Iddo Gefen (*1992) se v roce 2017 představil sbírkou povídek Chof ha-jam šel jerušalajim (Jeruzalémská pláž). Postavy v jeho povídkách se ocitají na periferii ekonomicky silného Izraele, tzv. start-up nation, národa start-upů, unikají do virtuální reality Facebooku a aplikací, odjíždějí do pouště nebo se svoje místo snaží najít tam, kde se před lety cítily být doma. Na stará kolena touží v dávno zapomenutých zákoutích města najít kousek svého tehdejšího já. Gefen je žákem úspěšného izraelského autora Eškola Neva, za svou prvotinu získal cenu ministryně kultury.

iLiteratura: V těchto dnech Prahu navštívil prozaik Eškol Nevo, aby zde představil svůj román Tři patra. Vy jste Nevův student, navštěvoval jste jeho kurzy kreativního psaní, mj. spolu se spisovatelkou Ajelet Gundar-Gošenovou. Jak jste s psaním začínal a jak jste se dostal k Eškolovi?
Iddo Gefen: Psát jsem začal už na střední škole. Původně jsem snil o kariéře basketbalisty v NBA. Protože jsem ale neměl fyzické předpoklady, nedostal jsem se na sportovní střední školu, kam jsem toužil chodit, a tak mě rodiče přesvědčili, že bude nejlepší, když půjdu do matematicko-fyzikální třídy. Na začátku školního roku nás vzali na třídní výlet do hvězdárny. Nikam se mi nechtělo, ale ve hvězdárně jsem si všiml čudlíku, u kterého byla cedulka „NESAHAT“. Měl jsem chuť ho zmáčknout, aby mě za trest poslali domů a já se tak z výletu vyvlíkl, což jsem sice neudělal, ale během přednášky o souhvězdích a noční obloze jsem přemýšlel, na co by tak ten čudlík mohl být, až mě napadlo, že to je možná vypínač propojený se sluncem a že všechno, co se nám tu snaží nakukat o fyzice a planetách, jsou nesmysly; že ve hvězdárně sedí někdo, kdo má za úkol každý den ráno zapnout slunce a večer ho zase vypnout.
Ten nápad se mi zalíbil a chtěl jsem ho nějak rozpracovat. Ale psaní jsem považoval za seriózní činnost, něco, co se musí nejdřív vystudovat na univerzitě. Nevěděl jsem, jak začít, a tak jsem si vygoogloval „jak napsat povídku“. Vyskočil na mě obrázek Hemingwaye za psacím strojem se skleničkou whisky. Pořídil jsem si tedy psací stroj, dal jsem si skleničku whisky (mimochodem od té doby whisky nepiju) a tak vznikly moje první povídky.

iLiteratura: Psal jste i během služby v armádě?
Iddo Gefen: Na vojně jsem sloužil v armádních novinách Ba-machane (Na základně, dříve týdeník, dnes digitální měsíčník, pozn. red.). Ke konci vojny jsem oslovil Eškola Neva s tím, že bych chtěl navštěvovat jeho kurzy kreativního psaní. Nejdřív mi ale odpověděl, že mě nevezme. Vysvětlil mi, že nebere vojáky, protože jednak ostatní účastníci dílny bývají starší a jednak by vojáci měli problém docházet do kurzů pravidelně.
Poslal jsem mu tedy další mail, z jiné, fiktivní adresy, a tentokrát jsem mu nepsal, že jsem na vojně. Eškol si přečetl povídku, co jsem mu poslal, a odpověděl, že mě přijme. Měl jsem radost, protože to bylo vlastně poprvé, kdy jsem dostal od někoho, koho si vážím, zpětnou vazbu.

iLiteratura: Lze tedy podle vás psaní vyučovat a myslíte si, že se mu lze naučit?
Iddo Gefen: V zásadě si myslím, že je co se učit a že jsem si z kurzu kreativního psaní něco odnesl. Na druhou stranu mi chvíli trvalo, než mi došlo, jak je důležité uvědomit si, kdy s učitelem nesouhlasím. Obzvlášť u pedagogů, kterých si člověk hodně váží, máme sklon nekriticky přijímat všechny jejich názory.
Eškolovy kurzy mi neodhalily žádné velké tajemství o tom, jak napsat dobrou knihu. Spíš mi poskytly určitý rámec. Dostal jsem zpětnou vazbu. Psaní je často osamělá činnost. Já jsem navíc vyrůstal v prostředí na hony vzdáleném od umění nebo literatury. Neznal jsem osobně žádného spisovatele, nikoho, kdo by se literaturou zabýval. Proto pro mě kurz kreativního psaní znamenal určitou legitimizaci dávného snu. Na druhou stranu je důležité uchovat si vlastní hlas a stát si za ním, někdy i navzdory pedagogově kritice.

iLiteratura: V Izraeli je vidět, že se často na práci s textem dost významně podílejí redaktoři. Jaký máte se svou redaktorkou vztah vy, jak probíhá vaše spolupráce?
Iddo Gefen: Podle Almy Kohen-Vardi, redaktorky, s níž spolupracuji, se v Izraeli v minulosti redaktoři podíleli na vzniku knih ještě výrazněji než dnes. V 70. a 80. letech například působil pověstný redaktor Menachem Peri. Kromě toho, že spolupracoval se slavnými spisovateli, např. s Davidem Grossmanem, také hledal nové talenty a prosazoval začínající spisovatele. Zároveň se vypráví, že byl nekompromisní, když chtěl něco vyškrtnout, s nikým se nedohadoval.
Já jsem poslal do soutěže nakladatelství Kinneret Zmora-Bitan Dvir povídku Chof ha-jam šel jerušalajim (Jeruzalémská pláž) a potom jsme s nakladatelstvím začali mluvit o dalších povídkách, a tak jsem se také seznámil se svou redaktorkou.
Práci s Almou Kohen-Vardi bych připodobnil dialogu, ale někdy do textu zasáhne výrazněji. Například úvodní povídku v knize Ha-machlaka ha-geriatrit (Geriatrická jednotka) o penzistech, kteří narukují do armády, o třetinu zkrátila. Přesvědčila mě, abych vyhodil 40 stran textu, což pro mě bylo docela náročné, ale proškrtání text skutečně hodně vycizelovalo a pomohlo mu.
Máme takovou dohodu: kdykoli chce Alma něco vyškrtnout, musí vysvětlit, proč to chce udělat, a když já trvám na tom, aby v textu něco zůstalo, musím to taky dokázat odůvodnit.

iLiteratura: Funguje váš dialog s redaktorkou tak, že ona text vždy zkracuje, zatímco vy na určitých pasážích trváte, nebo ovlivňuje váš text i naopak?
Iddo Gefen: Většinou je to opravdu tak, že Alma škrtá a já přidávám (smích). Nejspíš by byla ráda, kdybych občas něco vypustil sám od sebe, ale takhle to holt chodí.
Od ostatních spisovatelů slýchám, že když dopíšou román, mají pocit, že napsali minimálně něco jako druhou Vojnu a mír, a když se k textu za pár měsíců vrátí, připadá jim, že to je nejhorší kniha na světě. A redaktor je podle mě člověk, který může tyhle pocity vyvážit. Měl by být schopný odhalit slabiny textu, ale i rozpoznat, v čem tkví jeho potenciál.

iLiteratura: Jsou kromě Eškola Neva, u něhož jste studoval, a Ajelet Gundar-Gošenové, vaší spolužačky z jeho kurzů, ještě nějací izraelští nebo světoví spisovatelé, kteří vás ovlivnili nebo které máte v oblibě?
Iddo Gefen: Četl jsem Kritiku slov Karla Čapka. Kniha mě hodně ovlivnila jako spisovatele, ale získal jsem díky ní i nový pohled na svět. Na sloupky, v nichž Čapek popisuje, kdy se používá jednotné či množné číslo nebo si všímá, jak politici často mluví za celý národ, v množném čísle, zatímco za jejich neúspěchem stojí nekonkrétní „oni“, si při psaní často vzpomenu. U Čapka jsem se taky naučil, jak v textu funguje humor, když je na správném místě.
Z izraelských autorů rozhodně musím jmenovat Davida Grossmana. Moje první povídky vypadaly jako hodně špatné napodobeniny Grossmanovy tvorby.
Momentálně čtu nedávno zesnulou Toni Morrison. A pak mám hodně rád jihoamerickou literaturu, J. L. Borgese, G. G. Márqueze, obecně literaturu, která má blízko k magickému realismu.

iLiteratura: Eškol Nevo v Praze mluvil o svých pracovních návycích, popisoval přesně, kolik času denně zasvětí tvorbě. Patříte k podobně organizovaným spisovatelům?
Iddo Gefen: O Eškolovi se ví, že do dvou hodin odpoledne se mu nikdo nedovolá. Do dvou denně píše. Ani kdyby začalo hořet, nezvedne telefon a nevstane od stolu. Já to mám trochu jinak. S časem zasvěceným psaní je to jako se svalem, který jsem musel postupně posilovat a trénovat. Naučil jsem se tři hodiny psát, udělat si přestávku a další tři hodiny psát. Tak vypadá můj ideální produktivní pracovní den.

iLiteratura: V povídce Mucav Neptun (Odlehlá základna Neptun) popisujete násilí a šikanu v izraelské armádě. Vnímáte svou tvorbu jako nástroj k vyjádření politických názorů?
Iddo Gefen: Když jsem narukoval, dostal jsem se k novinářskému oddílu a hned mě poslali napsat reportáž na nějakou zapadlou základnu na konci světa. Neměl jsem tušení, co mám dělat, byl jsem nezkušený a vystrašený. Když jsem tam dorazil, seznámil jsem se s vojákem, který na mně viděl, že jsem strašně nervózní, a postaral se o mě, hodně mi tenkrát pomohl. Začal si se mnou povídat o hudbě a vůbec o věcech, o kterých se v armádě většinou nemluví, připomněl mi svět tam venku, můj starý známý svět.
A najednou, cestou zpátky, mi začal vyprávět, co provádí nováčkům, jak je šikanuje. Vůbec jsem nechápal ten paradox. Na jednu stranu to byl kulturní vzdělaný člověk, který si se mnou povídal o jazzu, a na druhou stranu vyprávěl, jako by se nechumelilo, o věcech, s nimiž jsem zásadně nesouhlasil.
Na konci povídky Odlehlá základna Neptun se sice skutečně objevují obecnější politické otázky, týkající se například zmiňovaného násilí, ale při psaní se snažím od vlastních politických názorů oprostit. Pro mě je na literatuře zajímavé, když se díky ní můžu vymanit ze zaběhnutých myšlenkových postupů.
Třeba na zmiňovanou úvodní povídku Geriatrická jednotka reagovali čtenáři různě. Někomu připadalo, že je to silná kritika militaristické společnosti, která nutí do armády chodit i starce, že to je výstižný nelichotivý portrét izraelských obranných sil. Někdo zase tvrdil, že povídka armádu vykresluje v tom nejlepším světle, jako instituci, v níž se pro každého najde místo a která všem pomáhá, dokonce i starým lidem.

iLiteratura: Vaše povídky se odehrávají v Izraeli. Ačkoliv nezřídka pracujete s prvky sci-fi nebo odkazujete na magický realismus, vaše texty vždy zobrazují izraelskou realitu. Jak byste definoval „izraelskost“, zmiňovanou často v souvislosti s vaší knížkou, kterou jeden z recenzentů označil za „modrobílé zrcadlo“, jež jste nastavil izraelské společnosti – co to podle vás je?
Iddo Gefen: Ať už píšu o čemkoli, nepíšu záměrně tak, aby moje texty působily nutně izraelsky. Ale vlastně mě nepřekvapuje, že to tak vnímáte. Vzhledem k tomu, že jsem v Izraeli vyrůstal, se to děje mimovolně a zároveň je pro mě těžké „izraelskost“ definovat. Často mi taky teprve zpětně dojde, jak moc izraelské moje texty jsou.
V Jeruzalémské pláži jsou dvě povídky o armádě, o kterých jsme mluvili. Kdyby se mě někdo na začátku práce na knížce zeptal, jestli budu psát o armádě, odpověděl bych nejspíš, že ne. Ale vzhledem k tomu, že jsem začal na knize pracovat bezprostředně po vojně, tahle zkušenost se tam zkrátka obtiskla.
Snažím se na realitu, která mě obklopuje, nahlížet z odstupu. Když je člověk na vojně, většinou je vůči tomu, co se v armádě děje, slepý. V povídce Geriatrická jednotka jsem skrze oči osmdesátiletého dědečka, který narukuje, nabídl nový, jiný pohled na armádu. Hlavní postava najednou vidí, co je na armádě fajn, a zároveň si všímá, co na vojenské službě zase tak úplně fajn není.

iLiteratura: Staří lidé, kteří se ocitnou někde, kam kdysi patřili, ale už tam podle většinové společnosti nemají co pohledávat, figurují i v povídce Jeruzalémská pláž. Manželé bloudí městem a hledají uprostřed horkého izraelského léta zasněženou pláž a moře na místě vzdáleném od skutečného moře dobrých sedmdesát kilometrů.
Iddo Gefen: Ano, v téhle povídce jsem chtěl nabídnout nový pohled na Jeruzalém, na to, co tu člověk najde nebo taky nenajde. Jedinečný názor, myšlenku nebo pokus o definování nějakého jevu většinou vnímám až zpětně. Při samotném procesu psaní se zobecňování snažím naopak vyhnout. Pokaždé chci vyjádřit názory a myšlenky svých postav, i kdyby to mělo znamenat naprosté popření mých vlastních názorů či zkušeností.

iLiteratura: Ta povídka je hodně nostalgická, nostalgie a stesk po něčem, co není tak, jak bývalo, se ostatně objevuje ve většině vašich povídek. Z čeho všudypřítomný nostalgický vztah k městu nebo k minulosti pramení?
Iddo Gefen: Stejnou otázku jsem si kladl taky, protože jsem v Jeruzalémě nikdy ani nebydlel. Moje babička s dědečkem tam bydleli a moji rodiče jsou také oba z Jeruzaléma. Spíš než skutečné město pro mě Jeruzalém ztělesňuje zvláštní, svébytnou atmosféru, hodně odlišnou od atmosféry Tel Avivu, kde žiju. V Jeruzalémě plyne život jiným tempem, platí tam úplně jiná pravidla.
Po skončení vojny jsem se vydal na cestu po tzv. Izraelské stezce, která je inspirovaná severoamerickou Appalačskou stezkou, vede přes celý Izrael a má přes 900 kilometrů. Šel jsem ze severu a došel jsem do Jeruzaléma, kde jsem na čtrnáct dní neplánovaně zůstal, bylo mi tam moc hezky.

iLiteratura: V několika svých povídkách se zabýváte otázkou digitální éry. Povídka Šaloš šaot mi-berlin (Tři hodiny od Berlína) je o člověku, který žije trochu depresivní život na periferii a přitom na Facebooku předstírá, že je úspěšný vizuální umělec, slavící úspěchy na berlínské umělecké scéně. Setkává se tu vaše práce v IT s literaturou?
Iddo Gefen: Pracuji na univerzitě, kde se zabývám výzkumem v oboru kognitivní psychologie. A momentálně jsem v projektu, který se zabývá rozšířenou a virtuální realitou. Zpětně se můj pracovní projekt tedy opravdu protíná s povídkami z Jeruzalémské pláže. Povídka Ekzit (Exit), v níž jedna postava uniká do snů, vystihuje i otázky mého univerzitního výzkumu.
Pro Izrael jsou technologie a high-tech průmysl obecně velmi důležité, jednak ekonomicky a jednak z hlediska identity a společenského statusu. Existují tu obrovské sociální rozdíly mezi lidmi, kteří pracují v high-tech průmyslu, a mezi lidmi, kteří v něm nepracují a mají řádově mnohem nižší příjmy. Kromě toho si uvědomuji, že ani já se nebudu celý život živit pouze literaturou, že budu dělat jiné věci, takže o tom, jak nás nové technologie ovlivňují, často přemýšlím, ostatně jako většina mladých Izraelců.

iLiteratura: Jeruzalémská pláž je přeložena do angličtiny a brzy vyjde v nizozemštině. Myslíte si, že je možné izraelskou zkušenost, která je v knize obsažená, převést do jiného jazyka? Jak se stavíte k překladu?
Iddo Gefen: Překlad považuju za neuvěřitelně náročnou disciplínu. V Izraeli jsme hodně otevření překladové literatuře. Řekl bych, že víc než polovina knih na trhu je překladových. Na překladové literatuře jsem vyrůstal. A obzvlášť v éře Netflixu, který sice nabízí spoustu jazykových variant dabingu a titulků, ale výběr filmů stejně podléhá americkému prizmatu, je podle mě ozdravné a důležité podívat se na svět pohledem překladové literatury.
Když se zamýšlím nad tím, jaký mají v 21. století ještě význam knihy a jestli obstojí v konkurenci jiných médií, odpovídám si, že zatím nikdo nevynalezl přístroj, který by vám umožnil dostat se do vědomí druhého člověka tak přesně a věrně, jako to dokáže literatura. Ani nejlepší foťák na světě nedokáže přečíst myšlenky. A překlad jde ještě o krok dál – díky němu se dostanete do hlavy někoho jiného z úplně odlišné země a kultury.

iLiteratura: Navíc se podle vaší knížky má brzy začít točit film.
Iddo Gefen: Přesně tak, produkční společnost, která produkovala filmy jako Bejt lechem (Betlém, 2013) nebo film Milim nirdefot (Synonyma, 2019), který letos uspěl na Berlinale, se na mě obrátila s tím, že by chtěli natočit film podle povídky o penzistech v armádě. Napsal jsem scénář, teď hledáme režiséra a budeme žádat o finanční podporu Fond izraelské kinematografie, takže jsme teprve na začátku.
Kromě povídek a románu, na němž teď pracuji, jsem nikdy nezabrousil do dalších literárních žánrů, je to poprvé, co pracuji na scénáři, což je docela dobrodružné.

iLiteratura: Můžete říct na závěr pár slov právě o svém novém románu, který má vyjít příští rok?
Iddo Gefen: Minulý rok jsem strávil měsíc v Negevské poušti, v okolí odlehlého městečka Micpe Ramon. V Izraeli existuje velký rozdíl mezi centrem země a periferií. V Micpe Ramon panuje opravdu zvláštní atmosféra, úplně jiná než ve větších městech v centrálním Izraeli.
Na začátku románu zmizí žena z lyžařského areálu, ležícího právě v Micpe Ramon, a kniha souvisí s tématy, o kterých jsme mluvili – s tím, kdo dnes žije na výslunní tzv. start-up nation a kdo by také rád požíval výhody pokročilých technologií, ale ocitl se mimo hru.
Stejnými otázkami se zabývám i v osobním životě. Viděl jsem, jakou cenu platí lidé za start-up, který neuspěje, co se stane, když někdo touží stát se součástí nablýskaného high-tech průmyslu a nepodaří se mu to. Existuje spousta příběhů o izraelském úspěchu. Ale na každý úspěšný příběh připadá zhruba deset příběhů o neúspěchu, o nichž se tolik nemluví.