Strandberg, Mats: Domov

Strandberg, Mats
Domov

recenze fantasy

Nový horor švédského spisovatele a novináře Matse Strandberga rozhodně nepostrádá ambice. Podobně jako v jeho předchozím románu Trajekt však nejsou náležitě ukočírované a autor se nedokázal rozhodnout, čím vlastně jeho román má být.

Už víte, kam dáte maminku?
Mats Strandberg
: Domov. Přel. Helena Matocha, Host, Brno, 2019, 342 s.

Joel se po letech strávených ve Stockholmu vrací do rodného města, aby se postaral o svou matku. Brzy je mu jasné, že situaci sám nezvládá, a rozhodne se Moniku, u které se začíná projevovat stařecká demence, přemístit do domova Talskuggan. Řeči, že matku navštěvuje její dávno mrtvý manžel, bere jako projev nemoci. Brzy se však začne v jejím okolí dít cosi nevysvětlitelného…

Mats Strandberg se v mládí seznámil s tvorbou Stephena Kinga a údajně se okamžitě zamiloval do hororového žánru. Nejprve se však prosadil jako novinář a posléze jako autor žánru young adult (česky mu již vyšla trilogie Kruh, napsaná společně se Sarou B. Elfgrenovou). V hororu debutoval románem Trajekt, který vyšel česky loni. A oba své oblíbené žánry spojil v knize Konec, v níž se mladiství hrdinové musejí vyrovnat se skutečností, že blížící se kometa za měsíc vymaže z povrchu Země veškerý život. Zatím ani jedna z jeho česky vydaných knih nijak zvlášť nepřesvědčuje, že by marketingová nálepka „švédský Stephen King“ byla oprávněná. O náklonnosti k hororu však pochybovat nelze.

V Trajektu Strandberg nechal na titulním dopravním prostředku vypuknout upíří epidemii, přičemž základní půdorys neodvyprávěného příběhu plavby lodi Demeter obohatil o dětského upíra, připomínajícího debutový román slavnějšího kolegy Johna Ajvida Lindqvista Ať vejde ten pravý. A přidal také krvavé orgie, které v sobě mají béčkovost snímku Chobotnice režiséra Stephena Sommerse a pravděpodobně měly evokovat naléhavou syrovost komiksu 30 dní dlouhá noc. Bohužel kniha nakonec neuspokojila ani na jedné z těchto rovin. Velké množství postav sice slibovalo reprezentativní průřez švédskou společností, ale ve výsledku kniha působila zmateně a příliš papírově. A krvavých scén vlastně nebylo tolik, aby se z románu stal nějak výraznější gorefest. Kniha nakonec dopadla ještě hůře než trilogie Zhoubný kmen Guillerma del Tora a Chucka Hogena, o níž se v nejlepším případě dá říct, že by byla vhodnou předlouhou k lepšímu filmu (ironie je, že nakonec vznikl seriál, který už tak roztahanou předlohu ještě víc rozředil).

Domov je rozhodně komornější a Strandberg se v něm pokouší zachytit spíše plíživou formu strachu, nikoliv brutální boj o přežití s nelidskými monstry v klaustrofobním prostředí kdesi na hladině Baltského moře. Motiv stařecké demence je děsivý sám o sobě. A prostředí domova pro pacienty s touto diagnózou rozhodně hororové je – pusté chodby, kde poblikávají žárovky a jako stíny se plouží lidé, v nichž občas probleskne cosi z jejich dřívějšího já. Strach ze ztráty příčetnosti se prolíná s bohužel až příliš častým odporem k takto postiženým, včetně našich nejbližších. A pak s hrůzou, kterou cítí lidé neschopni přesvědčit své okolí o reálnosti hrozby. Veškeré volání o pomoc je totiž čteno skrze zkušenost personálu – který navíc sice oplývá skutečně zapálenými jedinci, ale také se musí vypořádávat s rozpočtovými škrty a občas sáhnout pro výpomoc k lidem, kteří by se o druhé nikdy starat neměli. Sám Joel má navíc díky své minulosti problém s náležitým vnímáním reality.

Bohužel i zde tedy Strandbergovi nakonec podráží nohy ambicióznost a tendence přeplnit texty mnoha motivy. Opět se pokouší vykreslit na omezeném prostoru jakýsi mikrosvět Švédska s jeho předsudky a společenskými problémy. I tam, kde by měl věnovat více prostoru budování atmosféry, se raději utápí v dalších a dalších detailech, co se dělo jeho hrdinům před začátkem románu a jaké morální poklesky mají vedlejší postavy. Joel je tak například nejen feťák, který velmi snadno opět spadne do své závislosti, ale navíc i homosexuál a vlastně dost nepříjemný egoista, který vždy dával najevo pocit nadřazenosti nad svým okolím. Ovšem vzhledem ke vší té zátěži se nakonec až pozoruhodně dobře se svou úlohou vyrovná, překoná recidivu jedna dvě a ještě se stihne stát dobrým synkem. Jako v pohádce.

Uvěřitelnost je ostatně značně limitována i v jeho vztahu k dávné kamarádce z dětství, která čirou náhodou nedávno nastoupila do Talskugganu. Nina s Joelem kdysi toužila prorazit jako zpěvačka, ale nakonec z rodného města nikdy neodešla. Jejich opětovné sblížení a nepravděpodobné spojenectví v boji proti nadpřirozenému zlu bohužel postrádá gradaci a vlastně i logiku.

Největší slabinou románu je však nakonec paradoxně to, co by mohlo být jeho největší předností – čte se dobře. Strandberg děj rozdělil do řady skutečně krátkých kapitol, bohužel s tímto členěním pak neumí nijak výrazněji pracovat. Čtivost jeho románu je tak nějak automatizovaná. Mechanicky míjí jedna kapitola za druhou a pak je konec, aniž bychom se dočkali nějakého zvláštního napětí či vytržení z komfortní zóny. Celý Domov by byl mnohem děsivější jako soubor novinových článků o konkrétních osudech chovanců ústavů, jako je Talskuggan, a jejich blízkých. Jako román je to jen nevzrušivá jednohubka, jež své ambice ani zdaleka nenaplnila.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 619x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce