Švarcová, Zdenka

Švarcová, Zdenka

rozhovor překlad

Jak se vypořádat s překladem japonské poezie? V čem spočívá kouzlo japonských dramat nó? Přechylovat, či nepřechylovat? O zkušenosti s překlady japonské moderní prózy, klasické poezie i libret středověkých divadelních her se v rozhovoru podělila přední česká japanoložka a představitelka české orientalistiky Zdenka Švarcová.

Poezie je moje láska

Prof. Zdenka Švarcová, Dr. (nar. 1942) je vysokoškolská pedagožka a překladatelka. Japonskou filologii vystudovala v Praze pod vedením významných českých japanologů Miroslava Nováka a Jiřího Jelínka. Po absolutoriu pracovala jako tlumočnice a lektorka anglického a japonského jazyka na Státní jazykové škole a po listopadu 1989 se vrátila na svou alma mater, kde v Ústavu Dálného východu přednášela teorii japonského jazyka a dějiny japonské literatury. Od roku 2011 působí na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Za svoji bohatou pedagogickou a vědeckou kariéru vychovala či významně ovlivnila početnou skupinu japanologů v Čechách i na Moravě a zásadním způsobem přispěla k rozvoji české japanologie. Za své zásluhy při výuce japonštiny, propagaci japonské kultury a přispění k rozvoji přátelských vztahů mezi Japonskem a Českou republikou obdržela v roce 2010 vyznamenání Řád vycházejícího slunce, zlaté paprsky s nákrční stuhou.

iLiteratura: Ačkoli je překladatelství pouze jednou z činností, kterým jste se ve svém pracovním životě věnovala, je výčet japonských děl, která jste přeložila, poměrně dlouhý. Vzpomínáte si ještě na svůj vůbec první překlad? Proč jste si zvolila právě tvorbu prozaika Umezakiho Harua zasazenou do válečného období, konkrétně novelu Třešňový ostrov (japonsky Sakuradžima)?
Zdenka Švarcová: Bylo to začátkem osmdesátých let minulého století, v období stále ještě tuhé normalizace, kdy redaktoři měli povinnost předkládat cenzorům s patřičným zdůvodněním anotace knižních titulů, které měli v plánu vydat. Připravovali je ve spolupráci s autory a překladateli s vědomím, že je třeba u navrhovaného díla zdůraznit prvky, které – ať už skutečně nebo zdánlivě – alespoň nějak, něčím, souzněly s ideologií tehdejšího takzvaného reálného socialismu, nebo ji přinejmenším explicitně nenapadaly. V tomto smyslu byla Umezakiho novela Sakuradžima přijatelná. Odehrává se na samém konci druhé světové války, Umezaki ji začal psát už koncem roku 1945. Takže jde o téměř bezprostřední reakci na prohranou válku, jakési přetrvávání šoku ve chvíli, kdy se teprve začínalo projevovat následné dlouhodobé trauma prohry, již Japonci pociťovali a pojmenovali jako „selhání ve válce“ (haisen). Zaujal mě literární obraz mladého poddůstojníka, jeho přemýšlení o životě, válce a smrti a jeho urputné vzdorování příkazům a fanatismu nadřízeného důstojníka. Vše na pozadí lyrického popisu divukrásné krajiny na sopečné Sakuradžimě. S odstupem času lituji, že jsem přeložila do češtiny místní název ostrova na jihu Japonska – Sakuradžima (Třešňový ostrov). Dnes nabádám studenty, aby vlastní jména nechávali v původní podobě. Jména – míst i osob – jsou totiž jedněmi z mála jistot, které v životě máme.

iLiteratura: Vybíráte si díla pro překlad obvykle sama, nebo spíše reagujete na poptávku vydavatelů? Podle čeho se rozhodujete?
Zdenka Švarcová: Nejprve je třeba říct, že z hlediska počtu ne-Japonců, kteří tento jazyk ovládají, na tom japonština není tak dobře jako angličtina, němčina apod. Vydavatel tudíž nepoptává něco, co on sám nebo jeho redaktoři v originálu četli a za čím si pak stojí. Může se sice opřít o recenze, ocenění, doporučení, i tak ale riskuje, že zvolený autor či titul nebude úspěšný. V našem případě mívá vydavatel spíš zájem o „něco japonského“ nebo o autora, případně titul, který zná z jinojazyčného překladu, z příznivých recenzí a podobně. Předtím, než se vydavatelský trh rozbujel, byla situace přehlednější. Jako překladatelka jsem určitý titul vydavateli nabídla a svůj výběr jsem v písemném návrhu zdůvodnila. Ať už to byl Umezaki Haruo, Dazai Osamu nebo Cudži Kunio, vždy se jednalo o významné a mně blízké autory. V dalších letech jsem se soustředila na překlady z klasické a předmoderní japonštiny, většinou to byla poezie, která zůstává u českých čtenářů tradičně oblíbená od doby, kdy vyšly Verše psané na vodu v překladu Vlasty Hilské přebásněné Bohumilem Mathesiem. I díky tomu, že mě mnoho let živí práce pedagogická, nikoli překládání, mohu říct, že mám to štěstí sama se rozhodnout, co budu překládat.

iLiteratura: Překládáte již od osmdesátých let, kdy měli překladatelé v mnoha ohledech úplně jiné podmínky než dnes. V té době byly například k dispozici pouze tištěné znakové slovníky, zatímco dnes můžeme využívat nejrůznější elektronické a online slovníky, díky kterým přečteme text psaný znaky mnohem snadněji. Dobře si vzpomínám, kolik času jsem jako studentka v devadesátých letech trávila vyhledáváním čtení a významu znaků, a neumím si vůbec představit, že bych měla za takových podmínek přeložit nějaký rozsáhlejší text. Jak tento vývoj ovlivnil konkrétně vaši překladatelskou činnost?
Zdenka Švarcová: Jednu věc pro překlad důležitou tento vývoj neovlivnil. Tou je kompetence v cílovém jazyce, tedy v češtině. Tam se mohu s přibývajícími léty pouze bát nějakého ochabnutí. Co se japonštiny týče, máte naprostou pravdu v tom, že japonské elektronické slovníky a internetové databáze jsou pro nás japanology úžasnými pomocníky. Používám je hlavně pro ověřování údajů a pro čtení textů, které nemám v papírové podobě k dispozici. Na otázku, zda tento vývoj ovlivnil moji překladatelskou činnost, nemohu bohužel odpovědět, že by ji zintenzivnil. Na rozdíl od překladatelů, pro které je překládání obživou, k němu usedám nepravidelně, ale pak samozřejmě ráda nové, práci zrychlující technologie využívám.

iLiteratura: Kdo byl vaším největším učitelem nebo vzorem pro překládání a práci s japonským textem? Jak se s přibývajícími zkušenostmi měnily vaše překladatelské strategie a vůbec váš přístup k uměleckému překladu?
Zdenka Švarcová: Studovala jsem v letech 1967–1972. V prvním ročníku nám japonskou mluvnici přednášel Jiří Jelínek, vynikající lingvista. Jemu vděčím za dokonalou průpravu pro „práci s japonským textem“. Tlustý sešit s poznámkami z jeho přednášek mně později dobře sloužil, když jsem sama učila japonštinu na Státní jazykové škole v Praze. Jiří Jelínek však v roce 1968 emigroval do Anglie, a pro nás studenty bylo štěstí, že nás od r. 1968 učil japonský jazyk i literaturu Miroslav Novák. Skutečně velké štěstí, protože vztah učitele a pěti studentů-spolužáků se v průběhu dalších let proměnil v přátelství trvající až do učitelovy smrti. Kromě moderní literatury nás Novák učil i literaturu klasickou a předmoderní a také starou japonštinu, ze které sám překládal básníka Bašóa a prozaika Saikakua. Byl to učitel-vzor vskutku vynikající, japanolog, filolog i filosof a dobrý člověk s velkým smyslem pro humor. Co se překládání týče, měl jedno základní pravidlo – překladatel nesmí autorův text poškozovat ani vylepšovat. V praxi to znamená co nejpřesněji pracovat s výchozím i cílovým jazykem. Tak nám byla už ve studentských letech vytyčena překladatelská strategie. Na ní se během let nic nezměnilo, mohu pouze litovat chyb, kterými jsem se proti základnímu principu prohřešila. Je to princip platný pro překlad vůbec, tedy pro překlad odborný i umělecký. Větší obtížnost uměleckého překladu spočívá v povaze textu, který není pouze věcný, informativní. Krásná literatura – próza i poezie – staví před překladatele úkol daný text nejen jazykově zvládnout, ale také vycítit jeho ducha, prožít jeho obsah a pochopit jeho často utajený smysl.

iLiteratura: V čem je podle vás překlad z japonštiny specifický? Nakolik lze přiblížit jazykově i kulturně vzdálený text českým čtenářům a jak se vypořádáváte s kulturně specifickými prvky a koncepty, které běžný český čtenář nezná? Je lepší je vysvětlit, nebo nahradit něčím, co je českému čtenáři bližší? Jaký způsob se vám nejvíc osvědčil?
Zdenka Švarcová: Na úrovni jazykového převodu mám snahu co nejlépe zachovat vyznění původní promluvy, to znamená pracovat přesně se slovosledem, s modalitami i s výběrem adekvátních slov a výrazů. Na úrovni převodu kulturních reálií je vždy třeba zvolit nějaký kompromis. Díky celkové oblibě japonské kultury v Česku, díky filmům, románům i cestování, má dnes běžný český čtenář celkem přesnou představu, kdo byl samuraj, dokonce i šógun, kdo je gejša i co je suši. Tam už není třeba pokoušet se o popisný český překlad ani o vysvětlivky. Jinde musíme volit jiná řešení. Nemám nic proti překladu onigiri jako „rýžový koláček“, ale otera rozhodně není „kostel“. Ovšem příprava rýžového koláčku onigiri je zajímavá, takže bych se nebránila popsat ji ve vysvětlivce na konci knihy. Texty jako historický román se myslím bez vysvětlivek neobejdou.

iLiteratura: V minulosti se v překladové literatuře běžně přechylovala příjmení ženských autorek a postav. V poslední době se setkáváme i s nepřechylováním. Jaký je váš názor na přechylování v případě japonských příjmení? A jak se díváte na řazení jména a příjmení v krásné literatuře? Pro japonská jména je přirozené řazení příjmení – jméno, pak ale ovšem hrozí nebezpečí, že je český čtenář zamění.
Zdenka Švarcová: Myslím, že sice horko těžko, ale neodvratně žijeme stále znatelněji v době sbližování kultur i lidí. V globální směsici jsou naše jména pro jednoho každého z nás čím dál důležitější a jejich komolení možná i čím dál nebezpečnější. Když překročím hranice do Německa, nestane se ze mě Frau Švarc případně Schwarz jenom proto, že v Německu je to tak správně. Japonská tenisová šampionka je pro celý svět slečna Ósaka, ale pro Čechy je Ósakaová. Myslím, že jsme tím už směšní. S japonským pořadím příjmení – jméno je to o něco složitější kvůli tomu, že sami Japonci se v době, kdy začali vydávat cestovní pasy, přizpůsobili euro-americkému úzu a toto pořadí otočili. V textech psaných japonsky jsem se však nikdy s obráceným pořadím nesetkala. Z osobní zkušenosti vím, že Japonci vnímají jméno v pořadí příjmení – osobní jméno jako celek. Stalo se mi v rozhovorech s Japonci, že když jsem mluvila i o velmi známé osobnosti a řekla jsem například Jasunari Kawabata místo Kawabata Jasunari, trvalo chvíli, než posluchači došlo, o kom vlastně mluvím. V cizojazyčných textech (nejdříve myslím v Severní Americe) se postupně začalo od obracení pořadí ustupovat. Přispěla k tomu i skutečnost, že se pořadí stalo významotvorným v tom smyslu, že s přibýváním japonských emigrantů a jejich potomků s americkou nebo jinou státní příslušností začínáme rozlišovat jména jako Kazuo Ishiguro – britský občan (známý spisovatel) od Išiguro Kazuo – japonský občan XY. Pohodlnost, která nám brání rozeznat a ctít jméno v jeho původní podobě, je u nás často zakrývána obranou češtiny. Jenže ta jména nejsou česká, dost na tom, že nás v české promluvě čeština nutí k jejich skloňování.

iLiteratura: Díky vašim překladům máme možnost se seznámit i prostřednictvím českého jazyka s poetickým mistrovstvím takových básnických velikánů, jakými byli mistři Kobajaši Issa, Šótecu či Saigjó, básnířka Ono no Komači nebo Izumi Šikibu. Co vás přivedlo k překladům poezie?
Zdenka Švarcová: Poezie je moje láska. V češtině, japonštině i angličtině. Na její překlad nemám žádný návod. Jak víte, staří Japonci věřili na duši slova (kotodama). Básníci, ať už věří, nebo ne, ji hledají a vzývají. A překladatelé poezie s nimi.

iLiteratura: Asi každý překladatel se zamýšlí nad tím, zda by měl překlad co nejvěrněji zachovávat stylové zvláštnosti originálu, nebo usilovat o čtivost v češtině. Vy překládáte básně tradiční japonské formy tanka a haiku psané klasickou japonštinou. Jejich stavba, založená na střídání úseků o délce pěti a sedmi mór, vychází z přirozeného rytmu japonského jazyka. Na co kladete při jejich překládání důraz? Co se snažíte zachovat a v čem se naopak musíte vzdálit originálu?
Zdenka Švarcová: Po studiích jsme se se spolužáky a s Miroslavem Novákem scházeli na „bytových seminářích“ a tyto otázky jsme řešili na překladech konkrétních pětiverší tanka z  antologie Šinkokinwakašú („Nové sbírky starých a současných básní“, dokončené r. 1205). Postupně jsme dospěli k poměrně volným pravidlům. Původní japonská tanka je pětiverší se strukturou 5-7-5-7-7 mór. Dohodli jsme se, že budeme striktně dodržovat pravidlo nejkratšího třetího verše, cca 4-6 mór. U ostatních veršů jsme počet mór dodržovali jen více méně. Tam, kde se v češtině přirozeně nabízel rým, jsme se rozhodli jej nezapudit jen proto, že v japonštině rým není. Pět knih písní milostných z uvedené sbírky jsme publikovali až začátkem devadesátých let v knížce Bledý měsíc k ránu. Náš Mistr, doktor Novák, se vydání nedožil, zemřel v roce 1984.

iLiteratura: Mám za sebou první zkušenosti s překlady krásné literatury z angličtiny a japonštiny a neumím si tuto práci představit bez konzultací s rodilými mluvčími. Pracuji výhradně s moderním jazykem a i tak je občas problém se dobrat správné interpretace. Vy pracujete se starou japonštinou. Rozumí běžný vzdělaný Japonec starým básním, nebo musíte k případným konzultacím vyhledávat odborníky?
Zdenka Švarcová: Souhlasím s vámi, že konzultace s rodilým mluvčím je někdy nezbytná. V dobách, kdy se do Japonska nejezdilo a kdy u nás japonští lektoři nepracovali, jsme naštěstí měli přátele mezi několika japonskými studenty, kteří tu studovali češtinu, divadlo, hudbu a podobně. S těmi jsme rozebírali „nepřeložitelné slovní hříčky“. Se starou japonštinou nám pochopitelně nepomohli. Tam ale máme k dispozici dokonalé japonské slovníky i komentovaná vydání všech starých textů. Japonci nicméně mají ke staré japonštině blíže než my ke staročeštině. Během školní docházky se musejí naučit něco ze staré poezie, alespoň haiku od Bašóa, a v samurajských filmech občas také zaslechnou nějaké archaismy. Divadlo nó a frašky kjógen se dodnes hrají v původní středověké divadelní řeči.

iLiteratura: V posledních letech spolupracujete na překladech staré japonské poezie s básníkem Zdeňkem Gerychem, který žije ve Spojených státech. Konkrétně se jedná o sbírky básní Ono no Komači (Do slov má láska odívá se, 2011), Saigjóa (Odstíny smutku: sto starojaponských básní, 2013) a Šótecua (Podoben mraku život plyne: sto středověkých japonských básní, 2015). Jak taková spolupráce překladatelky a básníka vznikla a jak funguje? Do jaké míry mu ponecháváte volnou ruku?
Zdenka Švarcová: Ta spolupráce vznikla z popudu redaktorů vydavatelství Vyšehrad. Nejprve tam vydali sbírku Sněží na krásné Jošino, tanky, které Zdeněk Gerych přebásnil z anglických překladů. Potom si zřejmě uvědomili, že překládat přes druhý jazyk se nemá, neboť při tom většinou dochází k významovým posunům, a poslali básníka za mnou, abych mu poskytla doslovné překlady, takzvané podstročníky. Spolupracovali jsme na ose Praha–Houston díky e-mailu. Kromě doslovných překladů v jedné či více verzích jsem připojovala i překlady komentářů z japonských vydání a slovníků. Zdeněk Gerych navíc srovnával některé překlady s dostupnými verzemi v angličtině.

iLiteratura: Ve své překladatelské praxi se poměrně hojně věnujete básnířce Ono no Komači, která žila a tvořila u císařského dvora v devátém století. Čím vám učarovala?
Zdenka Švarcová: Rozmanitostí námětů, střídáním nálad, jednou ostrostí, jindy zamlžením básnického obrazu. Ostatně hned na začátku desátého století byla označena za básnického génia spolu s pěti básníky-muži. Ve středověku vzniklo sedm libret pro divadlo nó s postavou Ono no Komači. Natolik nezaujala divadelníky žádná jiná postava japonských dějin.

iLiteratura: A čím vám učarovaly hry nó? Jak jste se dostala k překládání těchto středověkých japonských dramat?
Zdenka Švarcová: Hry nó oslovily uměnímilovné Evropany už před druhou světovou válkou. Mezi nimi i některé české divadelníky. Po válce u nás zaujaly orientalisty, japanoložku Vlastu Hilskou, orientalistku a teatroložku Danu Kalvodovou i japanologa Miroslava Nováka. Já jsem nejprve znala jenom texty a zaujaly mě krásným básnickým jazykem. Na jevišti jsem poprvé viděla nó až v osmdesátých letech a nejsilnější zážitek jsem měla z přednesu textu, kdy recitace přechází do zpěvu a zpěv postavy se prolne se zpěvem sboru. Úchvatné je celé představení, které si pouze s dílčími změnami uchovává středověkou podobu. Skýtá zážitek naprostého odpoutání od reality a přitom je nó svými kořeny – dědičným herectvím, uměleckými maskami, tanečními výstupy atd. – natolik srostlé s japonskou „snovou“ tradicí vyprávění příběhu i s estetikou tajemné krásy, že je kulturně nepřenosné.

iLiteratura: Ve svých překladech prokazujete neobyčejný cit pro svůj mateřský jazyk, pro češtinu. Kdo byl v mládí vaším oblíbeným spisovatelem? Jaké knihy jste ráda četla?
Zdenka Švarcová: Jako dítě jsem uměla nazpaměť celou Erbenovu Kytici. Později i Manon Lescaut přebásněnou Vítězslavem Nezvalem. Ve škole jsem recitovala Bezruče, Šrámka… Četla jsem překlady francouzských básníků, v originálu čtu básně amerických a britských autorů. Mám ráda poezii svých vrstevníků, třeba Pavla Šruta, ale i mladších básníků, třeba Petra Borkovce, zkrátka mám poezii ráda. Na základní i na střední škole jsem měla dobré učitele češtiny. Náš učitel češtiny na střední škole byl sám básníkem. Již nežijící doktor Jan Škoda z Dobrušky je autorem i těchto veršů: „Kde jsi to kvetla, růže snu / na hraně světla, v úžasnu“.

iLiteratura: Ke studiu anglické a japonské filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jste se kvůli politické situaci v padesátých letech dostala až koncem let šedesátých, poté co jste po absolvování Průmyslové školy filmové v Čimelicích již nějakou dobu pracovala jako asistentka režie ve Filmovém studiu Barrandov. Co byla vaše hlavní motivace k vysokoškolskému studiu? Jakou roli v tom hrálo Japonsko a japonský jazyk?
Zdenka Švarcová: Pro upřesnění, na Barrandově jsem pracovala jako skriptka, což byla funkce definovaná v pracovním řádu jako „asistent režie – zástupce střihače na scéně“. Anglicky se tomu říká continuity girl, zkrátka jsem hlídala, aby herec mající v záběru 1 na hlavě klobouk nevyšel v následujícím záběru 2, točeném za tři dny, ze dveří bez klobouku. Ale k vaší otázce. Jako malá jsem prý na otázku „čím chceš být“ odpovídala bez váhání pokaždé stejně: „paní učitelkou“. Byla jsem jedničkářka, učila jsem se ráda, takže motivace ke studiu mi byla zřejmě dána shůry. Na vysokou školu jsem se po maturitě v roce 1960 zkoušela dostat několikrát, vyšlo to ale až v roce 1967, kdy politické ledy trochu roztály. Angličtina byla jasná volba, anglicky jsem se předtím naučila soukromě. V roce 1966 mě nevzali na angličtinu – ruštinu. Studium bylo povinně dvouoborové, tak jsem zkusila japonštinu, kde nebyla nutná předchozí znalost jazyka. Přečetla jsem si něco z dějin a několik překladů z japonské literatury a esej jsem napsala o japonských filmech, které jsem si ještě pamatovala z promítání na průmyslovce. Teprve během studií jsem se pod vlivem nejprve Jiřího Jelínka a poté Miroslava Nováka rozhodla pro japanologii.

iLiteratura: Ještě donedávna jste přednášela dějiny japonské literatury a vedla literárně zaměřené diplomové práce tady u nás na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Pozorujete za ta léta pedagogické praxe nějakou změnu v zájmu studentů o japonskou literaturu?
Zdenka Švarcová: Od roku 1990, kdy se těšíme svobodě slova a názoru, se počet studentů volících literární témata zmenšuje ve prospěch těch, kteří volí témata z moderních politických i hospodářských dějin nebo témata dotýkající se současné japonské společnosti. V literatuře se zájem rozšířil o horory, sci-fi nebo i seriály manga. Přesto se ale v každém ročníku najdou studenti, které zaujme příběh nebo autor japonské krásné literatury.

iLiteratura: Japonská literatura je v posledních letech u českých čtenářů obecně oblíbená. Nedávno jsem se od své sestřenice, profesionální houslistky, jen tak mimochodem dozvěděla, že přečetla všechny romány Murakamiho Harukiho, které byly přeložené do češtiny. Čím si zájem o japonskou literaturu vysvětlujete?
Zdenka Švarcová: Japonská literatura je u českých čtenářů oblíbená nejen v posledních letech. V šedesátých až osmdesátých letech vycházely v Československu japonské knihy v desetitisícových nákladech. Vyprodávaly se i proto, že „západní“ literatura měla červenou, zatímco Japonsko, byť také kapitalistické, bylo bráno na milost. Zájem o japonskou literaturu je myslím dlouhodobý a Murakami dokázal zaujmout spletitým příběhem, napětím, tajemnem. Japonská literatura je už dávno součástí literatury světové, v ničem si s ní nezadá v „umění románu“, a navíc přitom zůstává svébytnou, tedy je světová s japonským puncem.

iLiteratura: Co říkáte na výběr děl, která se z japonštiny překládají? Máte nějakého autora, kterého byste chtěla českým čtenářům představit?
Zdenka Švarcová: Chtěla bych, aby se objevili překladatelé, kteří by českému čtenáři představili moderní japonskou poezii. Tím myslím poezii za posledních sto let. U nás se zatím najdou jen fragmenty uveřejněné tu a tam v časopisech.

iLiteratura: Co považujete ve své překladatelské kariéře za největší úspěch? Ze kterého překladu jste měla největší radost a na který jste nejvíc pyšná?
Zdenka Švarcová: Asi to budou Závoje mlhy (2002), překlad deníku Izumi Šikibu, básnířky z přelomu desátého a jedenáctého století. Soudím tak podle ohlasu, kdy mi po vydání pár přátel telefonovalo, jak moc se jim to líbí.

iLiteratura: Zapůsobila na vás nějaká báseň natolik, že si ji pamatujete dodnes?
Zdenka Švarcová: K mému věku by se hodila Bašóova haiku – kare eda ni / karasu no tomarikeri / aki no kure – havran usedl / na suchou větev stromu / stmívá se, podzim.

Na podobné téma:
Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil
Zuzana Li: Nedělat z Číňanů mimozemšťany 
Robert Novotný: Redaktor musí být pro překladatele především partner, ale nesmlouvavý
Roman Tilcer: Brát se jako autorův hluboce podřízený služebník není nejlepší přístup
Lenka Bukovská: Izraelská literatura je bohatá na silné příběhy
Petr Eliáš: Kniha jako promyšlený artefakt
Zdeněk Lyčka: Seznamovat Seveřany s českou kulturou a Čechy s grónským světem
Věra Koubová: Tápavě padá list
Daniela Krolupperová: Nejtěžší je napsat jednoduchý text
Dagmar Hartlová: Když literatura nahlíží do nitra člověka
Jarka Vrbová: Astrid Lindgrenovou bych nejradši měla jako babičku
Michael Alexa: Překládání románu z rukou someliéra
Věra Dvořáková: Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod někomu závidět
Eva Kondrysová: Dřív člověk musel každou knížku obhájit, vydupat ze země
Helena Kadečková: V současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych sama ráda překládala
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem

© Ivona Barešová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1155x

Inzerce