Fatland, Erika: Grensen

Fatland, Erika
Grensen

recenze sociologie

Mají země sousedící s Ruskem kromě velkého souseda něco společného? Na tuto otázku se snaží ve své objemné knize odpovědět norská autorka Erika Fatlandová, která neváhala věnovat dva roky života objíždění ruských hranic a povídání s lidmi, kteří v blízkosti tohoto impéria žijí.

Být sousedem velké říše
Erika Fatland
: Grensen: En reise rundt Russland… Kaggeforlag, Oslo 2017, 624 s.

Norští novináři a antropologové se občas vydávají do kritických oblastí světa a pohledem Seveřanů se snaží pochopit a tlumočit názory a strasti místních. Rozhodně nejde o pouhé cestopisy s popisem toho, co cestovatel vidí a zažije. Jejich knihy mají hluboký historický ponor, jsou důkladně zpracované a všechny poznatky uvádějí do srozumitelných souvislostí.

Na počátku tisíciletí vyvolala nadšení Åsne Seierstadová knihou Knihkupec v Kábulu (norsky 2002, česky 2005). Další její kniha Dvě sestry (norsky 2018, česky 2019) se zabývá osudem dvou dívek, které vyrostly v Norsku, podlehly indoktrinaci Islámského státu a odjely do Sýrie. Obě knihy jsou sice dokumentární, ale částečně beletrizované a vždy natolik empatické, že je čteme s plným zaujetím. Morten Strøksnes (jemuž v českém překladu vyšla roku 2018 Kniha o moři) se taktéž věnuje podobnému žánru. Cestoval nejen po východní Evropě (Automobil – gjennom Europas bakgård, Automobil – zadním dvorkem Evropy, norsky 2005), ale podnikl i cestu napříč Amerikou (Rett Vest, Přímo na západ, norsky 2009) nebo se snažil v Kongu vypátrat politické pozadí záhadného zmizení dvou norských občanů (Et mord i Kongo, Vražda v Kongu, norsky 2010).

Též Erika Fatlandová (nar. 1983) tvoří své knihy na základě solidních kulturních, historických i politických znalostí. Její zájem vzbuzuje hlavně Rusko. Napsala strhující knihu Englebyen. Historier fra Beslan (Město andělů. Příběhy z Beslanu, 2012) o dramatických událostech roku 2004 v Severní Osetii, kde zaútočili čečenští teroristé na školu a tři dny zadržovali žáky a rodiče jako rukojmí; celá akce nakonec skončila tragickým masakrem, při němž zemřelo přes 350 osob. Roku 2014 vydala Fatlandová knihu Sovjetistan o cestě po Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Kazachstánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu čili po bývalých sovětských republikách, které své odtržení od Sovětského svazu příliš nezvládly a v podstatě se změnily v diktatury.

Při práci na této knize autorku napadlo, jaké to asi je být sousedem tak obrovité země, jako je Rusko. Výsledkem jejích cest je kniha Grensen – en reise rundt Russland (Hranice – cesta kolem Ruska) a ani tentokrát necestovala po Rusku, ale objela jeho hranice zeměmi, které s ním sousedí. Mají tyto země něco společného? Najdeme například podobné „sousedské zkušenosti“ v Severní Koreji a v Norsku, když mají s Ruskem společnou hranici?

Od Korey po Norsko
Fatlandová objela různými dopravními prostředky nebo na zádech zvířat či obešla pěšky ruské hranice zvenku – ty ostatně tvoří neuvěřitelných 58 000 kilometrů. Jak už víme, věrohodnost jejích informací je nepochybná, ale skutečné bližší poznání navštívených zemí poskytuje čtenáři právě prostřednictvím rozhovorů s obyvateli. Sama kdesi připustila, že se inspirovala Světlanou Alexejevičovou a její fascinující knihou rozhovorů s občany bývalého Sovětského svazu Doba z druhé ruky (česky 2015). Dva roky byla na cestách a posléze tři roky na knize pracovala.

Severní Koreu nesměla Fatlandová navštívit soukromě, musela se připojit k zájezdu, takže vnuceně jiný charakter jejího putování touto republikou jen podtrhuje, co je v ní nezdravé. Až komicky působí replika, kterou slyšeli účastníci zájezdu nejčastěji: „To nesmíte, to by bylo neuctivé vůči Kimovi.“

Téměř zábavné představy vyplývají ze skutečnosti, že ruská říše byla přes dvě stě let v područí Mongolska (mezi lety 1240 a 1480). Nic v Rusku se nemohlo odehrát bez souhlasu mongolských pánů. Na současný Ulánbátar ale není uspokojivý pohled – město lemují celé čtvrtě jurt, jak se lidé z venkova stěhují do hlavního města…

O běloruské hranici máme v našich zeměpisných šířkách povědomí, tam se autorčin zájem soustředil na osudy osmdesátileté ženy, která přežila válku v židovském ghettu v Minsku. V baltských zemích si obyvatelé sovětskou přítomnost „užili“ nejbolestněji a dobře vědí, co znamená ruská hegemonie: odsun nepohodlných občanů a dosídlování etnických Rusů – názorný historický příklad, jak plíživě připravovat národy o jazyk, kulturu, historii.

Finsko-ruská hranice si také zažila mnohé. Autorka se zaměřila na postavu maršála Carla Gustava Mannerheima, který řídil obranu země v době finské války. (Ostatně o kritických válečných letech se dočteme i v beletrii přeložené z norštiny – Roy Jacobsen: Dřevaři, česky 2010 – či z finštiny – Katja Kettu: Porodní bába, česky 2015.)

Severovýchodní průjezd, oceánská hranice, kterou autorka projela rovněž v organizované skupině, se nejvíce blíží klasickému cestopisu – chybí tam jinde působivé pasáže o setkání s lidmi. Žádní tam nejsou. Zato naráží na stopy po nich – kudy prošli, zanechali za sebou zmar a hory odpadků. Jinak prázdnota, ponurost.

Norsko-ruský kontaktní jazyk
Hranice s Norskem je sotva dvě stě kilometrů dlouhá a zatím žádné opravdu pohnuté osudové chvíle nezažila. Před bolševickou revolucí se tu čile obchodovalo, a dokonce tu kombinací obou jazyků vznikl norsko-ruský kontaktní jazyk, byť omezený na nutnou konverzaci o výměnném obchodu. Současný provoz je podobně čilý, ale poněkud jednostranný – z východu na západ. Radují se z něj zejména severonorští staří mládenci, o něž je mezi ruskými dívkami enormní zájem. A aby ruští návštěvníci pohraničního Kirkenesu nezabloudili, vstřícní Norové jim přepsali tabulky názvů ulic do azbuky… Erika Flatland zažila rusko-norskou hranici na pohraniční řece Pasvikelva přímo symbolicky a mírumilovně, když ji se svým otcem sjela na kajaku.

My už sice přímou hranici s Ruskem nemáme, ale československá hranice také zažila se Sovětským svazem mnohé napínavé momenty. A tak se znovu vtírá otázka: Mají země sousedící s Ruskem kromě souseda něco společného? Odráží se v nich nějak „ruský paradox“, který kdysi formuloval Václav Havel, že totiž největším problémem Ruska je, že přesně neví, kde začíná a kde končí?

 

© Jarka Vrbová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.