Poschmann, Marion: Borovicové ostrovy

Poschmann, Marion
Borovicové ostrovy

recenze beletrie zahraniční

Co se stane, když se německý akademik zkoumající vousy setká v Japonsku se studentem odhodlaným skoncovat se životem? Najdou na Borovicových ostrovech odpovědi na životní otázky? Románový příběh balancuje na hranici mezi potřeštěnou roadmovie napříč Japonskem a filozofickou poutí za hledáním sebe sama. Po loňském vydání prózy Probudím se na Šibuji tak nakladatelství Paseka naděluje další výlet do země vycházejícího slunce.

Cesta plná jehličí
Marion Poschmannová
: Borovicové ostrovy. Přel. Tereza Semotamová, Paseka, Praha, 2019, 160 s.

Německá spisovatelka Marion Poschmannová (nar. 1969), žijící v Berlíně, byla už třikrát nominovaná na Německou knižní cenu, s románem Borovicové ostrovy se dostala i do výběru Man Bookerovy ceny. Mezi čtenáři se názory na její poslední knihu z roku 2017 značně liší, zatímco někteří se nechali japonskou poutí unést, jiní jí vyčítají nedotaženost a iracionálnost. Podíváme-li se na příběh, poslední argument není daleko od pravdy, ale u románu to přece nemusí být nutně na škodu…

Gilbert, stárnoucí akademik a „reakcionářský estét“ se zálibou ve zkoumání vousů, utíká do Tokia – před noční můrou, že ho manželka podvádí, a tak trochu i sám před sebou. Osamění mu ale není souzeno, zatímco proniká do tajů kultury čaje, bezvousých lidí a básníka Bašó, do cesty mu doslova vskočí roztržitý student Josa s kozí bradkou, sportovní taškou a příručkou pro sebevrahy. Plánuje totiž také únik – pryč z tohoto světa. Společně se vydávají na cestu, Gilbert se mu snaží být nápomocný v hledání důstojného místa pro sebevraždu a zároveň tak sám objevuje zapomenuté Bašóovo Japonsko.

Na této cestě dvojici nedělají doprovod ani tak lidé, jako spíš stromy. Ty totiž odrážejí jak vnitřní stavy duše obou hrdinů, tak vnější projevy současné společnosti. Příručkou doporučovaný les sebevrahů už například není, co býval, v lese plném odpadků se dá sebevražda spáchat už jen velmi obtížně. Nad Gilbertovým vysněným rozhřešením v černých borovicích se zase vznášejí spíš otazníky než romantický úplněk. Ve vykreslení přírody Poschmannová nezapře básnický talent, stejně jako ve střídmých básních haiku, které oba hrdinové po cestě skládají. Poetiku, obraznost i snovost se podařilo zachovat i v češtině díky zdařilému a přirozenému překladu Terezy Semotamové.

Jak zazní v závěru knihy, duchovní cesty za listy (nebo jehličím) nejsou jako cesty do Říma a dalších významných měst, kterými by se člověk mohl chlubit ve společnosti. Přesto můžou být o to jemnější a tajuplnější. A tak i Gilbertova a Josova cesta je spíš touto cestou za poznáním sama sebe (přestože Josův příběh působí v porovnání s Gilbertovým lehce nedotaženě), během níž narazí na spoustu témat – od úniku přes odloučení po lásku i smrt. Onen vyčítaný iracionální příběh, který některým čtenářům připadá až příliš nepravděpodobný, tak nakonec slouží spíš jako pomocná linka k předání pocitů, které naopak velmi pravděpodobně prožívá každý. Borovicové ostrovy tak můžeme brát jako cílovou destinaci této zvláštní cesty, na které hrdinové hledají ztracenou duši Japonska i tu svoji.

Čtenáře toužící po velkých filozofických teoriích nejspíš kniha krátkého rozsahu zklame. Na druhou stranu si v tomto příběhu může každý najít kousek své vlastní filozofie, snít o vlastním úniku i o úplňku nad Borovicovými ostrovy – a občas se u toho ještě zasmát. Tuto cestu do Japonska lze proto doporučit, i když na jejím konci nejspíš každý najde něco úplně jiného.

 

© Magdaléna Rejžková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 731x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce