Kemmerer, Brigid: Dopisy ztraceným

Kemmerer, Brigid
Dopisy ztraceným

recenze dětská

Období dospívání není pro nikoho snadné, ale někteří to mají ještě o něco těžší. Na první pohled se nepozná, že problémové dítě je problémové, protože se od útlého věku muselo vychovávat de facto samo. A jak pomoci dceři, které zemřela matka? Contemporary YA román Brigid Kemmererové začíná ve chvíli, kdy dva osamělí mladí lidé najdou způsob, jakým se vypsat ze svých pocitů.

Jak se rodí důvěra mezi řádky
Brigid Kemmerer
: Dopisy ztraceným. Přel. Helena Šváchová, CooBoo, Praha, 2019, 359 s.

Declan a Juliet chodí na stejnou střední školu. Začnou si anonymně dopisovat poté, co on najde dopis, který ona nechala na hrobě své mámy, jež nedávno zemřela při autonehodě. Stejným způsobem přišel Declan o mladší sestru – otec-alkoholik se s ní vyboural, on přežil, ona ne. Oba mladí lidé se vypořádávají s pocity viny, ztráty, beznaděje a úzkosti. Navzájem si ale rozumí, oba umějí vyslechnout druhého, radí si a společně se snáze vyrovnají s traumaty už jen tím, že je v dopisech mohou sdílet a vypovídat se. Největším přínosem je pro ně pocit, že nejsou na všechno sami a že tam někde venku je kdosi, kdo jim rozumí a je ochotný pomoci. Přitom na sebe narážejí ve škole a dlouho ani jeden z nich netuší, že ten neomalený protiva, o kterém všichni říkají, že skončí v kriminálu, a ta nesnesitelná holka, která si o něm nemyslí nic moc lepšího, si navzájem odhalují úzkostně střežená tajemství a sdělují si i věci, které se báli přiznat sami sobě. Jak jejich tajná známost nakonec dopadne, můžete hádat (nápověda: decentní happy end už k žánru young adult zkrátka patří). Není ale zapotřebí obávat se, že by Dopisy ztraceným byly nějaký slaďák. To jen na konci přinášejí pár jiskřiček naděje mladému čtenáři, který se s pocity postav jistě dokáže ztotožnit.

Snadná identifikace s hlavními hrdiny je jedna z klíčových charakteristik young adult (YA) literatury. Žánr dále tematizuje nejasné morální hranice, čímž se odlišuje od knih pro mladší čtenáře, v nichž je hranice mezi dobrem a zlem zřetelná. Protagonisté jsou stateční, avšak zdaleka ne dokonalí, a často čelí nepřízni osudu. YA knihy jsou čtivé a svižně vyprávějí silný příběh. Mají mnoho tváří a podob, a navíc se žánr s postupem času proměňuje, proto se často tvrdí, že jej definují spíše čtenáři (a samozřejmě nakladatelé) než svébytná poetika. YA literatura prostupuje napříč žánry, počínaje oblíbenými fantasy a sci-fi příběhy a konče ve vodách realističtější fikce (neboli YA contemporary), kam lze zařadit i Dopisy ztraceným. Jejich autorka Brigid Kemmererová pochází ze Spojených států, které spolu s Velkou Británií mají nejen nejširší nabídku YA literatury, ale také nejdelší tradici tohoto žánru. Současná anglosaská scéna, která nabízí knihy pro čtenáře ve věku zhruba od 15 do 25 let, doslova překypuje YA díly. Mezi u nás již zavedené autory YA contemporary knih patří třeba John Green a Rainbow Rowellová, kteří zpracovávají podobná témata. Kemmererová však nezůstala pouze u realismu a pustila se do psaní vícedílného YA fantasy, jehož první díl vyšel nedávno v českém překladu s názvem Temné a osamělé prokletí. Původní česká tvorba na trend YA literatury zatím nereagovala dostatečným množstvím vlastní produkce, proto dobré překlady kvalitních knih tohoto žánru přispívají k diverzifikaci i naší literární scény a mladým čtenářům nabízejí díla, jež se čtou s radostí a lehkostí. Často pak čtenáře dovedou i ke konfrontaci s vlastními předsudky nebo k výzvě myslet více kriticky, tak jako Declan, Juliet a jejich přátelé.

Dopisy ztraceným vyprávějí o dvou dospívajících lidech, se kterými se život zrovna nemazlil. Juliet i Declan ztratili někoho velmi důležitého. Avšak vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka se nezdá být tím nejtěžším, co prožívají. Je to spíš jakýsi katalyzátor uvědomění, že svět není fér, že život není fér: že vám může pořádně nafackovat, je plný předsudků, nálepkování, sobeckých a do sebe zahleděných lidí. A kolikrát jsou jimi i ti, kteří mají za úkol děti chránit. Pro Juliet byla máma obrovským vzorem, ideálem, kterému se její dcera nikdy nevyrovná. Kvůli práci válečné fotografky byla sice málo doma, ale Juliet ji milovala bezmezně. Postupně se vynořující vzpomínky však začnou naznačovat, že máma nebyla zdaleka tak bezchybná, a z vývoje příběhu vytušíme, že jí na rodině vlastně moc nezáleželo. Brigid Kemmererová ukazuje, co mohou dětem a mladým lidem způsobit rodiče svou nevšímavostí a sebezahleděností, zejména když zapomenou na fakt, že v očích svých potomků zůstávají perfektní – až do chvíle, která odhalí hořkou pravdu. Rozčarování, ztráta iluzí a naivity se jako tenká nitka vinou celým příběhem.

Prostřednictvím příběhu o vztahu dvou středoškoláků tak autorka umně a jakoby mimochodem věrně přibližuje i rozpoložení mladé generace, jež se dospělými necítí chráněna ani reprezentována, spíše naopak. Kemmererová proniká do mysli dětí a náctiletých, kteří vyrůstají s pocitem, že se o sebe musí postarat sami. (Tyto nálady jsou dobře zřetelné i v reálném světě, kde tito mladí lidé zakládají vlastní hnutí a pořádají protesty ať už kvůli klimatické krizi, policejní brutalitě, či zastaralým americkým zákonům o zbraních, protože to za ně nikdo zodpovědnější nedělá.) Beznaděj se stupňuje, nejen ve vědomí čtenáře, ale také v tom, co si postavy samy víc připouštějí a s čím se napřímo konfrontují. Pak ale přicházejí i záblesky světla. Declan zjišťuje, že ne všichni dospělí jsou jako jeho rozvedení rodiče a nový otčím, kteří mu jeden jako druhý svými činy (nebo naopak svou nečinností) narušili duševní zdraví a obraz sebe sama. Spolu s Juliet se oba naučí být otevřenější, sdílet své problémy a být upřímnější k sobě i okolí, což nakonec vede i ke zlepšení rodinných vztahů.

Složitější témata a bolestné motivy jsou podány jednoduše, přímočarým jazykem a ve svižném tempu. Autorka dokázala vytvořit dva věrohodné mladé vypravěče, jejichž vyjadřování se od sebe mírně liší, což se podařilo zachovat i v překladu. Vážnější pasáže prokládají vtipy, většinou sarkastické, jak se u mladých hrdinů dle současných trendů očekává. Lze se tedy domnívat, že Dopisy ztraceným mají šanci uspět jak u čtenářů, kteří touží jen po oddechu a dobrém konci, tak i u těch, kteří ocení hlubší psychologické vykreslení postav a tematizaci některých současných společenských problémů.

 

© Tereza Schlöglová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.