Česálková, Lucie; Svatoňová, Kateřina: Diktátor času

Česálková, Lucie; Svatoňová, Kateřina
Diktátor času

recenze film

Na brněnskou a pražskou expozici o fenoménu multimediálního divadla Laterna magica navazují kurátorky výstavy také pozoruhodnou výpravnou publikací, která dalece přesahuje rozměr doprovodného katalogu.

V čem spočívala výjimečnost Laterny magiky
Lucie Česálková
, Kateřina Svatoňová: Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky. NFA/FFUK, Praha 2019, 400 s.

Na počátku všeho nebylo slovo, nýbrž výstava. V brněnském Domě umění byla na pouhé dva a půl měsíce (mezi letošním květnem a červencem) otevřena multimediální expozice věnovaná světově proslulému fenoménu, jakým Laterna magica, spojující živou jevištní akci s projekcí filmu jako určující součásti představení, nesporně je. Kurátorky Kateřina Svatoňová a Lucie Česálková společně s architektem výstavy Zbyňkem Baladránem přichystaly pohled jakoby ze zákulisí, především skrze filmové dotáčky. Vysvětlují svůj záměr takto: „Tato výstava se nepokouší o rekonstrukci představení Laterny magiky ani historie jednoho českého divadla. Laterna magika je chápána jako mnohovrstevnatý fenomén: instituce, politikum, vynález, (multi)médium, formát, umělecký druh, komponovaná estráda i kritická praxe. Cílem výstavy je ukázání jednotlivých faset Laterny magiky; její dekonstrukce a aktualizace.“ Zbývá doplnit, že ani pražští diváci nebudou ochuzeni, protože obdobnou instalaci přichystaly obě kurátorky i pro Galerii MeetFactory (ve dnech 27. září až 11. listopadu) a nazvaly ji Laterna magika: Paměť experimentu. Měla by zachytit i díla Laternou magikou inspirovaná.

Výpravná kniha Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky, kterou obě zmíněné autorky sepsaly, zdaleka přesahuje rozměr pouhého doprovodného katalogu. To, co se výstava pokoušela ukázat, postihují verbálně. A pomáhají si přitom množstvím dobových fotografií, které zachycují chod celého složitého organismu i vnější vzhled jednotlivých představení, prohlédneme si plakáty a nechybí ani ukázky podrobných rozpisů ve scénářích, ani záběry z filmových vsuvek. Postřehneme i zájem postihnout, jak herci museli své vystupování na jevišti pokaždé skloubit s neměnnou filmovou projekcí coby jakousi mechanickou konstantou. Stejně jako výstava, ani kniha tudíž neusiluje předložit dějiny Laterny magiky, naopak se snaží postihnout její specifika.

Kniha o Laterně magice mlčky předpokládá, že čtenář je předem obeznámen se základními vývojovými rysy, že ví, proč Laterna magika vznikla (aby reprezentovala Československo na výstavě EXPO 58 v Bruselu) a jak se během šesti uplynulých desetiletí odvíjely zákruty jejího fungování. Jejími tvůrci byli režisér Alfréd Radok (spolu s bratrem Emilem) a scénograf Josef Svoboda. Do tvůrčího týmu se záhy zapojili i začínající umělci jako Miloš Forman, Vladimír Svitáček či Ján Roháč. A také došlo k prvnímu konfliktu s politickou sférou: ministr kultury Václav Kopecký zakázal epizodu postavenou na filmové fantazii inspirované skladbou Bohuslava Martinů Otvírání studánek, načež Alfréd Radok se vzdal své funkce. Muselo uplynout několik let, než byly strnulé požadavky „socialistického realismu“ definitivně odbourány.

Z knihy tyto peripetie vyčteme rovněž, ale již zůstanou utajeny řekněme lidské aspekty zmiňovaného dění – vždyť se samotnou ideou Laterny magiky se obtížně smiřovali E. F. Burian a Miroslav Kouřil, kteří téhož principu (říkali mu „theatergraph“) užili už v meziválečném období, když realizovali pamětihodná představení avantgardního Déčka, a Laternu magiku považovali vlastně za krádež svého nápadu. Rovněž došlo k rozkolu mezi odcházejícím Radokem a jeho spolupracovníky (najmě Formanem), kteří se rozhodli setrvat – byť rovněž nikoli nadlouho. Právě tak není plně ozřejměn přínos Evalda Schorma, jenž se po vyhnání ze stavu barrandovských režisérů uchytil právě v Laterně magice a svým výtvarným cítěním ji výrazně ovlivnil. Stejně jako sporné činoherní směřování prostřednictvím Antonína Máši (např. Vivisekce, mohu-li soudit podle vlastních vzpomínek, mě vysloveně ponoukala k házení kuliček na jeviště). Jenže toto „člověčenské zákulisí“ v technicistně pojatém vyprávění nutně uniká, i když by načrtávané dění dozajista oživovalo.

Laterna magika, organizačně povětšinou spadající pod Národní divadlo, podnikla řadu úspěšných zájezdů do zahraničí (vlastně fungovala jako vývozní i propagandistický artikl), stala se zosobněnou vizitkou umělecké nápaditosti i v podmínkách „reálného socialismu“, až se v posledních desetiletích změnila v jakousi zkostnatělou vějičku na zahraniční turisty. Je škoda, že ke knize nebyly na DVD přiloženy aspoň ukázky filmových dotáček, případně záznam některého z představení (asi nejproslulejší je Kouzelný cirkus). I když: materiály vytržené z kontextu sotva poskytnou někdejší divácký zážitek. Zajímavá by ovšem mohla být i čtveřice krátkých filmových dokumentů o Laterně magice, které vznikly na přelomu 50. a 60. let.

Na okraj recenze knihy ještě přiblížím již zmíněnou sekvenci Otvírání studánek (1960), zhruba čtvrthodinovou básnivou poému natočenou částečně v barvách a širokoúhle, převážně poskládanou ze statických, malířsky koncipovaných obrazů. Někdy však kamera počne kroužit, jako kdyby byla upevněná na kolotoči, nebo se prodírá členitým prostorem. Z dochovaného tvaru si sotva představíme, jak měla vyhlížet konečná jevištní podoba s živými herci a tanečníky, ovšem kameraman Jaroslav Kučera (později proslavený spoluprací s Vojtěchem Jasným) vzdává hold vesnici, zcela odtržený od tehdejších ideologických dogmat a v mlčenlivých kompozicích vzdal hold jejím odvěkým tradicím. Hned úvodní pohled na venkovní zeď se čtyřmi obrázky svatých v levé části, se čtyřdílným okénkem uprostřed a krátkou lavicí v pravé části obrazu prozrazuje celkové zaměření. Když kamera zacílí na detail okna, spatříme za ním dětské tváře.

Otvírání studánek pracuje s motivem orajícího pluhu, spatříme dětské lodičky pouštěné po vodě, průběžně se vrací postava poutníka v černé peleríně, jakoby se vracejícího do vlasti. Časté jsou výjevy s lidovými obyčeji, zejména svatebními. Výmluvné jsou pak průhledy na zástupy černě oděných postav, starých mužů a žen, jak vytvářejí vícepásmové kompozice figur v často pusté, zablácené nebo zasněžené krajině. Vznikl tak umělecky svrchovaný počin, který o desetiletí později získal svou konečnou podobu v Jasného dlouho zakázaném dokumentu Česká rapsodie (evokujícím tichý vzdor obyvatelstva tváří v tvář okupačnímu vpádu). Není divu, že Otvírání studánek tehdejší ideologové odmítli jako projev angažovanému umění naprosto cizí.

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 190x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce