Orwell, George: Úpadek anglické vraždy

Orwell, George
Úpadek anglické vraždy

recenze beletrie zahraniční

Pokud někdo dokáže s lehkostí analyzovat bulvár i filozofické směry, je to George Orwell. Jeho postřehy ze 40. let 20. století týkající se politické situace jsou stále podnětné a navíc je lze vztáhnout i na aktuální dění. Orwell si též vždy dával záležet, aby vysoké hodnoty jako intelektuální svoboda, kritické myšlení a sociální spravedlnost zprostředkoval svým čtenářům přístupnou formou.

Proti totalitě a pro demokratický socialismus
George Orwell
: Úpadek anglické vraždy: Eseje III. (1945–1946). Přel. Kateřina Hilská, Argo, Praha, 2015, 446 s.

O díle George Orwella se často mluví jako o nadčasovém. Za vizionářské jsou považovány především jeho dystopické romány 1984 a Farma zvířat. Podobné úvahy se však na mysl vkrádají také při čtení třetího svazku Orwellových sebraných esejí, které jsou datovány od ledna 1945 do prosince 1946,. Těžko si například představit přiléhavější glosu k britskému odcházení z Evropské unie než Orwellova slova: „Nezbytným krokem není připravit veřejnost na jednotlivé situace, ale pozvednout obecnou úroveň politického chápání: především dokázat, aby si lidé uvědomili to, co nikdy tak docela nepochopili, že totiž britská prosperita závisí na mimobritských faktorech.“ Spisovatel se takto v jednom ze sloupků Jak to vidím já pro časopis Tribune rozhořčoval nad britskou xenofobií, jejímž důsledkem bylo odmítání válečných uprchlíků. Díky schopnosti povznést se nad jednotlivosti, aniž by přitom přílišnou abstrakcí ztratil kontakt se čtenářem, dospíval k univerzálně platným zjištěním, pronikavým před sedmdesáti lety stejně jako dnes.

Úpadek anglické vraždy: Eseje III. je třetí ze čtyř svazků Orwellových sebraných publicistických spisů, které v bravurním překladu Kateřiny Hilské vydalo v češtině vůbec poprvé nakladatelství Argo. Obsahuje Orwellovu tvorbu, která vznikla v době, kdy se Evropa vyděšená rozměrem a povahou hrůz druhé světové války obávala, co přinese budoucnost. Opakujícím se motivem esejí je tak například strach z nukleární katastrofy, která Orwellovi, stejně jako mnoha jeho současníkům, připadala nevyhnutelná. Většina komentářů se však vztahuje k problémům již nastalým: Orwell se zamýšlí nad bezútěšnou situací ve východní Evropě a Řecku – solidarita se zeměmi ohroženými novou válkou a totalitou mu nedovoluje radovat se z pomalu se zlepšující situace v Británii. Hořekuje nad amerikanizací své domoviny i nad informační cenzurou týkající se Sovětského svazu. Ta podle jeho pozorování zašla tak daleko, že „by někdo stěží publikoval útok na Stalina, ale je celkem bezpečné zaútočit na Churchilla“. Orwell se však otáčí také za sebe a nabádá k odpuštění a pokoře v souvislosti s otázkou německé viny. Eseje jsou pevně ukotveny v době, ve které vznikaly. Hodnotné a originální postřehy v nich tak najde třeba i historik.

Výjimečnost škály stylů, poloh a témat, se kterými Orwell pracoval, a zároveň nekolísající kvalita jeho tvorby je s blížícím se sedmdesátým výročím spisovatelovy smrti čím dál zřejmější. Na mysl se ve snaze nalézt alespoň vzdáleně stejně všestranného autora vkrádá jméno nedávno zesnulého britského filozofa, publicisty a kritika Marka Fishera. Orwellovy poválečné eseje navíc představují vrchol jeho publicistiky – z předválečných let si uchoval silné sociální cítění, které tak přesvědčivě zúročil v reportážích Na dně v Paříži a Londýně (ve III. svazku nalezneme výbornou reportáž z francouzské nemocnice – Jak umírají chudí) nebo v Cestě k Wigan Pier, zároveň ale díky válečné zkušenosti vytříbil svůj přísně kritický přístup k politickému dění. Ten jej odlišuje od množství západních intelektuálů, kteří ve stejné době nadále zarputile ignorovali rostoucí pochybnosti o osvobozujícím potenciálu Sovětského svazu. Ve slavné eseji Proč píšu z ledna 1946, která je součástí svazku, definoval Orwell jako zlomový bod své tvorby rok 1936. „Španělská válka a další události let 1936–37 způsobily rozhodující obrat a od té doby jsem věděl, kde stojím. Každá seriózní práce, kterou jsem od roku 1936 napsal, byla přímo či nepřímo napsána proti totalitě a pro demokratický socialismus, jak ho chápu já.“

