Bieńczyk, Marek: Sanatorium Tworki 2

Bieńczyk, Marek
Sanatorium Tworki 2

recenze beletrie zahraniční

Novela Marka Bieńczyka, oceněná několika literárními cenami, balancuje mezi jazykovým experimentem a sentimentálním kýčem. Nesklouzává však ani do jednoho extrému, a díky tomu představuje zajímavý čtenářský zážitek.

Škobrtavá romance z okupované Varšavy
Marek Bieńczyk
: Sanatorium Tworki. Přel. Michael Alexa, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2019, 184 s.

Sanatorium Tworki z roku 1999 je jednou ze dvou novel polského esejisty a překladatele Marka Bieńczyka (*1956). Je situována do léčebny na předměstí Varšavy, kam postupně více a více pronikají skutečnosti druhé světové války, let 1943–1944. Hlavní postavou je mladý rádoby básník Jurek, který v Tworkách získává řadu přátel a především poznává svou femme fatale Soniu. Příběh neopětované lásky se proměňuje v tragédii osob, jež v sanatoriu hledají kvůli svému židovskému původu azyl, avšak navzdory zdánlivé idyličnosti místa ho zde nenacházejí.

Nejedná se o jednoduché, plynulé čtení. Nejen proto, že jsou životní osudy hlavních postav přibližovány jen v náznacích a nápovědách, ale také kvůli složitému vyprávěcímu stylu a jazyku prokládanému germanismy. Dlouhé věty jsou plné elips, asyndetických spojení a opakování, což vytváří dojem jakéhosi klopýtavého rytmu. Jako by vypravěč neustále hledal přiléhavé formulace a správné výrazy: „Co se ještě stane, co se udá, co z toho mládí vzejde, vyptával se zase nad čistou vodou Jerzy, co pod vodu míří, jak dlouho, kterou cestou a s kým, kvůli komu, stane se to, co je napsáno, nebo bude napsáno to, co nastane.“ (s. 22) Nedochází pouze k juxtapozici slov a vět, ale také scén, které se náhle proměňují, respektive prolínají: „Jurek, který ještě před chvílí stál na chodníku, potom v tramvaji a o něco déle ve vlaku, dnešního dne ulehne patami vzhůru, jak se jinak zachovat, co si počít s mužem v sobě, když přímo u dveří, opřená o schodištní zábradlí, čeká žena s višňovým baretem na hlavě […].“ (s. 117)

Banalita obalená jazykem
Banální příběh lásky, přátelství, tajemství, mládí a války by mohl být zpracován ve formě rozsáhlého sentimentálního bestselleru pro široké čtenářské publikum, v Sanatoriu Tworki je však budován nesnadno přístupným jazykem, založeným na rytmizované próze, slovních hříčkách, přirovnáních, stylizovaně patetických dialozích a rčeních. Citáty a aluze na jiná literární díla jsou v mnoha případech českému recipientovi – neobeznámenému s polskými kanonickými autory – osvětleny v poznámkách překladatele. Ty jsou však zařazeny až za příběh samotný a na jejich existenci čtenáře v textu nic neupozorňuje – je tak možné, že na ně narazí, teprve až otočí poslední stránku vyprávění, když už mu jsou takříkajíc k ničemu. Lepší by bylo umístit je do poznámek pod čarou nebo na ně odkazovat indexy v textu samotném.

Marek Bieńczyk nicméně zmíněné formální napětí textu neudrží na celé ploše novely. Ve chvílích, kdy ve stylizaci jazyka povoluje, se narativ mění v plačtivou romanci bez valného vypravěčského tahu. Děje se tak především v situacích, kdy se vypravěč od vnitřních pochodů postav či popisu prostředí a věcí (často se jedná o kusy oblečení, které vyjadřují charaktery a nálady osob) potřebuje přehoupnout k posunu v zápletce. Tyto scény (Marcelův odchod, Sonino zmizení, výběr vánočního dárku) a dramatické dialogy následně vyznívají nepřesvědčivě a novela na těchto místech ztrácí svou výjimečnost.

Stížnosti v sanatoriu
Jakmile se v beletristickém textu objeví motiv sanatoria, nevyhnutelně vstupujeme do kontextu středoevropské literatury, v čele s Brunem Schulzem, Thomasem Bernhardem či Thomasem Mannem; Bieńczyk však tuto intertextuální spřízněnost nijak nerozvíjí a využívá sanatorium s parkem a houpačkou spíše jako chronotop bukolického útočiště či uzavřeného prostoru. Podobně nerozpracovává ani fakt, že se jedná o sanatorium psychiatrické, jehož charakter je v podstatě zásadně odlišný od léčebny tuberkulózy či jiných fyzických nemocí. Pro kompozici příběhu je zcela nepodstatné, že se odehrává v blázinci – nemocní jsou vykresleni velmi schematicky, jako kolektiv, který v zásadě nezasahuje do děje a slouží jako pouhá stafáž. Jako by pacienti zosobňovali jen stereotypní neškodné blázny s poruchou osobnosti, kteří se domnívají, že jsou postavami z historie (Rubensem nebo třeba Kleopatrou). Na tomto zjednodušujícím pojetí prostoru je zřejmé, že přestože název Tworki stojí v titulu novely, slouží toto místo pouze jako prostředek k izolování hrdinů od okolního světa a k redukci postav, mezi nimiž je následně možno vytvářet vztahy, aniž by bylo třeba konstruovat historicko-společenský kontext, souvislosti a atmosféru. Nejvýrazněji se to projevuje v centrální scéně oslavy Soniných narozenin, která je přeslazeně idylická a v níž postavy nevybočují z předpokládaných a očekávatelných rolí. V takových chvílích příběh nevyhnutelně klesá do floskulí a klišé, které celkový dojem z novely podrývají. Jazykové zvláštnosti Bieńczykova textu nemají oporu v propracovaném a komplexním vypravěčském mistrovství, ale mnohdy slouží jen jako literární ozdoby a libůstky, se kterými si však všestranné prozaické dílo nevystačí.

 

© Klára Soukupová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 504x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce