Brežná, Irena

Brežná, Irena

rozhovor beletrie zahraniční

V češtině brzy vyjde další román Ireny Brežné. Tentokrát se jmenuje Nevděčná cizinka a opět těží z autorčiných osobních životních zkušeností. Kniha vyznamenaná Švýcarskou knižní cenou však u čtenářů německojazyčného originálu naráží i na nepochopení – příčinou je ironie a humor slovanského střihu.

Svým psaním pomáhám Helvetii nést těžký kufr

Spisovatelka a lidskoprávní aktivistka Irena Brežná žije od roku 1968 ve švýcarské Basileji. Její zatím poslední kniha Wie ich auf die Welt kam (2018, Jak jsem přišla na svět) přináší eseje o emigraci z Československa i nových začátcích ve Švýcarsku, reportáže z východní Evropy i současného Slovenska. V češtině autorce zatím vyšly román Nejlepší ze všech světů (2010, přel. Jana Zoubková) a kniha reportáží Vlčice ze Sernovodsku. Zápisky z čečenské války (2012, přel. Jan Mattuš). Román Nevděčná cizinka (Die undankbare Fremde, 2012), vyznamenaný Švýcarskou literární cenou, připravuje k vydání nakladatelství G plus G v překladu Zuzany Henešové.

iLiteratura: Když ve své nové knize Wie ich auf die Welt kam švýcarským čtenářům vysvětlujete nedávnou politickou krizi na Slovensku, která souvisela s vyšetřováním vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, stavíte určité paralely mezi rokem 1968 a současností. Nakolik vás události loňského roku překvapily?
Irena Brežná: Na Slovensku často vystupuji a na má čtení chodí především mladí lidé. Předloni se mě na jednom čtení ptali, jestli mě korupce na vládní úrovni na Slovensku deprimuje. Uklidňovala jsem je a říkala, že to zvnějšku nevnímám tak dramaticky, že si spíš myslím, že lidé na Slovensku se přespříliš točí ve svém vlastním světě a z toho plyne určitý sklon k negativismu. Když došlo k té dvojí vraždě, šokovalo mě také, že se odhalila souvislost s vládními špičkami a kalábrijskou mafií ’Ndrangheta. Pozadí toho zločinu se mezitím ukázalo jako mnohem komplikovanější, vyšlo najevo propletení slovenského kriminálního prostředí, podnikatelů a policie. Zároveň mě nesmírně těšilo, kolik především mladých lidí vyšlo na ulici, aby proti tomu jedovatému společensko-politickému klimatu protestovali. Mladým patří budoucnost, o to víc by se měli starat. A naštěstí to dělají.

iLiteratura: Jak je ve Švýcarsku vnímáno Slovensko, potažmo středovýchodní Evropa? Je o tamní témata zájem?
Irena Brežná: Prakticky vůbec. Slovensko je vnímáno jen v rámci všemožných vágních představ o takzvané východní Evropě. Byla jsem velmi překvapená, že mě online časopis republik.ch požádal o reportáž z demonstrací, které se v loňském roce na Slovensku pořádaly. Za to vděčíme pouze tomu, že o nich západní média přinášela zprávy a že se jednalo o protesty proti zkorumpované vládní špičce. Moje reportáž vyšla i v Itálii na Internazionale.it, patrně kvůli spojení případu s italskou mafií. Ve Švýcarsku se mezi jednotlivými visegrádskými státy moc nerozlišuje. Sice se píše o Orbánovi, ale už méně o odporu proti němu. Na jaře 2018 jsem byla na budapešťském knižním veletrhu, protože můj román Nevděčná cizinka vyšel v maďarštině. Tam jsem potkala silné osobnosti, intelektuály, kteří se snaží odvrátit rozklad právního státu v Maďarsku. I mí přátelé na Slovensku jsou proevropsky smýšlející intelektuálové. Totéž v Česku – znám tam jen lidi, kteří jsou proti Zemanovi a Babišovi, jako novinářku Petru Procházkovou, Marka Tomana, který se mnou dělal rozhovor pro Hospodářské noviny, Štěpána Černouška – rusistu, aktivistu a člena Česko-čečenské společnosti – nebo Janu Hradílkovou, aktivistku za čečenské ženy. Když dostanu v médiích prostor, snažím se nepoukazovat jen na to špatné, ale zviditelňovat také protesty. Stejně jako jsem psala o Čečensku – nejen o válečných hrůzách, ale i o čečenských aktivistkách, které se postavily na odpor.

