Stamm, Peter: Jemná lhostejnost světa

Stamm, Peter
Jemná lhostejnost světa

recenze beletrie zahraniční

Jemná lhostejnost světa, útlý román, oceněný Švýcarskou knižní cenou za rok 2018, vtáhne čtenáře hluboko do svého světa – a zpět do reality propouští poněkud jiného člověka. Zmateného a ohromeného, se záplavou otázek na jazyku: Existuje vůbec nějaká (moje) realita, nebo si to pouze namlouvám? Co když je všechno jen představa, klam, podobenství? Literatura zasahuje do života tak dlouho, až skutečnost a fikce splynou; život se stane literaturou a literatura životem.

A co když je to jinak?
Peter Stamm
: Jemná lhostejnost světa. Přel. Marta Eich, Plus, Praha, 2019, 120 s.

Přestože Peteru Stammovi, zřejmě nejúspěšnějšímu švýcarskému spisovateli současnosti, vyšla nedávno v češtině už čtvrtá kniha (nyní v nakladatelství Plus, předchozí tři, včetně autorova nejslavnějšího díla, románu Agnes, vydalo v letech 2008–2011 nakladatelství Dauphin), nedá se bohužel říci, že by byl našim čtenářům příliš známý. Jemná lhostejnost světa by to však konečně mohla změnit. A to nejen díky názvu, který nejednomu českému čtenáři připomene Milana Kunderu a jeho slavnou Nesnesitelnou lehkost bytí. Sám autor byl ostatně touto asociací překvapen, nic takového nezamýšlel, pracovní název románu zněl Eine andere Geschichte, tedy Jiný příběh, a poetický titul nakonec po dlouhém váhání vzešel z hlavy jeho německého nakladatele. České překladatelce k tomu řekl: „Název (knihy) pochází z poslední strany Camusova Cizince: ,Je m’ouvrais pour la première fois à la tendre indifférence du monde.‘ Nepřeložili jsme ovšem tendre jako obvykle slovem ,něžná‘, nýbrž jako ,jemná‘. Věta popisuje okamžik, kdy se Meursault poddá svému osudu a přijme rozsudek smrti.“

Jemná lhostejnost světa má v sobě cosi, čím dokáže oslovit čtenáře napříč žánry i generacemi. V době, pro niž je charakteristická obliba rozsáhlých, někdy až vysloveně rozvláčných příběhů a ság, je to kniha snad až nepatřičně útlá – a (zdánlivě) nepatřičně strohá. Sto dvacet stránek, na nichž by jiný autor stěží vybudoval expozici, však střídmému vypravěči Stammovi stačí k rozehrání nikoli jednoho, ale hned dvou nevšedních příběhů. Příběhů tajemných, melancholických – a nesmírně matoucích. Anebo tu jediný příběh osciluje mezi dvěma časovými rovinami?

Na dlouhé procházce zimním Stockholmem vypráví padesátiletý Christoph, autor jediné knihy, o dvacet let mladší Leně příběh své někdejší lásky k dívce Magdaleně, jíž se Lena nesmírně podobá. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, Christoph ovšem zachází mnohem dál. Tvrdí, že Lena a její přítel Chris prožívají totéž, co kdysi prožívala Magdalena a on. Že žijí identický život. Ach ano, s drobnými odchylkami, dobře, to se může stát, vždyť každé, i sebevšednější rozhodnutí může něco pozměnit. To podstatné – jména, vzezření, povolání – se ale neliší. Snad by Lena nad jeho vyprávěním mávla rukou jako nad bláboly stárnoucího neúspěšného spisovatele, jenomže jak si vysvětlit, že Christoph zná tolik důvěrných podrobností z jejího i Chrisova života? Existují zde tedy dva totožné příběhy vedle sebe, jenom posunuté o dvacet let? Může být náš životní příběh vůbec originální? Utváříme svoje osudy skutečně my sami (a pokud ano, do jaké míry?), nebo si to jen namyšleně namlouváme? A co když lidský život nutně neprobíhá lineárně, co když je jenom „součástí nekonečného řetězce neustále stejných životů táhnoucího se dějinami?“ Tyto a další zneklidňující otázky si s postupně se rozvíjejícím příběhem klade společně se Stammem a jeho hrdiny i samotný čtenář.

Pascal Mercier, jiný významný švýcarský autor, vložil ve svém slavném románu Noční vlak do Lisabonu (česky Plus, 2011, přel. Eva Pátková) jednomu z hrdinů do úst zásadní otázku: „Pokud je to tak, že můžeme žít jenom malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem?“ A Stammův (anti)hrdina jako by po letech odpovídal protiotázkou: „Můžeme vůbec žít něco svého – máme vůbec něco vlastního?“ A jako by trochu kacířsky dodával: „A záleží na tom vlastně?“

Závěr Stammova románu-novely tak lze považovat i za jakési celkové shrnutí, jež velmi dobře vystihuje melancholickou náladu textu, který do češtiny s citem pro autorovu úsečnou poetiku výtečně převedla Marta Eich:

„Myslím na svůj život, který se ještě ani nekonal, mlhavé obrazy, postavy v protisvětle, vzdálené hlasy. Zvláštní je, že už tehdy mi ta představa nepřipadala smutná, nýbrž přiměřená a plná čisté krásy a pravosti, stejně jako tohle zimní jitro kdysi dávno.“

 

© Michaela Škultéty

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   69%čtenáři

zhlédnuto 636x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce