Jak výrazně se změnil morální kodex a kulturní stereotypy našich předků po vzniku samostatného Československa? Převažovala spíše kontinuita, nebo diskontinuita? Tyto otázky se rozhodl prozkoumat mladý historik Adam Strašák na velmi specifickém tématu, soudních případech urážení císaře a prvního československého prezidenta. Věnoval mu svoji magisterskou diplomovou práci, která nyní pod stejným názvem a jen s kosmetickými změnami vyšla i knižně.

Ve své práci srovnával záznamy soudních procesů s osobami, které za obou režimů stanuly před Krajským soudem v Uherském Hradišti, přičemž minimálně v jednom případě se jednalo o téhož viníka. Jaké jsou autorovy závěry? Hlavy států byly uráženy za monarchie i za republiky, ale poněkud odlišnými způsoby. Kupříkladu jak před rokem 1918, tak i po něm byla hlava státu kritizována pro své stáří. Co se ovšem změnilo, bylo očekávání daných mluvčích, které podle nich z vysokého věku panovníka vyplývalo. Zatímco za monarchie se kritika stáří pojila s přáním smrti císaře, za první republiky bylo z téhož vyvozováno, že je třeba prezidenta na jeho postu nahradit. „To ukazuje diskontinuitu vnímání hlavy státu za monarchie a republiky, která byla způsobena tím, že si lidé za republiky byli vědomi, že prezident není doživotní hlavou státu, jak tomu bylo u císaře. Změna vnímání hlavy státu je v tomto případu důsledkem toho, že občané nežili v žádné bublině, izolováni od událostí soudobého světa, ale skutečně reflektovali změny politického režimu.“

Napřed smilník, pak zloděj
Další rozdíl, na nějž autor upozorňuje, je „přesunutí důrazu z oblasti sexuální na oblast majetkovou“. Zatímco císař byl urážen pro své „údajné milostné avantýry“, prezident Masaryk byl urážen za to, že údajně zbohatl krádežemi či jiným nepoctivým způsobem. To autor vysvětluje „zmírněním hysterizace tělesnosti, ke které za první republiky dochází“, a dále tím, že dobová společnost nebyla zvyklá, aby se hlavou státu stal člověk prostého původu: „Něco takového bylo minimálně pro zkoumaný vzorek obyvatelstva naprostým šokem, něčím, co po staletích strávených pod vládou dědičného panovníka, za jehož vlády se i k dalším významným funkcím dostávaly zejména osoby ze stavu dědičné šlechty, tito lidé absolutně nečekali. Tento šok vedl k potřebě vysvětlit si novou situaci, což vedlo zkoumané osoby k závěru, že Masaryk musel svého závratného společenského vzestupu dosáhnout nepoctivě a na úkor druhých.“ V zásadě byl „za monarchie císař vnímán jako sakrální vládce, jehož mandát trvá do konce jeho života, za první republiky byl prezident vnímán jako osoba sekulární a jako státní úředník“.

Dané srovnání nám podle autora také poskytuje možnost nahlédnout „do střetu předmoderního a moderního myšlení“. Strašák upozorňuje na to, že někteří lidé se ještě v posledních letech monarchie zaštiťovali autoritou císaře, zatímco jiní ji už neuznávali: „Typickým příkladem bylo, když se napadané manželky nebo vysloužilí vojáci chránili odvoláním na císaře jako svého ochránce, na což lidé, kteří na ně útočili, reagovali urážkou císaře. Týrané ženy či vysloužilí vojáci se vlastně snažili odradit útočníka od jeho jednání zaštítěním se tradiční sakrální autoritou císaře, čímž se ale útočník uvažující již v intencích desakralizovaného pojetí císaře odradit nenechal.“

Uvědomělí provinilci?
Autor vychází z výroků, které dochovaly soudní spisy. Ty jsou většinou stejně vulgární jako lapidární, což nicméně autorovi nebrání v pokusech rekonstruovat myšlenkový svět daných mluvčích a postihnout, k jakým posunům kolektivní mentality v něm docházelo. Tak například když roku 1927 jistý Vincenc Váňa prohlásil, že „na republiku sere“, a o rok dříve Jan Morgenstern hlásal, že „by za Československou republiku ani stéblo slámy křížem nepoložil“, vyvozuje z toho autor možná až příliš odvážné závěry: „Vzhledem k tomu, že v dobovém diskurzu pojmy Československo a republika do značné míry splývaly, lze z toho usuzovat, že tito lidé neútočí jen proti republikánské formě vlády, ale i proti Československu jako takovému. Jelikož jde evidentně o osoby konzervativní, je pravděpodobné, že jde o občany, kteří s nostalgií kladně vzpomínali na Rakousko-Uhersko.“ Protože ale o daných mluvčích kromě jejich majetkových poměrů Strašák mnoho dalšího neví, nejsou takové závěry zcela důvěryhodné. Respektive je otázka, jestli měli daní mluvčí zcela jasno v tom, zda chtějí kritizovat a vědomě urážet konkrétní republiku, nebo republikánství obecně. (K podobným spekulacím patří autorova domněnka, že „společnost přelomu 19. a 20. století zakládala společenské postavení člověka na jeho morální bezúhonnosti, ale urážky, které se explicitně vztahují k sexu, také porušují významné dobové tabu, kterým byl sex, a tento druh urážek tedy nemusí být považován pouze za útok na císaře, ale je útokem proti celému společenskému řádu s císařem v čele“.) Důvěryhodnější je autorova poznámka, že někdy byla urážka politika generalizována, tedy přecházela v urážku celé genderové skupiny. Jako když jistá Marie Tihlaříková prohlásila o mužích: „Je jeden sviňák jako druhý, můj muž držel s Kadličkou a císař pán zase se židovkou.“

Některá provolání nám dnes přitom mohou připadat nevinná, ale podle dobových norem se mohlo jednat o akt nejhoršího posměchu. Jako když jistý občan při lampionovém průvodu na počest prezidenta Masaryka do provolávání slávy prezidentu začal volat: „Sláva naší koze!“ „Prezidenta tím snížil na úroveň obyčejného zvířete,“ konstatuje autor.

Tajemství křesťanské prdele
Autorův sofistikovaný styl přitom místy až komicky kontrastuje s vulgaritou citovaných urážek. Obsáhle například komentuje jistého Štěpána Chlachulu, který roku 1934 na výzvu k zaplacení pokuty reagoval prohlášením, že ho četníci mohou „políbit v prdel“, a pokračoval slovy: „Prezident republiky je taky takový lump jako ti ostatní. Co mně dal? Tady ty posrané gatě. Může mně přijít políbit v moji křesťanskou prdel.“ Podle autora se pachatel několikrát k tématu křesťanskosti své zadnice vracel a stavěl ji do kontrastu k četníkům a Masarykovi, aby tak naznačil, že „Masaryk a potažmo celý československý stát je ovládán židy“.

Je škoda, že kniha neprošla pečlivější redakcí: dostaly se do ní i některé chyby z původní vysokoškolské práce („teorie procesu civilizace Norberta Eliada“) a prospěla by jí jistá aktualizace; zvláště po knize Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová asi není možné stoprocentně tvrdit, že „na rozdíl od Františka Josefa I., první prezident Československa vedl zcela bezúhonný rodinný i morální život“, jak autor činí.

Čest v době reality show, Facebooku a prezidenta Zemana
Za přečtení i zamyšlení ale Urážka císaře a prezidenta stojí. Zavádí nás do dob, kdy byly urážky na cti brány nepoměrně vážněji než dnes, do časů, kdy třeba podle amatérského historika Zdeňka Šestáka a jeho knihy Jak hřešil Žižkov před sto lety (Academia 2006) ještě na začátku 20. století i velmi prostí lidé urážku na cti zažívali s mnohem vyšší frekvencí než dnes, a to z příčin pro nás i zcela malicherných. A v ještě dřívějších dobách byla čest panovníka natolik ceněna, že bylo-li v nějakém dokumentu nedostatečným titulem opatřeno jeho jméno, byla listina prohlášena za neplatnou: i když v ní třeba vladař vystupoval jen jako vedlejší postava – „potvrzením platnosti dokumentu by soud legalizoval nesprávné použití titulu a tím i snížení důstojnosti panovníka“, jak uvádí kniha Spory o čest ve středověku a raném novověku (Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy, Brno, 2010). Jak se ovšem projevují urážky současného prezidenta, který se na veřejnosti vyjadřuje sám vulgárně, řadou svých činů podle mnoha občanů znevažuje úřad, který zastává, to ať už raději řeší některý budoucí historik.

Každopádně takový už je obecný kontext dnešní doby: mnoho diváků se dívá či dívalo na různé reality show, v nichž zúčastnění jakoby dělají všechno proto, aby přišli o svoji čest, miliony uživatelů Facebooku svěřující se se svými intimnostmi či každodenními banalitami jsou důkazem toho, že současní lidé touží po slávě, bohaté sociální síti či po sdílení svých zážitků, ale méně už „po uznání svojí cti“, alespoň v tradičním slova smyslu. Současně stále více přestávají být tabu témata dříve (nezdravě) potlačovaná, takže se do veřejného prostoru například dostávají menstruační vložky, což by si dříve kvůli studu (a vlastní cti) nikdo nedovolil. Tato proměna mentality má tedy svoje stinné i světlé stránky, ale skutečnost, že nejen podle novináře Jindřicha Šídla „žádná urážka není tak nevhodná“, aby z úst současného prezidenta nemohla zaznít, patří k těm prvním…