmar Hartlové vyniká: „SABINA: Tobě se tu líbí, že jo? / OTEC: Jo, líbí. To je divný. Nebo ne? Je to opravdu divný? / SABINA: No, trochu divný to určitě je, ale už jsem zažila horší věci. (Ticho.) Vidím do tebe. / OTEC: A co tam vidíš? / SABINA: Srdce, je moc velký. Nevejde se tam. Piješ, aby se zmenšilo. Ale s tím alkohol nic nezmůže. Potřebuješ něco jinýho. I kdyby sis všechny vnitřnosti z těla vyrval a srdce taky, pořád tě to bude bolet. Co děláš dneska v noci?“ (s. 93) Tady se ve vší kráse ukazuje to, co Sara Stridsberg umí mistrně – popsat slovy pocit, nehledě na to, jak obtížné a zrádné to je.

Poslední z her, Umění padat, je šperkem celého sborníku. Břitká fantazie na motivy života Edith Bouvier Beale (sestřenice Jackie Kennedy Onassis) a její matky se pro autorku typickým způsobem inspiruje reálnými osobnostmi nedávné historie anebo současnosti, které společnost tak či onak opomíjí či odsuzuje. Umění padat je černá konverzační komedie o úpadku jako životním stylu a o svérázných lidech, kteří si ho zvolili, společnosti navzdory. V nápaditém překladu Azity Haidarové se čte v podstatě sama a nejednou pobaví.

Hrát v dramatu od Sary Stridsberg je hercův splněný sen. Autorka se soustřeďuje na vylíčení vnitřních pohnutek a vrtkavých pocitů a povětšinou tak činí s notnou dávkou básnickosti; vnější vzezření ani gesta nepopisuje oproti tomu téměř vůbec. Nabízí vhled do nitra postavy namísto toho, co postava dělá nebo jak při tom působí. Nabízí pocit místo popisu; herec tak může postavu pochopit, ale jak ji následně uchopí, je na něm.

Režírovat drama od Sary Stridsberg naproti tomu není nutně režisérův splněný sen. Kromě toho, že jde o náročnější, hloubavější kusy, tu vystávají interpretační potíže způsobené kulturní propastí, zvláště pak v případě dramatu Pitvání padajícího sněhu. Český divák nebude k tomuto kusu, odehrávajícímu se v nicneříkajícím bezčasí a neurčité zimní krajině, přistupovat se znalostí stejného kontextu jako Švéd, jeho první myšlenky nepovedou ke švédské královně Kristině coby interpretačnímu klíči. Nabízí se otázka, proč se do sborníku nevešla spíše hra Medealand, zaměřená také na feministické otázky. Ta by jakožto text založený na obecně známé starořecké tragédii byla českému čtenáři a divákovi přístupnější. Doufejme, že výbor tří her představuje první seznámení s tvorbou této přední švédské spisovatelky a dramatičky a že její další tituly budou brzy následovat, nejen v knižní podobě.

 

© Romana Švachová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 418x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce