Současné dění kolem Českého literárního centra je další smutnou kapitolou pokusu přiblížit prezentaci české literatury v zahraničí evropským standardům.

Aby byl celý ten příběh jasnější, je třeba se vrátit o několik let zpět, až do roku 2015. Tou dobou ministr kultury Daniel Herman pověřil Moravskou zemskou knihovnu, do té doby regionální knihovnu Jihomoravského kraje, aby zajišťovala účast České republiky na čtyřech mezinárodních knižních veletrzích: v Lipsku, Bologni, Londýně a Frankfurtu nad Mohanem. Byl to prozatímní výsledek procesu, jenž začal v roce 2014, kdy MK ČR tuto aktivitu odebralo společnosti Svět knihy, která ji bez větších problémů zajišťovala už od devadesátých let. Nesledoval jsem veletržní prezentace dostatečně k tomu, abych se odvážil tvrdit, že byly efektivní a českou literaturu dostatečně zviditelňovaly, a je dobré přiznat, že svěřit něco takového soukromé společnosti (byť zřízené Svazem českých knihkupců a nakladatelů) bylo systémově sporné. Následující prezentace na dotyčných veletrzích (opět zajišťované soukromými firmami) ale dopadly mnohem hůře a byly kritizovány domácí literární veřejností i lidmi, kteří se české literatuře věnují v zahraničí. Prezentace zajišťované od roku 2015 dopadly sice o něco lépe, ale také byly hojně kritizovány. A především: nebyl jasný důvod, proč by něco takového měla mít na starosti právě regionální brněnská knihovna, kromě skutečnosti, že Národní knihovna tou dobou měla (a stále má) dost starostí s rekonstrukcí svých objektů.

Nespokojenost literární veřejnosti

Nespokojenost s tímto stavem a nespokojenost s prezentací české literatury směrem do zahraničí obecně vedla k debatám nejprve uvnitř skupiny, která dovedla město Praha k titulu Kreativní město literatury UNESCO a kde byla zastoupena většina subjektů působících v oblasti literatury od autorských svazů přes knihovny a organizátory festivalů či literárních cen až k Českým centrům, odkud impuls přišel. Nedávno vzniklá Asociace spisovatelů tou dobou zároveň silně pociťovala absenci programu tvůrčích pobytů, a to jak pro autory české, tak pro ty zahraniční. Zatímco z Polska, Německa, Francie či Litvy pravidelně přicházely pozvánky na rezidenční pobyty pro české autory, Česká republika neměla těm zahraničním co nabídnout. Komunikaci se zahraničím a další aktivity tímto směrem měl na starosti Institut umění (podobně jako v případě dalších uměleckých oborů v čele s těmi pódiovými), kde to v mezích svých možností uspokojivě zajišťoval Viktor Debnár.

Asociace spisovatelů a další literární spolky a organizace postupně přenesly jednání o systematičtější podpoře literatury na půdu ministerstva kultury, kde se této agendy s velkou vstřícností ujala náměstkyně Kateřina Kalistová. Proběhlo několik jednání, jichž jsem se osobně účastnil a na nichž se definoval smysl a účel subjektu, který by bylo dobré založit. Inspirovali jsme se přitom jak zkušenostmi z literární oblasti v zahraničí, tak zkušeností českých filmařů, jimž kancelář pro komunikaci se zahraničím Czech Film Comission funguje úspěšně už několik let.

Kancelář pro export literatury

Ideálem se zdála být agentura či alespoň kancelář se samostatným statutem a právní subjektivitou, která by se systematicky zabývala propagací české literatury v zahraničí (a možná i směrem k domácímu publiku) včetně zajišťování účasti na veletrzích. Tehdejší ministr kultury Daniel Herman byl však přesvědčen, že zřízení nové příspěvkové organizace ministerstva, jakkoliv titěrné, je příliš komplikovaný legislativní proces a že by bylo jednodušší podřídit takovou agenturu již existující příspěvkové organizaci. Uznali jsme tehdy oprávněnost takového postupu a navrhli ministerstvu, aby tedy významněji rozšířilo stávající agendu Institutu umění. Mezitím vykrystalizovala podoba agentury: název České literární centrum, náplň činnosti, rozpočet a z něj vyplývající personální obsazení. Ministr Herman následně rozhodl, že České literární centrum nepřejde pod Institut umění (kam podle názoru většiny zúčastněných patřilo, přičemž vedení Institutu umění by takový krok uvítalo), ale pod Moravskou zemskou knihovnu (MZK). Když jsme se dotazovali proč, odpovědi byly spíše skoupé, odkazovaly na dobré dosavadní zkušenosti a také na to, že půjde víceméně o formalitu, že ČLC bude mít značnou autonomii, sídlo v Praze a odpovědnost nejen ministerstvu a MZK, ale také literární veřejnosti, která bude zastoupena v Radě ČLC. Většina z nás ostatně nechápala, jaký smysl by pro MZK mělo dále rozptylovat své síly na aktivity, které nemá vůbec v zakládací listině a byly jí svěřeny provizorně. Podotýkám, že ani já, ani většina dalších účastníků procesu zakládání ČLC příliš neřešila finanční stránku věci: měli jsme přehled o plánovaném rozpočtu ČLC, ale nikdo jsme netušili, zda a do jaké míry je agenda pořádání zahraničních veletrhů zisková.

Výpovědi obou vedoucích

Brzy po založení se objevila první komplikace. Ve výběrovém řízení na vedoucího zvítězil Petr Janyška (respektive vítězové byli tehdy dva, Petr Janyška a Ondřej Buddeus získali stejný počet hlasů výběrové komise, ty byly však pouze poradní, ředitel MZK Tomáš Kubíček si mohl vybrat sám a vybral si Janyšku), který ovšem do funkce ještě ani pořádně nenastoupil a už podal výpověď. Jako důvod uvedl špatnou komunikaci s MZK a špatné finanční a materiální zajištění ČLC. Bylo to trochu zarážející, ale část z nás podlehla dojmu, že bývalý diplomat Janyška od ČLC očekával větší noblesu a komfort, než mohly nabídnout dvě kanceláře schované v útrobách Národního domu v Praze na Vinohradech, k nimž se jde kolem studia nehtové modeláže.

Do čela ČLC tedy nastoupil Ondřej Buddeus, který navzdory svému mládí i dosavadním (ne)zkušenostem s vedením jakékoliv podobné instituce prokázal skvělé organizační dovednosti, obklopil se lidmi z branže vybavenými jazykovými, organizačními i komunikačními schopnostmi. Centrum začalo velmi rychle a velmi efektivně fungovat, ke spokojenosti ministerstva kultury i Rady ČLC, jíž jsem byl od počátku členem.

Když vláda ČR poskytla přes dvě desítky milionů korun na rozsáhlou prezentaci české literatury na veletrhu v Lipsku a organizaci tohoto projektu nesvěřila ČLC, ale novému, účelově vzniklému subjektu, dalo se to pochopit: nově založené ČLC bylo takzvaně v záběhu a doplnění jeho činnosti bylo v podstatě vítané. Zaměstnanci ČLC se dál věnovali systematické každodenní práci, vysoký rozpočet a veletržní ovace si užili jiní.

V minulých týdnech se ale začaly dít věci, které už míru mé tolerance překročily. Nejprve podal Ondřej Buddeus výpověď. Neznal jsem podrobnosti, pouze jsem ze vzájemné komunikace pochopil, že o nějaké autonomii v případě ČLC nemůže být řeč, že tým je zavalen administrativními nařízeními z MZK a osobními intervencemi jejího ředitele. Něco takového lze akceptovat při prvním půlroce činnosti s pochopitelnou nedůvěrou v mladého vedoucího, ne však po dvou letech úspěšného fungování – a přinejmenším tak byla činnost ČLC vždy prezentována, jak na veřejnosti, tak na zasedáních Rady ČLC. Ukazuje se zároveň, že odchody Petra Janyšky i Ondřeje Buddeuse mají velmi podobné důvody.

Stěhování do Brna

Minulý týden se konalo zasedání Rady ČLC, kterého jsem se už neúčastnil, protože jsem byl ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem z rady v březnu odvolán pro střet zájmů (skutečně jsem pro ČLC na žádost tehdejšího zaměstnance Jacka Colinga v letech 2017 a 2018 zpracoval text dvou brožurek za finanční odměnu, lze-li to za střet zájmů s neplacenou funkcí člena poradního orgánu považovat – ale neprotestoval jsem, nestálo mi to za to). Na tomto zasedání byl jednak do funkce provizorně ustaven Martin Krafl, především však má být centrum přestěhováno do Brna a dle tiskové zprávy „dochází k dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Z tiskové zprávy není jasné, jak toto sloučení proběhne – tedy zda prezentace na veletrzích přejde pod ČLC, jak bylo plánováno už od začátku, jen k tomu nikdy nedošlo, anebo zda ČLC přejde pod příslušné o rok a půl starší oddělení MZK.

Ať to ale je, jak chce, slibovaná autonomie Českého literárního centra tím definitivně mizí. Jak píši výše, nevidím do finančních toků mezi ministerstvem kultury a Moravskou zemskou knihovnou a nevím, jaký zájem má tato regionální knihovna na pohlcování Českého literárního centra. Nicméně nesystémový stav, který jsme v roce 2015 chtěli založením ČLC změnit, se právě vrátil do výchozího bodu, jen se systém příslušně ohnul. Nevím, kdo z toho bude mít prospěch, ale česká literatura sotva.