Na záložce nové knihy Miloše Urbana, románu Kar, najdeme autorovu dosavadní bibliografii. Knihy jsou rozděleny na „černé romány“ a „ostatní prózy“. Důvod takového postupu je zřejmý – Karem navazuje Miloš Urban (* 1967), jeden z nejosobitějších českých spisovatelů posledních dekád, na tu část své tvorby, díky níž si získal oddanou základnu čtenářů, a díky které se mezi čtenáři, ale i kritiky dokonce často hovořilo o něčem jako poznávací značce Urban. Záhadné vraždy, hodně krve, fascinace architekturou či historií Prahy a obratné balancování na hranici žánrové a vysoké literatury, to je několik pilířů, které jsou specifické pro mnohé z Urbanových nejslavnějších knih. Mezi ně můžeme zařadit romány Hastrman, Sedmikostelí či Lord Mord. Nyní se k nim autor pokusil přičlenit svůj dosud poslední román, nazvaný Kar s podtitulem Pohřební hostina za jedno město. Pilíře černých románů nacházíme i v tomto díle, jen s tím rozdílem, že Prahu vystřídaly Karlovy Vary. Jak je to však s dalšími kvalitami nového Urbanova románu?

Kromě kombinace napětí a morálních otázek si Miloš Urban ve svých knihách často pohrával i s hranicí mezi fikcí a skutečností. Stačí připomenout autorovu předposlední novelu Závěrka z roku 2017, v níž na jednom místě čteme o nakladatelském redaktorovi jménem Urban, což byl sice jen detail, který neměl pro celek knihy žádný větší význam, avšak autor jím významně pomrkával na své čtenáře. Většina z nich totiž pravděpodobně tuší, že se Miloš Urban vedle psaní knih živí i redakční prací ve svém domovském nakladatelství Argo. Hru s rozmlžováním hranice mezi skutečností a fikcí najdeme i v Karu, a to v intenzitě, jež je i na Miloše Urbana nevídaná. Protagonistou románu je totiž poměrně úspěšný spisovatel Julián Uřídil, který je znám svými knihami plnými brutálních vražd. I proto jej kontaktuje spolužák, dnes podplukovník kriminální policie v Karlových Varech, městě, kde Julián Uřídil – a ano, i Miloš Urban – prožil podstatnou část svého mládí. Ve Varech dochází k sérii mimořádně krvavých, nadto kanibalistických vražd, jejichž pachatelé většinou zakončí své řádění sebevraždou. Což jsou scény jako vystřižené z Uřídilových knih.

Julián na spolužákovu nabídku kývne a přijíždí do Karlových Varů. Pokud doplníme, že Urban v Karu popisuje, jak po desítky let vyhledávané lázeňské město sice pořád ještě žije ze sezonních návalů turistů, po zbytek roku však spíše pustne, vyvstávají obrysy druhého, vskutku „urbanovského“ motivu – vedle děsivých mordů tu totiž figurují i pasáže o úpadku městské kultury: „Karlovy Vary jsou městem zanikání. Není nic jednoduššího než umřít. Člověk, který ví, že to nejlepší má za sebou; ví i to, že má za sebou též všechno, co nebylo nejlepší, ale aspoň to stálo za to. I některá města si to přejí. Eutanazii. Jenom se vypnout.“ (s. 12)

Krátce po příjezdu do Karlových Varů se kolem Juliána začne ochomýtat několik postav, s nimiž protagonista vydrží až takřka do konce příběhu. Vedle podplukovníka Webera je to především skalní fanoušek Juliánových knih, přezdívaný Technik, jeho krásná přítelkyně Mariela, místní novinář, gruzínský mafián Čchartišvili a taky Juliánova bývalá přítelkyně, geniální Markéta. Tím se, jak poznamenal v recenzi pro server Aktuálně.cz Pavel Mandys, značně zúží okruh podezřelých, protože je samozřejmě od prvních stran zřejmé, že se vrah bude pohybovat v Juliánově těsné blízkosti.

Důmyslně vystavěnou thrillerovou zápletkou se Kar skutečně chlubit nemůže. Co však lze při odkazu na Urbanovy černé romány postrádat ještě znatelněji, to je práce s jazykem. Bohatý, hutný jazyk, jaký známe třeba ze Sedmikostelí, zde vystřídal svižný, plochý, až bezpříznakový styl, v němž zaujmou především výrazy jako „osrdíčkoval“ či „vytrolil“. Jazyk tak sice neklade čtenáři do cesty žádné překážky a více než třísetstránkový text lze zhltnout během několika dnů, či dokonce hodin, Miloš Urban se tím však na linii mezi krásnou literaturou a  odpočinkovým čtivem vychyluje trochu jinam, než by se mu asi líbilo. Samozřejmě je však tento odklon kompenzován mnoha jinými rozměry vyprávění – třeba prací s odkazem J. W. Goetha. Autor Fausta totiž do Karlových Varů často jezdil, což Miloši Urbanovi při psaní Karu výborně nahrálo do karet. Kromě toho, že knihu otevírá citát z Goetha a že spisovatel Johannes Urzidil, na nějž naráží protagonistovo jméno, byl autor knihy Goethe v Čechách, sehraje Goethova dramatická báseň Pandora roli i v Juliánově vyšetřování.

Přes všechny výtky, které lze k románu Kar mít, a přes všechna zklamání, kterým budou vystaveni ti čtenáři, kteří baží po „urbanovském“ Urbanovi, se rozhodně nedá říct, že by se jednalo o špatný román. Miloš Urban opět – ostatně stejně jako v Závěrce, kterou kritika spíše odmítala či zcela opomíjela – potvrzuje, že je jedním z nejobratnějších vypravěčů, které máme, a že pořád ještě dokáže napsat knihu, která čtenáře chytne a nepustí. Velkou předností románu jsou hořké reflexe Juliánovy (či Urbanovy?) literární tvorby: „Takhle se dožije nejméně osmdesátky, víc nepotřebuje. Po osmdesátce napíše sotva co kvalitního. Své nejlepší věci beztak už napsal, o tom si nedělal iluze.“ (s. 65) S tímto tvrzením tak trochu koresponduje to, co Miloš Urban prohlásil v rozhovoru pro Vizitku: „Jsem smířen s tím, že už nikdy nic nenapíšu.“ Možná, že už své nejlepší knihy skutečně napsal… Byla by však škoda, kdyby žádné další nepřibyly. Přestože totiž Kar není tak mimořádný jako jiné autorovy tituly, v současné české próze představuje pořád ještě nadprůměr.