Rooney, Sally
Rozhovory s přáteli

Vtipy, co skrývají bolest
Sally Rooneyová: Rozhovory s přáteli. Přel. Radka Šmahelová, Argo, Praha, 2019, 284 s.

První román Sally Rooneyové Rozhovory s přáteli sklidil rychle po svém vydání v roce 2017 živý ohlas u běžných čtenářů, recenzentů, kolegů spisovatelů i na sociálních sítích a dostal se do užšího výběru několika různých literárních cen. Osmadvacetiletá irská autorka se tak během krátké doby stala vycházející hvězdou literárního nebe a podle dosavadních reakcí svému umění dostála i v dalším díle Normal people, jež bylo v loňském roce nominováno na prestižní cenu Booker Prize.

Frances je vysokoškolská studentka literatury žijící v Dublinu, autorka poezie, se kterou vystupuje na básnických čteních s nejlepší kamarádkou a bývalou přítelkyní Bobbi. Vztah Frances a Bobbi se zdá poněkud komplikovaný. Přestože se mají rády a jsou si velmi blízké, často jedna druhé nechtěně ubližují. Jednoho večera se obě seznámí s fotografkou Melissou a jejím manželem, hercem Nickem, kteří jsou asi o deset let starší než ony. Bobbi si s Melissou velmi dobře rozumí, a ať už je to tím, nebo něčím jiným, Frances začne Melissu trochu iracionálně téměř nesnášet. Jejím pocitům pak rozhodně nepomůže, když si začne milostný poměr s Nickem.

Románek se starším, úspěšným, velmi pohledným a hlavně ženatým mužem by mohlo být čisté klišé. Ten jejich je však vcelku osvěžující, se zajímavou dynamikou. Realistické, přesto vkusné a velmi stručné sexuální pasáže jsou proložené hlubšími debatami, z nichž čiší, že Frances dost dobře neumí sdělit, co cítí, i když si je vědoma toho, nakolik to oběma může ublížit. Někdy to působí, jako by si navzdory tomu nemohla pomoct. Mezi ní a Nickem je kromě tělesné přitažlivosti i intelektuální a emoční pouto, k radostnému milostnému vztahu s happy endem to má však celkem daleko.

Spolu s rozhovory s Bobbi, Nickem a dalšími ukazují pasáže Francesiných vnitřních monologů, jaké to je, být někým, komu se těžko komunikuje i s nejbližšími lidmi, přestože sama se paradoxně slovy živí a studuje je. Vyprávěním v první osobě hlavní hrdinka většinou s cynickou lehkostí popisuje svůj život, zážitky přítomné i minulé, mezi nimiž sem tam prosvítají indicie, že něco není tak úplně v pořádku. Problémy zdravotní, psychické, otcův alkoholismus, nejistota provázející myšlenky na budoucí osobní i profesní život… Na své okolí působí Frances jako sebevědomá a silná žena, čtenáři je ale odhaleno, s jak nízkým sebevědomím se ve skutečnosti v některých chvílích potýká. Vzbuzuje dojem velmi vyhraněné osobnosti, ale na druhou stranu se očividně stále hledá. Kniha zachycuje pocity a myšlenky člověka, který už není teenager, ale necítí se ani zcela dospěle. Pod maskou vyrovnanosti se skrývá zmatenost, neporozumění vlastním pohnutkám a rozpolcenost mezi tím, co chci a co můžu mít. Kde je hranice mezi tím, kdy si užíváme vlastní svobodu a kdy už tím někomu pokrytecky ubližujeme?

Autorka s vyprávěním nijak nespěchá. Vlastně se na konci nedočkáme ani žádného pořádného vyvrcholení či rozhřešení. Kniha si nedává za cíl odvyprávět příběh od A do Z, ale spíše poskytnout vhled do života mladé Frances, jejích vztahů a trablí či úvah o všem možném, které nejčastěji sdílí právě s Bobbi. Mladá vypravěčka nás provází literárními večírky, intelektuálními diskusemi s více či méně důležitými či slavnými lidmi i chvílemi bolestné samoty. Chod věcí je někdy popisován až v humorném detailu, ale i tak se zdá, že se za řečeným schovává ještě mnohem víc. Kdyby byl Hemingway mladá Irka žijící na počátku 21. století, možná by psal nějak podobně.

Byť se jedná o první Rooneyové větší literární počin, je její styl vyspělý a koherentní. Přestože se kniha nevěnuje jen povrchním tématům, je velmi čtivá a během jednoho sezení se lze prokousat stovkou stránek jakoby nic. Vyprávění, které je vlastně dlouhý hrdinčin vnitřní monolog, sice není jednoduché a přímočaré, ale převládají v něm kratší úderné věty a strohá upřímná vyjádření, proložená svižnými dialogy, které díky sarkastickému humoru a zdravé dávce jízlivosti často působí jako ostřejší tenisová výměna. Svébytný suchý a sarkastický humor je jednou z hlavních charakteristik této knihy. I díky němu ji lze snadno číst trochu jako kvalitní sitcom v knižní podobě, který v sobě ukrývá řadu závažnějších témat. Zvláštností je absence uvozovek. Rozhovory s přáteli a Francesin vnitřní monolog se graficky hladce prolínají, a jelikož se způsob vyjadřování postav moc neliší od způsobu vyprávění, čtenář může textem volně a nerušeně proplouvat.

Mohlo by se zdát, že jsou Rozhovory s přáteli vystavěny na neslučitelných premisách. Úspěch knihy tkví ale možná právě v tom, že autorka umně vybalancovává hrdinčinu sebelítost a nepřízně osudu suchým, svěžím humorem (často Francesiným), který provází každou stránku. Při čtení tak může člověk mít pocit nenáležitého uspokojení, protože si právě přečetl o relativně tragických událostech a zároveň se náramně pobavil. Další ingrediencí úspěchu je možná také to, že má kniha poměrně neobvyklého primárního adresáta. Čtenářky ve věku mezi, řekněme, dvaceti a třiceti lety nenacházejí postavy, s kterými by se mohly částečně ztotožnit, v knihách právě často.

V jistých ohledech působí tato kniha nesmírně realisticky, upřímně a autenticky a vyhýbá se klišé typu „starším mužem vysvobozená mladá žena“ či „hloupá malá holka životem vyškolená“. Frances sice je relativně naivní a občas se chová dětinsky, je ale také inteligentní, umí se o sebe postarat, a sem tam si nějakou svou chybu dokonce dokáže i přiznat. Čtenáři toho ze sebe odhalí velmi mnoho, knihu tak lze číst jako psychologický portrét, ale díky vtipnosti a občas zas až komické vážnosti rozhovorů také jako humoristický román. A vášnivé momenty jejího milostného dobrodružství jsou pak třešničkou na dortu tohoto mnohovrstevnatého díla.

© Tereza Schlöglová