Z Orwellovy románové tvorby vyplývá jeho obecný zájem o politické teorie prognostického zaměření. Poměrně dlouhou esej proto například v roce 1946 věnoval práci amerického filozofa a politologa Jamese Burnhama, jenž tvrdil, že kapitalismus je odsouzen k zániku a socialismus je utopie. Nezbývala tak podle něj jiná možnost než „manažerská revoluce“, která by vynesla k moci ty, kteří ovládají výrobní prostředky. Tzv. manažerismus pak Burnham ztotožňoval v prvé řadě s Německem, dále pak ale také částečně Ruskem a Spojenými státy. Orwell v recenzi brilantně demaskoval Burnhamovu nebezpečnou fascinaci mocí a s ní spojené fašizující tendence. Vývoj Burnhamových teorií, které se ve své době těšily v Británii i za oceánem velké oblibě, podrobně zmapoval: „Během pěti let Burnham předpověděl ovládnutí Ruska Německem a Německa Ruskem. V obou případech naslouchal stejnému instinktu: v obou se sklonil před soudobým dobyvatelem a přijal stávající trend za nezvratný (…). Tento způsob myšlení vede k přesvědčení, že věci se budou dít rychleji, plošněji a katastrofičtěji, než tomu v praxi bývá (…). Pozvolnost historické změny a fakt, že každá epocha vždy obsahuje hodně z té předešlé, nikdy nebere dostatečně v úvahu.“ Orwellovy úvahy by se zde opět daly aplikovat na rozličná témata dneška – strach z vlny imigrantů přicházejících do Evropy z Afriky a Blízkého východu, obavu z ovládnutí světa Čínou či očekávání totálního zničení Země v důsledku klimatických změn. Spisovatelova analýza Burnhamových teorií zároveň ilustruje, jak lehce zneužitelné levicí i pravicí jsou jeho výroky. Vždy se totiž snažil bránit intelektuální svobodu a kritické myšlení – a ty bývají ideologiemi přivlastňovány v každé době.

Politicko-filozofické komentáře střídají ve svazku četné recenze na soudobá díla (H. G. Wells: S rozumem v koncích, Conrad Heiden: Der Führer, Palinurus: Neklidný hrob: Běh světa) a klasickou literaturu (Fjodor Dostojevskij: Bratři Karamazovi, Jack London: Láska k životu, Jonathan Swift: Gulliverovy cesty, D. H. Lawrence: Pruský důstojník). Většina z nich je napsána velmi živým jazykem a navíc čtenáře nezatěžují velkým rozsahem. Orwell v textech osvětluje především své pocity a dojmy z knih a vyhýbá se odbornému slovníku, který by zastiňoval jejich obsah. Pouze u Swiftových Gulliverových cest jsme svědky Orwellova pokusu navázat s autorem knihy přímý dialog, pro který nepotřebuje obecenstvo. V tomto případě jde o učiněnou lahůdku pro všechny milovníky Swiftova bláznivého světa i anglické literatury vůbec – co může být lepšího než pozorovat, jak jeden velikán kritizuje o několik století dříve žijícího velikána druhého a zároveň se před ním touto kritikou sklání?

Posledním výrazným typem textů, které třetí sborník obsahuje, jsou kulturněantropologické eseje, jež knize dodávají na lehkosti. Orwell v nich odkrývá své obecné úvahy o životě a lásce k Anglii první poloviny 20. století. Činí tak bez manýry, patosu či snahy přizpůsobit se dobovým diskurzům. Sní o dokonalé anglické hospodě, dokonale připraveném šálku čaje, dokonalé vraždě z anglického bulváru nebo otevřeném krbu jako dokonale neekonomickém a nepraktickém způsobu vytápění domácnosti, který je ale kvůli tomu, že „nutí lidi, aby se společně seskupili“, stále tou správnou volbou.

Mezi nejpovedenější patří esej Přímluva za faráře z Bray z dubna 1946. Je napsána civilně, ale je v ní patrná obdivuhodná lidskost. Orwell v ní rozvíjí jednoduchou myšlenku o prospěšnosti zasazování dřevin pro budoucí generace. Popisuje svou návštěvu malého berkshirského kostelíka, kde byl kdysi obročníkem farář z Bray – postava slavné satirické písničky o duchovním, který během náboženských otřesů v 16. století střídal loajalitu vůči katolíkům a protestantům podle toho, co bylo zrovna politicky výhodnější. Nezůstalo po něm nic kromě písničky a tisu na onom berkshirském hřbitově. Je to ale podle Orwella právě obyčejný strom, který může jednou převážit nad neuváženými činy, jichž se člověk během života dopustil. Obdobně se to má s tamarindy, které vrhaly příjemný stín na ulice barmského Mandalaje, dokud je za války nezničily nálety Japonců. Nechal je zasadit poslední barmský král, který toho jinak v životě příliš dobrého nevykonal – měl asi pět set manželek a po nástupu na trůn nechal stít svých sedmdesát bratrů. Komfort, které stromy po desetiletí poskytovaly obyvatelům města, mohl podle Orwella jeho hříchy alespoň trochu odlehčit. Sám spisovatel pak vzpomíná na to, jak kdysi u domu, ve kterém bydlel, zasadil za pár šilinků popínavé růže a několik ovocných stromů: „I jabloň má životnost sto let, takže ta jabloňka, kterou jsem zasadil roku 1936, možná ještě bude plodit po část 21. století.“

George Orwell byl výjimečným znalcem anatomie lidské společnosti. Rozuměl jejím přednostem i slabinám a bojoval za ideje, které lidem měly přinést důstojný a spokojený život. Víry v demokratický socialismus se nevzdal ani v posledních letech života, kdy se pro Evropu zdaleka největší hrozbou stalo sousedství se Sovětským svazem. Spisovatel a literární kritik V. S. Pritchett o něm v nekrologu prohlásil, že neznal zarytějšího a zároveň pesimističtějšího socialistu. Vracet se k Orwellovi by však nové generace měly nejen kvůli jasnozřivým politicko-filozofickým komentářům, ale také pro jeho vypravěčský a jazykový cit. I třetí díl Orwellových sebraných spisů s podtitulem Úpadek anglické vraždy je důkazem, že jeho jabloň stále plodí.

 

© Johana Kudrnová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 19.09.2019 22:16
Orwell, George: Úpadek anglické vraždy
"Písnička" The Vicar of Bray se neodehrává" v 16. století", ale sedmnáctém.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1227x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce