Peričić, Denis: Až na krev

Peričić, Denis
Až na krev

recenze beletrie zahraniční

Na počátku byl Borges, později přibyl Kafka, Pavelić, Krleža a nakonec Irving. Kromě toho se z povídkové knihy vynořují postavy jako Freud, Hitler, jeruzalémský velký muftí nebo Jásir Arafat. Tak čtenářům předložil povídkové miniatury na rozhraní postmoderního psaní, hororu a magického realismu jeden z nejoceňovanějších chorvatských autorů dneška Denis Peričić.

Povídky o krutosti, která je lidem univerzální
Denis Peričić
: Až na krev. Přel. Josef Kodet, Barbora Kodetová, Altenberg, Jihlava, 2018, 112 s.

Někdy jde o fantaskní zvrhlé povídky, často s příměsí svébytného humoru. Jindy tvoří složitou fresku, propletenou historickými událostmi, osobnostmi a aluzemi na jiná díla, která čtenáře dovede až k nesnadným otázkám. Českým čtenářům se ucelené knižní dílo chorvatského autora Denise Peričiće představilo ve sbírce s názvem Až na krev v překladu Josefa Kodeta loni vůbec poprvé.

Jde o překlad Peričićovy sbírky Krvavo tak, jak vyšla v Záhřebu roku 2004, k tomu je v ní jedna povídka navíc. Právě kvůli tomu, že se jedná o překlad pro české čtenáře, rozhodl se Denis Peričić zařadit na začátek sbírky i povídku Tělo snů, která náleží do jeho pozdější, stejnojmenné sbírky povídek, jež vyšla v Chorvatsku loni. V Těle snů, kde se setkává narkoleptik Martin Martinez s narkobaronem a svým jmenovcem, se hlavní postava narodila ve stejný den jako autor, a sice 21. srpna 1968, ve dni tolik osudovém právě pro Čechy a Slováky.

Kromě dvou výše jmenovaných povídkových sbírek vydal Denis Peričić ještě dvě další: Techno host (2016) a Láska, zlo a zvrácenosti (2014). Na svém kontě má i tři romány: Duben (2014), Netopýr a černí lidé (2010) a Chorvatské psycho (2004). Jako prozaik většinou tvoří syntézu historických reálií, skutečnosti, hororu a prvků nadpřirozena. Tento varaždinský rodák je autorem i četných básnických sbírek, např. Umělý blesk! / Čtvrtá světová válka (2007), Tetovaný člověk (2000) nebo Na konec světa, s níž roku 1995 autorsky debutoval.

Peričić, který je po Miroslavu Krležovi nebo Mariji Jurić Zagorce jedním z pokračovatelů tradice kajkavské literatury, napsal některé povídky právě v tomto chorvatském dialektu, čili – jak uvádí překladatel ve svém doslovu – do češtiny takřka nepřeložitelné. Rozhodl se tak pro převod do obecné a hovorové češtiny.

Humor v hororu
Snad lze rovnou zpříma povědět, že pro milovníky černého humoru je jako celek sbírka povídek čtenářsky přitažlivá. A byla by i bez malé úlitby českým čtenářům v podobě povídky o člověku, který se narodil v den počátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nebo bez upozornění v anotaci na obálce knihy, že v ní najdeme časté odkazy na Franze Kafku, navázaného na pražské prostředí. To je jen její další plus.

Pakliže prvních devět z celkem osmnácti povídek zcela splňuje očekávání hororové, makabrózní miniatury, dalších devět jej zhola předčí. V některých povídkách hororová situace vyvstane z každodenních nenápadných okamžiků (Cocolino Abnormal, Kostakůže), zatímco v jiných graduje spolu s tím, jak hlavní postava objevuje zlo ve svém okolí nebo sama v sobě (Eseker, Železná vopona, trilogie o Mustafovi).

V polovině knihy čeká čtenáře text v podobě postmoderní balady s názvem Lun, král půlnoci. V urbánním dialektu, zčásti až pornograficky vulgárně, zčásti s mírnou dávkou lyričnosti a příležitostnými rýmy, autor představuje bělehradského banditu. Jde o „balkánskou verzi Pulp Fiction“, historek z podsvětí, jak v poznámce pod čarou sděluje autor, jenž tak zůstává věrný bohaté intertextualitě, tolik příznačné pro jeho dílo. Kriminalistické příběhy o Lunovi svého času vycházely jako brakové paperbacky v srbštině a pak i v chorvatštině.

Honba za krasoduchy
Do balkánských válek 90. let zařazený Diptych s doktorem je konečně první a jediný text, v jehož vyústění lze najít – pokud to však lze tak říci, pak jen s notnou dávkou rezervy – pozitivní zakončení. Smrt je zde překonána. Jak naznačuje už motto povídky, „vůle neumírá“ a člověk se opravdu poddá smrti až tehdy, když jeho vůle zeslábne.

S tématem dějin národů v rámci rakousko-uherské monarchie si pohrává trojice povídek o Mustafovi. První z triptychu, povídka s jednoslovným názvem Mustafa, otevírá „pygmalionádu“, totiž až vědecky řízenou převýchovu údajně posledního janičára na rakouského „krasoducha“ a intelektuála. Po osmi letech, od doby, kdy byl roku 1908 zajat při záboru Bosny rakouskou monarchií, se Mustafa z wahhábistického divocha stává ve vídeňských mondénních salónech autoritou v oboru kunsthistorie a estetiky. Další, sequelová povídka Mustafův příběh ve Vídni rozšiřuje a doplňuje: Mustafa 2, s podtitulem Krasoduchové. Čtenářově představivosti přináší postupně gradující téma celé povídkové sbírky – krutost.

Zatímco v povídkách na začátku sbírky šlo spíše o krutost pocházející z něčího vnitřního, případně imaginárního světa, teď už se krutost stává hmatatelnou. V Mustafově případě jde o krutost z prostředí modernistické, do secesních kudrlinek okrášlené Vídně. Ve snaze vytvořit protipól takovým vídeňským krasoduchům umístil autor do třetí mustafovské povídky, Mustafa 3: Drak z Bosny, svého údajného prastrýce Krunoslava von Rittera Peričiće a na jejím konci nás čekají takové secesní ornamenty, z nichž doslova prýští krev.

Kultura versus periferie
Postava Mustafy projde v průběhu trilogie vývojem člověka, jenž vzešel z katolického Chorvatska a prošel metamorfózou v fundamentalistického vyznavače wahhábistického islámu. Pak se stal uznávaným členem intelektuálních kruhů secesní Vídně, aby nakonec spolu s fašisty bojoval na straně Nezávislého státu Chorvatsko, spojence nacistů. Přitom mu navíc po rakouském pěstounovi zůstává židovské příjmení.

Téma kulturní a pokrokové Vídně versus barbarské a zaostalé provincie (Osijek, Záhřeb) uvnitř někdejší monarchie se prolíná nejen v celém Mustafovi, ale i v dalších dvou povídkách, Esekerovi a Krásné plavovlásce. Na jednu stranu jako by autor vyznával přísloví, že „poturčenec horší Turka“. Podruhé zas, tak jako v povídce Eseker, která vypráví o cestě Žida z Osijeku do Vídně, jasně ukazuje, že co se lidství týče, nemusí zdánlivá kulturnost ještě o ničem vypovídat. Krutost je lidem univerzální a rozhodně nutně netkví v domnělé primitivnosti či zaostalosti, jak se ukazuje v Krásné plavovlásce, jež je zasazena do prostředí záhřebské smetánky v době loutkové vlády Nezávislého státu Chorvatsko.

Je historická realita stejně děsivá jako smyšlený horor? Stírají kruté příběhy rozdíl mezi fiktivní hrůzou a tou skutečnou? Děsivost skutečného světa tak, jak jej známe z každodenních událostí nebo z lekcí historie, nás podle Peričiće může kdykoliv zaskočit a zasáhnout zcela stejně jako postavy jeho povídek. Krvavě a až na dřeň.

 

© Julie Ginzberg

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 562x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce