Magris, Claudio: Pro nedostatek důkazů

Magris, Claudio
Pro nedostatek důkazů

recenze beletrie zahraniční

Terstský komparatista a germanista Claudio Magris, nositel Ceny Franze Kafky, se ve své poslední knize obrací ke dvěma tématům: k násilí v dějinách a ke spolehlivosti příběhů, které se o násilí vyprávějí. V celku Magrisova díla nejde o intelektuálně nejnáročnější knihu, ale rozhodně o jednu z nejpůsobivějších.

Jak o tom všem mluvit
Claudio Magris
: Pro nedostatek důkazů. Přel. Kateřina Vinšová, Mladá fronta, Praha, 2019, 360 s.

Italský germanista a komparatista Claudio Margis (1939), žijící v Terstu, městě na křižovatce italského, německého a slovanského kulturního celku, s nímž je spjat celým svým životem i dílem, vydal v českém překladu svou poslední knihu, jejíž český název zní Pro nedostatek důkazů (italsky Non luogo a procedere, 2015). Jde o autorovu sedmnáctou knihu celkem a šestou v češtině; jeho dílo k nám putuje pomalu, i s odstupem několika desetiletí, ale na druhou stranu se situace s magrisovskou recepcí u nás v posledních letech zlepšuje, například mu v roce 2016 byla v Praze udělena Cena Franze Kafky. Což je rozhodně dobrá zpráva, neboť Magris je mezi současnými evropskými prozaiky jeden z nejoriginálnějších myslitelů.

Celá prozaická tvorba Claudia Magrise osciluje mezi románem a esejistikou, snad s výjimkou knih Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (italsky 1963, česky 2001, přel. Jiří Pelán a Ivan Seidl) a Daleko odkud (italsky 1971, česky 2010, přel. Gabriela Chalupská a Kateřina Vinšová), u kterých je žánrové vymezení vychýleno spíše k odbornému pojednání (u první jmenované knihy jde dokonce původně o jeho diplomovou práci) nebo k náročné, byť poetické studii. Magrisův Dunaj (italsky 1973, česky 1992, přel. Kateřina Vinšová a Bohumír Klípa) patří vedle Habsburského mýtu k povinné četbě každého, kdo se tak či onak chce relevantně zabývat otázkou identity střední Evropy; zde Magrise prostě nelze obejít. Dále je pro něj typické, že se jeho knihy vždy nějak týkají ústředního tématu, ke kterému se Magris vždy z nějaké strany obrací: k mýtu. Jak uvidíme, je to případ i recenzované knihy.

Český název – Pro nedostatek důkazů – odkazuje k právnické formuli, která vyjadřuje soudní verdikt, respektive spíše nemožnost k němu dospět. (V italském originále je to ještě výraznější, „non luogo a procedere“ není pouhé obecné zdůvodnění rozsudku, ale kodifikovaný výrok, jehož užití v konkrétních případech je přímo stanoveno italským trestním zákomíkem.) V každém případě odkazuje k situaci, kdy je třeba trestní věc před soudem uzavřít ve prospěch obviněného, aniž by tím byl vznesen výrok, že je nevinný. Nečekejme však tematiku hledání práva a spravedlnosti v institucionálním smyslu ani exkurs za hranice žánrové, konkrétně kriminální literatury, i když bychom to u tak suverénního prozatéra, jako je Magris, bez problémů akceptovali. Pomyslný soud, který Magris inscenuje, se týká spravedlnosti dějinné, samotné její možnosti. Zde by možná stálo za zmínku, že tento právní rozměr celého tématu bude u nás asi nutně ztracen v překladu, protože zatímco v českých zemích se problematikou performativity a naratologie práva zabývá snad jen jediný člověk (Martin Škop na Masarykově univerzitě), italská teorie práva disponuje na podobné téma mnoha desítkami odborných publikací.

Proto postupme od právničiny dále, ke zmíněnému mýtu. Mytické podloží je nějakým způsobem přítomné v každé Magrisově knize, a jak jsme naznačili, je tomu tak i v případě Pro nedostatek důkazů. Tentokrát se však nejedná o mýtus jediný, ať už ideologický jako u Habsburského mýtu, nebo archaický, který Magris využil třeba v knize Poslepu (italsky 2005, česky 2011, přel. Kateřina Vinšová), kde šlo o mýtus o argonautech, nebo ve zmíněném Dunaji, jehož poutnický archisyžet odkazuje až k Homérově Odyssei. Pro nedostatek důkazů je vybudováno spíše na polynarativní struktuře složené z mnoha mýtů, desakralizovaných legend, báchorek i zcela nemytických příběhů, jež se však ve svém druhém životě jako mýty chovají. Řečeno srozumitelněji: každý příběh, který se vypráví delší dobu, se začne měnit, transformovat, přejímat do sebe motivy a jiné prvky z jiných textů apod., vstupuje s nimi do rozhovoru, navzájem se s nimi ovlivňuje a rozpohybovává, přestává být statickým uměleckým artefaktem, zpochybňuje i svou vlastní žánrovou identitu. To popsal Michail Bachtin jako „mnohohlasí“ a zde je na místě si to připomenout – hned bude jasné proč.

Pro nedostatek důkazů se z kompozičního hlediska skládá ze dvou základních linií. V té první je protagonistkou kurátorka Luisa Brooksová, která pracuje na expozici muzea v Terstu věnovaného dějinám války a organizuje jeho sbírky. Tato linie je uspořádána podle jednotlivých muzejních sálů (včetně čísel) a jejich exponátů – zbraní, bojových vozidel, výstroje, ale i osobních věcí vojáků, jejich deníků apod. Je třeba zdůraznit dvě věci: jde o muzeum soukromé, takže jeho expozice nutně odráží válečné dějiny z perspektivy jednoho člověka, není to tedy – nemůže a ani nechce být – pohled objektivní. Za druhé: takové muzeum v Terstu skutečně existovalo a bylo výsledkem práce jediného člověka, Diega de Henriqueze (1909–1974), jak Magris poznamenává v doslovu, avšak hned připojuje: „Žádná epizoda ani detail nemá nic společného se skutečným příběhem a s osobností tragického terstského sběratele…“ (s. 357). Druhou rovinu knihy představují různé vložené příběhy, k nimž autor či vypravěč odkazují na základě nějaké asociace, jednotlivého motivu, většinou právě muzejního exponátu. Najdeme tu těchto příběhů víc, uvést lze třeba kapitolu o habsburském mexickém císaři Maxmiliánovi nebo – a to bude jakožto česká stopa jistě rezonovat u domácích recenzentů – o cestovateli a „lovci kaktusů“ Albertu Vojtěchu Fričovi (1882–1944), který si v roce 1908 do Prahy z cest přivezl indiánského náčelníka Čerwuiše.

Všechny tyto příběhy mají společné dvojí: tematiku spojenou s násilím a nespolehlivost. Na vypravěčskou nespolehlivost upozorňuje Magris barvitým jazykem, rozkročeným mezi dobrodružným románem a úvahovým, nápadně rétorickým stylem. Zároveň však platí, že mezi Magrisovými knihami patří Pro nedostatek důkazů k těm „uživatelsky vstřícným“, autor si nehraje se složitou narativní strukturou nebo proměnami subjektů jako třeba ve zmíněném Poslepu; když vypráví příběh, dělá to prostě tak, jak se příběh obvykle vypráví – přirozeně, chronologicky, lineárně. Čtenáře brzy začne napadat, co z toho, o čem Magris píše, má základ v dějinné skutečnosti: existovalo muzeum války v Terstu? Byl Čerwuiš opravdu v Praze a mohly se např. jeho prezentace v provinciální učenecké společnosti nebo honičky s c. k. policisty kvůli rušení nočního klidu odehrávat tak, jak je v knize popsáno? Existoval koncentrační tábor Risiera, jediný na území Itálie, který představuje pomyslný středobod jednoho z rámujících příběhů? A jak to vlastně bylo s vojákem Ottou Schimekem, z něhož udělali národního hrdinu Poláci, protože byl popraven údajně za to, že odmítal střílet na polské ženy a děti, ačkoli pak vojenští historikové zjistili, že to bylo celé trochu jinak? Když si začneme na tyto otázky vyhledávat a nacházet odpovědi, zjistíme, že Magris s námi hraje přímo ďábelskou hru: všechny tyto historky mají totiž reálný, historický základ, autor je však zároveň zpochybňuje, falzifikuje, mystifikuje. Toto jsme měli na mysli, když jsme upozorňovali na druhý život mýtu: co z popsaného je pravda – a je ta otázka vlastně položena správně? „A takhle se jen z nějakých řečí, z flautus vocis vytrácejícího se ve větru, čirou náhodou zrodil příběh … jen proto, že někdo jde kolem, něco zaslechne, jen šepot, než ho vítr odnese, a začne nad tím dumat, opakuje si to, aby nezapomněl, pochopitelně jinými slovy … Jestli je pravdivý, nebo vymyšlený? Všechno, co se děje, je falzifikát … Příběh je taky svět, jeden z možných světů, kdovíkolik a jakých dalších vesmírů existuje kromě toho našeho…“ (s. 180/181), říká k tomu postava zmíněného schimekovského historika. A tato úvaha má samozřejmě radikální důsledky i pro samotné médium literárního textu (proto i ta nápadně výslovná autorská distance od napsaného textu v doslovu!). Magris ukazuje, jak funguje paradox fikce, jak jej pro kognitivní vědu zformuloval (v roce 1975) estetik Colin Radford: jak můžeme být pohnuti osudem Anny Kareniny, když víme, že pod vlak ve skutečnosti neskočila? Přeloženo do jazyka interpretačního klíče, který jsme pro tuto knihu zde zformulovali: jak můžeme věřit v historickou vinu, jak můžeme vůbec věřit ve války, vyhlazování, šoa a to všechno, když máme k dispozici – v literatuře i v historii – jen stokrát přeříkané a přepsané příběhy, předávané nespolehlivými vypravěči?

Na první pohled se zdá, že Magris učinil ústředním tématem své knihy válku. Při bližším pohledu však musíme tuto perspektivu rozšířit: kulturní dějiny západního světa jsou tu vyprávěny synekdochicky prostřednictvím subjektu člověka páchajícího násilí. Nejen toho, kterého zrodilo dvacáté století, dějinná tematika je pojata velmi široce a přímo opulentně. Luisa je dcera Židovky a amerického vojáka černé pleti, který sloužil v Terstu v období po druhé světové válce, kdy bylo město pod správou mírových jednotek OSN pod názvem Svobodné území Terst. To autorovi umožňuje klást vedle sebe zcela absurdním způsobem historické motivy, staletý boj černochů proti rasismu vedle utrpení vyvoleného národa, což zde v recenzi ovšem přímo nelítostně zjednodušujeme. V tomhle celém samozřejmě nejde o nic jiného než o starou dobrou jinakost. Co jiného plodí násilí mezi lidmi než jinakost – protiklad domácího a cizího, xenofobie, rasismus? „Když se to tak vezme, oni ti vaši Čamakokové zas tak zvláštní a exotičtí nejsou, milý Friči,“ říká Albertovi po přednášce jakýsi úředník z učené společnosti a nabízí mu dle vlastního mínění závažnější podoby exotismu v habsburské monarchii: „… ti Bodulové jsou věrnější našemu Procházkovi, Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem, než Vídeňáci, nemluvě o Tyrolácích a různých rakouských Němcích, kteří jsou nejmíň Rakušani z celé říše. Vám prosím vás připadá, že naši polští Židi se svými housličkami a horou jsou míň podivní než ten váš Červíček…?“ (s. 61/62). Jinde zase Magrisův vypravěč nachází kořen jinakosti mezi lidmi ve Starém zákoně, ale později než u Kaina a Ábela jako většinová tradice: „Teprve od Abrahama máme cítit odpovědnost, on je první obřezaný, a už i on dělá rozdíl mezi Sárou a Hagar, jako béké – francouzští plantážníci – mezi bílými a černými matkami svých synů“ (s. 225). A samozřejmě, že i dekonstrukce starozákonních příběhů, mýtů z nejstarších, dobře zapadá do výše popsané „bachtinovské“ autorské strategie zacházení se starými narativy…

Někde tady se stýkají obě velká témata, která Magris ve své poslední knize pojmenovává: dějinná spravedlnost a pravdivost příběhů, jež o ní vypovídají. Jestliže je tedy možné donekonečna mystifikovat, falzifikovat či dekonstruovat, jsou nutně dějiny odsouzeny k relativismu, musí každý výrok o nich utichnout pro nedostatek důkazů? Proti této provokativní otázce Magris staví vyvažující odpověď. Archetypální entity a struktury, jež jsou mýtu vlastní stejně jako výše popsaná nespolehlivost, a nutná personalizace vyprávěného příběhu (protože co by to bylo za příběh, kdyby mu chyběl aktér?), říkají – každá svým synekdochickým způsobem – něco jiného; a nutno dodat: naštěstí. Destruktivní moc násilí a jinakosti totiž stejně jako zachovávající moc lásky a setkávání pramení v hlubších vrstvách lidské paměti a lidské přirozenosti, a stojí tak nad (i když, paradoxně, vlastně pod) dějinnou spravedlností. Jestliže jsme schopni soucítit s Annou Kareninou, jsme snad schopni mít soucit i jeden s druhým.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložil: mp, 17.06.2019 11:52
Magris, Claudio: Pro nedostatek důkazů
Soudě podle základních zdrojů, měla by italská formule "non luogo a procedere" relativně (!) nejblíže k českému "skutek se nestal". Každopádně jde o rozhodnutí vůbec nevznést obžalobu a italský obrat (zhruba ve smyslu "nedá se soudit") to vyjadřuje srozumitelně i pro běžného čtenáře.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 695x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce