Iljašenko, Marie: Sv. Outdoor

Iljašenko, Marie
Sv. Outdoor

recenze beletrie česká

Nosit svůj domov s sebou jako korýš na cestách viditelných i na těch vnitřních. Překračovat hranice, přeskočit strach. Dívat se do dáli s rovnými zády. Nová sbírka Marie Iljašenko – to jsou hory, moře a dveře čekající na otevření.

Na mém psacím stole najdeš fajfku
Marie Iljašenko
: Sv. Outdoor. Host, Brno, 2019, 80 s.

Po debutové sbírce Marie Iljašenko Osip míří na jih (2015) přinesl brněnský Host s letošním jarem básnířčinu druhou knihu Sv. Outdoor, která vyšla jako šestadvacátý titul ediční řady ReX. Sbírka s minimalistickým designem založeným na motivu jemné zelené snítky obsahuje texty z let 2013–2018 a navazuje tak velmi přirozeně na básně již vydané. Sv. Outdoor je sbírka plná vlídných úsměvů i šibalských mrknutí, pečlivě odměřovaných veršů, jejichž minimalismus a věcnost živí jiskru celého textu a ta s lehkostí přeskakuje z básně na báseň, aniž by ztrácela na síle.

Na úvod recenze si dovolím krátkou odbočku k jiné knize, v jejímž světle snad lépe nahlédneme i tuto sbírku, a to na různých úrovních. V roce 1929 vyšel esej Virginie Woolfové, považovaný za klasické dílo feministické literatury – Vlastní pokoj. Je to text stále svěží, vtipný, sympatický. Aby mohla žena psát, věnovat se vědecké kariéře, tvořit, neobejde se vedle stálé renty také bez vlastního pokoje – prostoru výsostného soukromí a svobody. Sv. Outdoor je sbírka, z níž čiší podobná výzva – jako by říkala: „ujmi se svého vlastního pokoje“, ujmi se své svobody, vstaň a choď.

Má-li člověk onen prostor, kde za sebou může zavřít dveře, ideálně je i zamknout, a má-li úmysl něco vytvořit, potřebuje zpravidla taky psací stůl. Ačkoli se přítomnost básnířky v jejím soukromém prostoru zdá být spíše letmá („každý předmět bude mít své místo a jejich tíha bude nepatrná / stejně jako moje přítomnost v mém bytě“ – Sestry), psací stůl je zabydlen zcela konkrétními předměty evokujícími svobodu a až radostnou lehkost pohybu: „Na mém psacím stole najdeš fajfku a kapitánskou čepici / a obraz skrze který budu vycházet na své molo“. Představuji si básnířku: má dýmku v koutku úst a za jasného rána stojí ve slaném větru. Snad říká: Toto je mé molo. Toto je mé moře a všechny jeho cesty jsou mé cesty. A když později toho dne stojí na palubě, myslí na své rodiče, kteří „poslouchali desky které mi nepatří / neznámé symfonie v cizích tóninách / říkali mi běž říkali skoč říkali nikdy se ničeho neboj“ (Aspekt vosku). Marie Iljašenko má vlastní psací stůl a rentu vyplacenou předem a podivuhodně: „věnem jsem dostala nejrychlejší lodě / bezpočet košil a umění vstát a jít a svůj domov si nést / všude s sebou“ (Aspekt košile). Motiv činu, aktivity, vzepětí je ve sbírce přítomen jak v osobě lyrického subjektu („sestoupím pro tebe do nejhlubšího pekla / porazím všechny démony holýma rukama“ – Aspekt košile), tak v podobě míjejících ho postav, postřehů a úvah nad nimi: „Co dělá za záclonou neviditelná žena / kolik toho má se mnou společného“ nebo „Ruce naproti v okně patří ženě (…) / možná ta žena chtěla stát se pilotem? / a teď přistála za bílé mřížoví oken“ (Žena v okně). Je to však nejčastěji žena, o kom se hovoří a přemýšlí. Žena za oknem, za záclonou, skrytá, anonymní. Po něčem vztahuje ruce – po čem? Co minula, od čeho byla zrazena? Básnířka prochází ulicemi a dívá se, vciťuje se, hádá. Básnířka-hrdinka, která sama sobě napíše milostnou báseň – „(…) koupím ti slunce / barvy jantaru abys měla sílu / na každý trek“ –, se však dovede i bránit „tupým nožem / který od dětství nosím v kapse u kalhot“ (Milostná báseň).

Sbírka je rozdělená do dvou částí: Indoor a Outdoor. Už bylo naznačeno, že domov nemusí být nutně statický: „(…) mým zvířetem [bude] korýš / který si svůj domov nosí všude s sebou“ (Sestry), a tak vnitřek-indoor často prostupuje vnějšek-outdoor a naopak. Obrazem na zdi pokoje lze vstoupit na molo, cikánskou čtvrtí projít až na Dálný východ: „Mandžusko ani Sibiř neleží daleko / jsou to cikánské čtvrti v tomhle městě“ (Žena s asfodely), také soused z Vietnamu zpřítomňuje zcela jiný obzor: „Vietnamec modlář pod námi se klaní Nanda Dévi: / má zářivé oči, korunu z peří, lavin a ledu.“ (Nanda Dévi) Nakonec se zdá, že je pro autorku nejpodstatnější překročit vlastní neviditelné hranice, ukázat, že mnohé se odehrává uvnitř, že všechno nespoutané a svobodné uvnitř dokonce začít musí. Sv. Outdoor tak svou poetikou navazuje na básnířčin debut Osip míří na jih, na jeho dálky, barvy, vůně a chutě, hebké a něžné doteky. Hořká čokoláda, vanilka, salep a badyán, zvuky varhan a hoboje, chryzolitové květy a motýlí křídla, New York a gondoly, arktické slunce, japonské hory, Ural a Indie, straky a jeřábi – to všechno utváří prostor nové autorčiny sbírky. V celém tom tajemném a kočovném světě však nemůžeme nevnímat přítomnost svatého Outdoora, nenápadného aktéra celé sbírky.

Do knihy vstupuje náhle a stejně tak mizí. Někdy se zdá, že víme lépe, kým není, než naopak: „Sv. Outdoor není tvůj patron“, „není patronem matek a otců“, není patronem „těch kdo zvracejí v podpalubí“. Svatý Outdoor přihlíží, mlčky se dívá skoro jako plaší duchové a lesní bohové ze starých Miyazakiho příběhů. Nepředvídatelní a neuchopitelní.

A přece – „Sv. Outdoor je patron jižních moří (…) těch po kterých se plavil Odysseus“; „Je patron Odyssea ale ne Kirké nebo Penelopy / je patron majitelů plachetnic a těch kdo mají kapitánskou zkoušku“ (Sv. Outdoor je patron jižních moří). Marie Iljašenko nedávno publikovala půvabný sloupek Barometr do každé domácnosti. Figuruje v něm Kristus, který kolem sebe víří slaný vzduch, „i on má v sobě něco z neohroženosti mořeplavce a nepohodlnosti piráta. Paktuje se s nejrůznějšími větroplachy a mění vodu ve víno.“ Zdá se, že sv. Outdoor brázdí moře v jeho stopách jako dvojstěžník; patron mořeplavců a dobrodruhů. Jenže co ti, na které se moře nedostalo a daleké cesty se jim zdají být nedostupné? Zřejmě není nutně potřeba kapitánská zkouška, prozatím stačí prorazit skořápku („Je patron kuřátek která se klubou z vajec / i těch které čeká jen továrenský pás“ – Sv. Outdoor je stručný) a otevřít okno, vykročit ke svobodě, unést riziko újmy („Je patron těch, kdo otevírají okna kočkám / aby mohly odejít do rušného provozu ulic“ – Tamtéž). Sv. Outdoor je především patron pohybu; riskantního, bolestivého, všeho toho kulhání i batolení, ale taky hopsání, skotačení a běhu pro radost, chůze a jízdy na kole. Zpříma hledět před sebe a rozpohybovat se, nakolik zrovna tělo dovolí, na pády nehledět – to je jeho požehnání: „Žehná všem Kristovou větou určenou prostitutce / Jdi a nehřeš už / ale druhou část považuje za méně podstatnou / a proto ji pokaždé vynechává“ (Sv. Outdoor je stručný) i proroctví: „Kdysi se mi zjevil svatý Outdoor / pohlédl na mě a pravil: // Jednou pojedeš na kole jednou pojedeš na kole / jednou pojedeš na kole a občas slezeš“ (Sv. Outdoor).

Sbírku Marie Iljašenko by bylo zřejmě snadné označit za feministickou (pro tematizaci oné anonymní ženy i zřetelné výzvy k osobní odvaze a aktivitě adresované ženám), ale je opravdu taková? V poslední době se mi zdá, že se čím dál méně orientuji v tom, co to vlastně znamená. Básnířka ale mluví s podobnou uličnickou něhou jako Virginia Woolfová, která na závěr svého eseje píše: „Věřím totiž, že pokud (…) si navykneme na svobodu a odvážíme se psát přesně to, co si myslíme, pokud se vymaníme ze společného obývacího pokoje a spatříme lidské bytosti ne pouze v jejich vzájemných vztazích, nýbrž ve vztahu ke skutečnosti, (…) pokud se vyrovnáme s faktem (neboť je to fakt), že se nemůžeme zavěsit do žádného rámě, že jdeme samy a že vstupujeme do vztahu se světem skutečnosti (…), pak se příležitost dostaví a mrtvá básnířka, jež byla Shakespearovou sestrou, si navlékne tělo, které tak často odkládala.“ Svatý Outdoor kéž nám dopomůže k témuž.

 

© Klára Krásenská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.