iLiteratura: Co bylo pro vaše rodiče hlavní motivací k emigraci v roce 1968? Byla to srpnová okupace?
Irena Brežná: Ne, ta byla jen spouštěčem. Matka chtěla emigrovat od té doby, co komunisti převzali moc. Chtěla podnikat, dostat se ven. Koncem padesátých let připravovala útěk. Chtěli přes Polsko a Baltské moře do Švédska. Pak ale matku zadrželi a poslali na rok do vězení. V roce 1961 byla propuštěna, jako většina politických vězňů v Československu – i když ona byla politickou vězeňkyní jen napůl, byla totiž odsouzena za pašeráctví. Bylo v tom ale i podezření na špionáž. Otce poslali v roce 1950 jako třídního nepřítele do výroby, nejprve do kamenolomu, potom jako pomocného dělníka na stavbu na východním Slovensku a později pracoval jako drobný úředník u ČSD. S odsouzením jeho ženy měl být i on potrestán.

iLiteratura: Když jste v roce 1968 přišla do Švýcarska, bylo vám osmnáct let. Šla jste rovnou na univerzitu?
Irena Brežná: Ne, to nešlo, nejdřív jsem musela navštěvovat přípravné kurzy pro studenty ze zahraničí, které se pořádaly ve Fribourgu. Bylo nás tam asi sto Čechů a Slováků. Půl roku jsme se učili dějiny Švýcarska, němčinu, angličtinu a matematiku. Na jaře 1969 jsem začala studovat tady v Basileji germanistiku, anglistiku a slavistiku, ale neudělala jsem postupovou zkoušku z germanistiky. Tak dobře jsem ještě německy neuměla. Angličtinu jsem sice měla na gymnáziu v Bratislavě, ale ani moje úroveň angličtiny nebyla dostačující. Tak jsem změnila angličtinu a germanistiku na psychologii a filozofii, obojí mě velice zajímalo, a slavistiku jsem měla v hlavním oboru.

iLiteratura: Jaké byly vaše dojmy z Československa po roce 1989?
Irena Brežná: Během listopadu 1989 založili českoslovenští emigranti v Basileji ad hoc skupinu. Chtěli jsme být nápomocní. Nejdřív jsme na sametovou revoluci nakoupili tři faxy. S nimi jsem letěla z Curychu do Prahy a z Prahy je vezla do Bratislavy a Košic. Bylo to vzrušující, ale i bolestné. Nečekala jsem, že země bude v tak katastrofálním stavu, už zvnějšku. Praha byla zchátralá, Bratislava ponurá. Lidé mi připadali jako svoje vlastní stíny. Ale současně se konaly demonstrace. Chodila jsem na ně se svým mladším, tehdy tříletým synem. Bylo ohromující vidět, že Československo bude skutečně svobodné. Už jsme tomu nevěřili. Navykli jsme si na to, že zůstaneme navždy emigranty.

iLiteratura: Přemýšlela jste po revoluci o tom, že se vrátíte do Československa?
Irena Brežná: Záhy jsem zjistila, že jsem si do té doby o situaci žen v Československu dělala iluze. Už když jsem přišla do Občanského fóra, mluvila s iniciátory revoluce a vedle v pokoji spal Havel, viděla jsem tam i ženy, které se na revoluci aktivně podílely. Jenže ony hrály jenom vedlejší roli a obsluhovaly muže. V Bratislavě to vypadalo stejně. Napsala jsem o tom jeden text, který vyšel v německém feministickém časopise Emma a pak i ve slovenštině. Mé přítelkyně mi pak říkaly, že až díky tomuto mému textu si uvědomily, jak je muži vytlačovali z čela revoluce. Vždycky jsem si myslela, že tady ve Švýcarsku je utlačování žen příšerné – ženy přece dlouho neměly ani volební právo, v šedesátých a sedmdesátých letech nebyly vidět prakticky nikde na veřejnosti, nezastávaly žádné důležité politické funkce, byly němé. To bylo ponižující. V Československu ženy měly sice dvojí zátěž, ale mnohem více sebevědomí, měly zaměstnání a finanční nezávislost. To nejde srovnávat se situací, kdy ženy ve Švýcarsku ani nemukly. Každé odpoledne utíkaly domů, protože v šest hodin se jim z práce vrátí muž. Při návratu do Československa jsem pochopila, že postavení žen ani tam není dobré. Řekla jsem si proto, že kdybych se vrátila, tak jen proto, abych založila kvalitní feministický časopis. Časopisy pro ženy tam totiž byly katastrofa – Žena nebo Slovenka a další, tak maloměšťácké a hloupé. Vracet jsem se ale nemusela, protože takový časopis opravdu začal vycházet – jmenoval se Aspekt. Vynikající feministický časopis, založený intelektuálkami, co například odešly z literárního časopisu Slovenské pohľady. Z Aspektu se stalo dokonce nakladatelství, které už léta vydává mé knihy, s výjimkou sbírky esejů o čečenských ženách Vlčice zo Sernovodska, které vydal Absynt. Nevrátila jsem se tedy já, ale mé texty ano. To stačí. Na Slovensku jsem určitě třikrát nebo čtyřikrát za rok, pokaždé tam vystupuji.

iLiteratura: Měla jste možnost cestovat do zahraničí ještě před emigrací?
Irena Brežná: Ano, v roce 1959 jsme byli v Polsku. Československo bylo v padesátých letech úplně izolované, nesměli jsme ani do sousední socialistické země. Jet do Polska byla tehdy velká rarita. Pak se situace postupně uvolňovala. V roce 1966 jsem byla s matkou v Itálii a v létě 1967 jsem jela do Wuppertalu, kde jsem bydlela u německé rodiny. Ale atmosféra v Německu byla tehdy nepříjemná. Vzduch byl ještě zatuchlý po nacistech. I otec té rodiny pobýval s wehrmachtem v protektorátu. Nacismus ještě zdaleka nebyl zpracovaný, zároveň už společnost v rámci hospodářského zázraku propadla konzumu. Rodiče jsem pak prosila, abychom – když už musíme emigrovat – nešli do Německa. Dneska je to samozřejmě úplně jiná země, jezdím tam ráda.

iLiteratura: Ve sbírce esejů a reportáží Vlčice ze Sernovodsku líčíte postavení žen v čečenské válce a v dějinách čečenského národa. Co vás poprvé přimělo tam jet?
Irena Brežná: Coby slavistka jsem samozřejmě chtěla jezdit do Ruska, ale nemohla jsem. Až během perestrojky jsem jela do Moskvy dělat reportáž o sovětských disidentech pro Zürcher Tagesanzeiger. To byli moji hrdinové. Lidé, kteří kvůli svému protirežimnímu přesvědčení byli ochotni vzít na sebe trest v gulagu. Některé z nich jsem poznala už předtím na Západě, Sovětský svaz je vyhošťoval a já jsem s nimi dělala rozhovory. Tak jsem se stala novinářkou. Při cestě do Moskvy v roce 1992, ještě za Jelcina, jsem se pak seznámila s bývalým politickým vězněm Andrejem Mironovem. V prosinci 1994 tanky obsadily Groznyj a on tam jezdíval se zahraničními novináři. Nabídl mi, abych jela s ním. Andrej byl mimořádně čestný, nezištný, skvělý člověk. Před třemi lety byl zabit na východní Ukrajině, ve Slavjansku při minometné palbě, když doprovázel italského fotografa Andreu Roccelliho, který tam zahynul též. Andrej mi dokázal vysvětlit válku v Čečensku, poradit mi, jak se mám pohybovat, a pak jsem tam jezdila i bez něj.

iLiteratura: Měla jste strach?
Irena Brežná: Vlastně jsem měla příliš malý strach. Když jsem se ale vrátila, dostávala jsem tady v Basileji najednou panické ataky, takzvaný posttraumatický syndrom. Nevěděla jsem, že to má mnoho válečných reportérů nebo vojáků. Musela jsem se naučit s tím zacházet. Potřebovala jsem pár let, než to zmizelo. Ale ještě teď, když o Čečensku mluvím, se mi trochu svírá hrdlo.

iLiteratura: Udržujete ještě kontakty s některými z žen, se kterými jste se v Čečensku seznámila?
Irena Brežná: Ano, dodnes. A během války jsem několik bojovnic za lidská práva vícekrát pozvala sem. Vystupovaly jsme v Německu, v Itálii a ve Švýcarsku. Byly jsme v Římě u Strany zelených, v Bonnu také u zelených a v Bernu v parlamentu. Všemožně jsme se snažily vysvětlit, co se tam děje. Ve Švýcarsku jsem sháněla peníze. Podporovala jsem i humanitární projekty, i když ne v takovém rozsahu jako Petra Procházková. Pak jsem se v Basileji přihlásila jako tlumočnice pro čečenské uprchlíky, protože dostali přiděleny většinou ruské tlumočníky a těm se nemohli otevřít.

iLiteratura: Protože by Rusové jejich výpovědi zkreslili?
Irena Brežná: Měli strach z infiltrovaných Rusů. Když před migračním úřadem mluvili o pronásledování a tlumočili to Rusové, báli se, že je nahlásí FSB. Nebyli si jistí, jestli je Švýcarsko nepošle zpátky do Ruska. Pak by o nich měli všechen materiál a byli by vyřízení.

iLiteratura: Ve svých reportážích líčíte hrůzy páchané ruskou armádou včetně výjevů se zohavenými mrtvolami. Jak jste se s těmi zážitky na místě vyrovnávala? A kolikrát jste vlastně v Čečensku byla?
Irena Brežná: Byla jsem tam čtyřikrát, vždy na dva až tři týdny. Měla jsem tolik práce, že jsem o tom nemohla příliš přemýšlet. Šlo o to, všechno nahrát a zapsat. Vychovávala jsem tehdy sama dvě děti, takže jsem musela brzy zpět. Na delší dobu by to ale bylo i nesmírně psychicky náročné. Někdy jsem všechen ten chaos, nespravedlnost a krutost už ani nemohla vstřebat. Když totiž přijela novinářka ze Západu, všichni se na ni vrhli a naříkali.

iLiteratura: Sbírka obsahuje i Zpěv Vajnašek, který tvoří koláž hlasů čečenských žen. Zachycujete v nich nářek, ale na druhou stranu i manifest těch, kdo se nevzdávají. Jak tento text vznikal?
Irena Brežná: V tom zpěvu jsem zaznamenala nejsilnější pasáže z řady rozhovorů s čečenskými uprchlicemi. Když přišly do Ingušska, tamní obyvatelé je přátelsky přijali. Většinu rozhovorů jsem vedla tam, ale i přímo v Grozném. Jejich jazyk mi připadal velmi archaický, když mluvily o mateřství, válce, smrti, lásce k vlasti a zradě. Znělo to jako poezie. Jako Shakespeare. Ale nesmíme zapomenout, že to byla první válka, to byl teprve začátek. V roce 1996 Jelcinova válka skončila a pak nastala jistá nezávislost. Potom (při druhé válce, která začala v roce 1999, pozn. red.) byli lidé už unavení, ztrápení. Odpor už byl o mnoho těžší a Rusko ho krutě trestalo. Také boj o přežití zdrsněl.

iLiteratura: Kdo vás inspiroval k odvaze a rebelství, které ztělesňuje vaše vypravěčka v Nevděčné cizince a které jste potřebovala, abyste se vydávala do válečného Čečenska?
Irena Brežná: Četla jsem Orianu Fallaci, italskou válečnou zpravodajku. Moje matka byla také silná, velmi emancipovaná žena. Nikdy jsem neměla pocit, že bych se před někým musela krčit. Velký dojem na mě udělala také Simone de Beauvoir. Druhé pohlaví jsem četla ve slovenštině. Dokonce jsem jí napsala dopis do Paříže a ona mi pak velice přátelsky anglicky odpověděla. Chtěla jsem s ní udělat rozhovor, ale omluvila se, že má hodně práce. Děkovala jsem jí za to, že mi svou knihou zachránila život a že díky ní lépe rozumím, jak jako žena reaguji na patriarchát, odkud pramení ty zažité mechanismy. Jediné, co se mi nelíbilo, bylo, že odmítala mít děti. Tvrdila, že když ženy mají děti, ztrácejí sebeurčení, kontrolu i nad svým tělem. Když jsem to četla, byl mému synovi rok. Byla jsem mateřstvím pohlcená. Ráda bych si s ní o tom tehdy byla promluvila.

iLiteratura: Vaše vypravěčka v Nevděčné cizince komentuje styl oblékání švýcarských žen – z odstupu ho popisuje jako méně podbízivé než třeba třpytivé minisukně, jaké byla zvyklá vídat v Československu. Musela jste sama kvůli emigraci měnit zvyklosti, abyste se cítila Švýcary přijata a zároveň neztratila výraz své osobnosti? Musela jste dělat kompromisy?
Irena Brežná: Je pravda, že tady panovala úplně jiná představa o ženskosti než tehdy v Československu. Na Slovensku už to dnes ale taky mizí. Oblečení je praktičtější, funkční, androgynní a jednotné. Ale tehdy tady ženy na univerzitě – tedy ty, které vůbec studovaly – působily velmi mužsky, i v oblékání. Já jsem se tomu nepřizpůsobila. Svou představu o ženskosti jsem si ponechala. Byla to moje hrdost, moje identita, můj pojem krásy. Matka mi šila šaty podle mého stylu. Každou chvíli se mě někdo ptal – odkud na to máš peníze, vždyť jsi uprchlík. Nebo – jak se to oblékáš, tak chodí jenom prodavačky kosmetiky. Byla to pravda, studentka na univerzitě musela působit mužsky, aby ji akceptovali. Oblečení sloužilo i k tomu, aby zdůraznilo rozdíl v sociální třídě. Prodavačka z drogerie se může zdobit všemožnými cetkami, ale studentka na své tělo dbát nemá a nemá se takovou povrchní ženskostí předvádět. V Československu to tak samozřejmě nebylo. Mám svůj styl a nepřemýšlím, jestli s tím narazím. Vždycky jsem považovala ženy na Slovensku a v Česku za překrásné. Nejen jak se oblékají, ale i držením těla a vědomím ženskosti. Ale na Západě se to může vymstít, Východoevropanka nebo Středovýchodoevropanka svou krásou může působit lacině, jako by byla poloviční prostitutka.

iLiteratura: K příběhu vypravěčky z Nevděčné cizinky vás inspirovaly vaše tlumočnické zkušenosti. Jaká byla cesta od této práce k literárnímu zpracování?
Irena Brežná: Tlumočení se věnuji častěji až teprve v posledních deseti, patnácti letech – od chvíle, kdy jsem se přihlásila jako tlumočnice pro čečenské uprchlíky. Ale potřebovali mě i pro slovenské a české migranty, ať už ve školkách, školách, na sociálním úřadě, nebo u soudu. Ty tlumočnické příhody jsou skutečné příhody, jak jsem je zažila. Samozřejmě jsou vybroušené, komprimované, občas trochu pozměněné, aby nebylo možné nikoho identifikovat. Hlavní postavou knihy je však jazyk. Vybrala jsem ty nejsilnější a nejtragičtější příběhy. Současně popisuji to povolání jako takové. V románu nejde jen o dospívání hlavní postavy, ale i o její vývoj ve vztahu k zaměstnání tlumočnice. Na začátku se ještě vměšuje do jednání a vybuchuje, ale v poslední epizodě nakonec tvrdí, že se spokojila s neutrální rolí, která se od ní vyžaduje. Hraje ping-pong s jazyky a kulturami. V knize tedy nejde o integraci, ale i o interkulturní kompetenci, kterou si imigrantka osvojuje. Ostatně já jsem proti běžnému užívání pojmu integrace. Je to velmi primitivní pojem, který vyvíjí na přistěhovalce neskutečný tlak. V zahraničí ale cizinec v prvé řadě získává flexibilitu k pohybu mezi kulturami, rychlost, se kterou se v tom či onom kulturním kontextu zorientuje. Ne že mi hostitelská země něco nadiktuje. Jsem subjekt a do své osobnosti si integruji vlastnosti a pravidla z různých kultur, které si sama vyberu. Samozřejmě, že dodržuji zákony a ovládám jazyk.

iLiteratura: Za román jste získala Švýcarskou literární cenu. Jak byla kniha jinak přijata?
Irena Brežná: Lépe, než jsem čekala. Přesto se mi při čteních na školách často stává, že mě studenti, kteří si knihu přečetli předem, podrobují kritice. Cítí se dotčeni, že hrdinka Švýcarsko kritizuje, protože se s ním identifikují. Ptají se třeba: Myslíte si pořád ještě, že komunismus je lepší než naše demokracie? Vysvětluju jim, že se jedná o vývojový román a hrdinka je napsaná tak, že používá i socialistické termíny, ale je to myšleno ironicky. Vůbec je v knize hodně humoru, který ti studenti nechápou. Ale stává se to i u starších lidí. Dokonce jsem od Švýcarské lidové strany, což je zdejší extrémní pravice, která tu má ale třicet procent (od roku 1999 nejsilnější strana v Národní radě, pozn. red.), dostala za tu knihu anticenu Kaktus. Ale jen virtuálně, ve skutečnosti mi ho nikdy neposlali. V odůvodnění stálo, že jsem prý urazila Švýcarky tvrzením, že si nežehlí oblečení. To bylo myšleno samozřejmě s nadsázkou. Hrdinka si to myslí, protože před emigrací nebyla zvyklá vídat lidi v pomačkaných kalhotách, které byly ve Švýcarsku v módě, a připadá jí to divné.

iLiteratura: Může to nepochopení souviset s tím, že ve švýcarské literatuře tento způsob psaní není příliš obvyklý?
Irena Brežná: Byla to první kniha přistěhovalkyně, která si ze švýcarské mentality dělá legraci. Humor tady vůbec není běžný, ani v literatuře. To je mé československé dědictví. Řekla jsem si, že dám německému jazyku tento typ humoru, který jsem si přinesla s sebou ze své kultury. I Friedrich Dürrenmatt nebo Max Frisch byli neuvěřitelně kritičtí ke Švýcarsku. Ale oni byli Švýcaři. A teď přijde někdejší uprchlice, navíc žena, a ještě z Československa – přitom uprchlíci odtamtud jsou přece tak přizpůsobiví. To byla drzost. Sama jsem měla z možných reakcí strach. Před dvaceti lety by taková kniha vyjít nemohla. Vyšla v Berlíně a i můj berlínský nakladatel měl obavy. Jeho zdejší zástupce, který knihy nabízí knihkupectvím, mu řekl: „To ve Švýcarsku neprojde.“ Ale většinou byla kniha přijata dobře.

iLiteratura: S mladými lidmi se při svých vystoupeních setkáváte nejčastěji. Co se jim snažíte předat na prvním místě?
Irena Brežná: Říkám jim, aby šli svou vlastní cestou, a diskutuji s nimi o multikulturní společnosti. Vyprávím jim, jak švýcarská společnost prosperuje právě díky přistěhovalectví. Lidé se už neposuzují podle náboženství, původu nebo pohlaví. Svou úlohu spatřuji v tom, abych lidem ve středovýchodní a východní Evropě vzala obavy z multikulturní společnosti – to je totiž to, co se mi na Švýcarsku nejvíc líbí. Nejde o to, že bych se snad byla „integrovala do Švýcarska“, jak si to někteří představují. Různorodost je měřítkem toho, jak daleko společnost je. Samozřejmě nechci tvrdit, že tu nemáme problémy, ale ty jsou od toho, abychom je řešili, jsou to výzvy. Díky problémům můžeme růst. Vychvalování homogenní etnicity, obavy z islámu v Česku, na Slovensku a v Maďarsku, to je hrůza. Mé čečenské kamarádky jsou muslimky. Otec mého mladšího syna je muslim ze západní Afriky – máme díky tomu velkou muslimskou rodinu a kvůli náboženství v ní nejsou žádné problémy. Ale proč to vůbec musím zdůrazňovat?

iLiteratura: Mám ještě poslední otázku: Jak vznikla fotografie na přebalu vaší nové knihy esejů? Kde to na ní stojíte?
Irena Brežná: Když půjdete tady v Basileji po Prostředním mostě, uvidíte na břehu bronzovou sochu Helvetie (Irena Brežná ukazuje na obálku, pozn. red.) basilejské sochařky Bettiny Eichin „Helvetia auf Reisen“, Helvetia na cestách. Tato Helvetia není tak jako symbol Gruzie nebo Ukrajiny krásná mladá žena. Je starší a unavená. Během svých cest se zastaví v Basileji, sedne si na břeh Rýna, odloží štít, kufr a kopí. A já jí na té fotce pomáhám nést její těžký kufr – svými myšlenkami, svým psaním.

 

© Jana Dušek Pražáková, FF UK
Tento rozhovor vznikl s finanční podporou grantu poskytnutého GA UK č. 786218, s názvem Migrace a adolescence v literárních textech současných švýcarských exofonních autorek, řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.