Rabín a proteiny
Joreš, Avi: Inovovati budeš (in Respekt)

Rabín a proteiny

Úsporné zavlažování, ochrana kybernetického prostoru, protiraketový systém, dobrovolnická záchranka operující v minisanitkách. O inovacích vznikajících v současném Izraeli pojednává kniha, jež se místy pohybuje na hranici propagandy, ale i tak může být velmi inspirativní.

Řeknu vám, co mám proti biblickému Mojžíšovi. Čtyřicet let nás vodil po poušti, aby nás přivedl na jediné místo na Blízkém východě, kde není ropa.“ Tento výrok bývalé izraelské premiérky Goldy Meirové vtipně pojmenovává, v čem spočívá základní znevýhodnění Izraele oproti většině jeho sousedů. Podle některých autorů, jako například Jakuba Abramsona, ale obyvatelé tohoto státu dokázali využít právě „tlaku náročných podmínek jako katalyzátoru k technologickému a vědeckému úspěchu a pokroku“.

Izrael dnes patří k pěti nejvíce inovativním zemím světa, a v tom, že na vědu a výzkum dává 4,3 % HDP, je dokonce první na světě. Příběhy vzniku a rozšíření několika v Izraeli vynalezených inovací, které dle anotace „pomáhají měnit život stovkám milionů lidí po celé planetě“, přináší kniha Inovovati budeš: Jak izraelská vynalézavost pomáhá k nápravě světa (Thou Shalt Innovate: How Israeli Ingenuity repairs the World). Její autor Avi Joreš v ní navazuje na publikace, které vyzdvihují civilizační úspěch (Start-up nation, Aligier, 2011) a technologické výdobytky Izraele (Budiž voda: Izraelská inspirace pro svět ohrožený nedostatkem vody, Aligier, 2016). Ve svém textu ovšem rekapituluje nejen úspěchy Izraele v úsporném zavlažování a zacházení s vodou, ale také v medicíně, digitálních technologiích i vojenství: v knize si tak přečteme o robotickém vyšetření páteře, ochraně kybernetického prostoru, využívání sluneční energie či protiraketovém systému.

Dobrovolnická záchranka a skutečný sionismus
Vícekrát se přitom opakuje archetyp hrdiny, kterému nejprve nikdo nedůvěřuje a jenž musí překonat četná příkoří, než uspěje. Příkladem budiž Eli Beer, zakladatel neziskové dobrovolnické organizace poskytující rychlou lékařskou pomoc United Hatzalah of Israel. Ten nejprve zkusil svoje nápady nabídnout oficiálním záchranářům, ale ti o jeho pomoc nestáli a doporučili mu, ať se vrátí zpátky do školy. Jeho motorky předělané na ambulance ale uspěly a postupně se šíří do dalších zemí, ročně zachraňují možná až 35 tisíc lidí a Beerovi se za jeho aktivity dostalo mnoha oficiálních vyznamenání, mimo jiné i od izraelského prezidenta.

Zatímco oficiální záchranná služba do palestinských čtvrtí jezdí jen s ozbrojeným doprovodem, což zásahy protahuje a zdržuje, United Hatzalah of Israel takovéto omezení nemá a je rychlejší, pomoc totiž v tomto případě není tolik brzděna etnickými a náboženskými hranicemi. Toto je další rys, který se průběžně opakuje v celé knize: zdůrazňuje se v ní nadkonfesijní spolupráce a to, že dané vynálezy a objevy mají pomáhat všem, ideálně celému lidstvu, podle autora se má totiž „skutečný sionismus“ projevovat v péči o všechny lidi, kteří žijí v Izraeli, i o všechny ostatní bez ohledu na původ.

Společně sdílet prostor
Izrael je tak v knize představen jako země, která sice má jisté problémy, ale vcelku se snaží chovat mírumilovně, což se projevuje i v různých „zlidšťujících“ drobnostech, například systém protivzdušné obrany Iron Dome prý používá jedinou raketu na světě, jejíž součástky pocházejí (kvůli úspoře peněz) z hračkářství.

V autorově podání praktikuje izraelský stát tolerantní přístup i ve vztahu k jiným živým tvorům: jedna kapitola je věnována tomu, jak se pomocí poznatků ornitologů tamní letci v současnosti dokážou vyhýbat střetům s ptáky, tak aby mohli společně sdílet prostor s těmito „opeřenými přáteli“. (Dříve přitom ptáci napáchali na izraelském vojenském letectvu více škod než všechny arabské armády dohromady, tvrdí autor.)

Jedenácté přikázání?
Svérázným způsobem se v knize mísí technologie a náboženství, jež se v autorově pojetí vzájemně podporují: kupříkladu ve výzkumu jistého specifického typu lidských proteinů prý došlo k zásadnímu pozitivnímu přelomu v okamžiku, kdy vědci ke sběru a výzkumu předkožek (získaných i při rituální obřízce) dostali požehnání od vlivného chasidského rabína. Jiní badatelé se zase úspěšně pokoušejí „křísit“ vyhynulé druhy rostlin, které používali Židé v biblických dobách k rituálním účelům, a dnes by se s jejich pomocí daly vyrábět léky. Ostatně samotný název knihy je stylizován jako jedenácté přikázání, další z těch, která měl dát Jahve svému vyvolenému lidu.

I když přistoupíme na předpoklad, že autor vědomě předvádí tu lepší tvář Izraele, některé jeho výroky jsou snad až příliš patetické a zavánějí propagandou, např. když dává sugestivní otázku: „Jak se tak malá země mohla stát národem, jenž pociťuje hlubokou potřebu rozhánět tmu a přinášet světu více světla?“ To by však nemělo bránit těm, kteří by chtěli v knize hledat inspiraci pro další inovace nebo vytváření prostředí, jež pomáhá jejich vzniku. Na jinou debatu už by pak byla otázka, nakolik se v této židovské inovativnosti projevuje tradice specificky hloubavé kultury, v níž je, podle Amose Oze a jeho dcery Fanie Oz-Salzbergerové, „každý student kritikem a každý autor, samotného tvůrce všehomíra nevyjímaje, musí čelit celé řadě otázek“. Nebo, jako to formuluje Joreš, tradice toho, že lidé mají být partnery boha ve stvoření a nápravě světa. Každopádně inovativní mohou být i země se zcela jiným zázemím, např. Jižní Korea a Finsko…

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Avi Joreš: Inovovati budeš. Jak izraelská vynalézavost pomáhá k nápravě světa. Přel. David Weiner, Zeď, Praha, 2019, 328 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse