Ólafsdóttir, Auđur Ava

Ólafsdóttir, Auđur Ava

rozhovor beletrie zahraniční

„My Islanďané jsme stejně mírumilovný národ jako vy Češi, na rozdíl od vás ale nemáme žádné sousedy, jen moře. My jsme ostrov uprostřed moře, vy ostrov uprostřed Evropy,“ podotkne islandská autorka Auđur Ava Ólafsdóttir a rozhovoří se o motivu cesty ve svém díle, o tom, jestli se jí lépe tvoří mužské, či ženské postavy a jestli na sobě profesionální spisovatel může mít při psaní pyžamo.

Román jako mikrokosmos, výsek reality, příběhu, historie

V rámci festivalu Dny Severu, pořádaného Skandinávským domem, do Prahy a Brna zavítala nejúspěšnější islandská spisovatelka současnosti Auđur Ava Ólafsdóttir (*1958), loňská držitelka Ceny Severské rady za román Nad propastí byla tma (Ör, 2016, česky 2018).

iLiteratura: Čeští čtenáři mají to štěstí, že se mohou poslední dobou dostat k rozmanité produkci z pera islandských spisovatelů: od knížek pro děti s tematikou severské mytologie, jako je Úlf a Edda, až po mnohovrstevnatou novelu Advent Gunnara Gunnarssona z první poloviny 20. století, která v češtině vyšla v novém překladu Heleny Kadečkové. Existuje podle vás něco jako typicky islandská literatura?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Myslím si, že to jediné, co máme my islandští autoři společné, je, že mluvíme jazykem, kterému nikdo jiný nerozumí. Jinak mezi námi existují velké rozdíly. Mně připadá, že viděním světa a stylem psaní mám blízko ke svému příteli Jónu Kalmanu Stefánssonovi, a to v tom, že se snažím nechávat větší mezery mezi slovy a větami a dávat čtenáři možnost vkládat do nich vlastní kreativitu, a tak mé texty spoluvytvářet. Jak nad tím přemýšlím, v řadě islandských knížek – i v mých – hraje velkou roli špatné počasí a také příroda.

iLiteratura: Tyto motivy nesporně odrážejí severskou realitu a možná i jejich časté zobrazování ve skandinávské literatuře obecně přispělo k představě, že skandinávští spisovatelé píší hlavně realisticky. To ve vašem případě ale příliš neplatí.
Auđur Ava Ólafsdóttir: To tedy ne. Rozhodně nepíšu rozsáhlé příběhy o selských rodech. Myslím ale, že ostatním Skandinávcům připadáme my Islanďané hrozně divní. Mají nás rádi, ne tedy v situacích, kdy se opijeme a chováme se jako blázni. Norové a asi i Švédové mají problém pochopit islandský smysl pro humor. Mluvíme o složitých věcech, jako je bolest, utrpení, nebo dokonce smrt, s určitou distancí, používáme humor. Není to politicky korektní, ale je to prostředek, jak přežít. Možná za to může náš keltský původ – výzkumy prokazují, že tyto kořeny má 80 % z nás, a například Irové jsou specifickým smyslem pro humor dost známí.

iLiteratura: Ve vašich knihách, které máme k dispozici v češtině, lidé často cestují, a to i hodně daleko. Ve Výhonku osmilisté růže jede protagonista do nejmenované země na jihu Evropy, v Listopadových motýlech se bezejmenná hrdinka vydává na okružní jízdu kolem Islandu a v Nad propastí byla tma zase Jónas, kterého nazýváte typickým Islanďanem a který umí opravit všechno kromě sebe samého, vyrazí do neznámé válkou stíhané země. Proč musejí vaši hrdinové odjet?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Někde jsem se dočetla, že spisovatelé, kteří se narodili na ostrově, píšou o cestování víc než ostatní. Jde o jedno z nejstarších témat světové literatury. Odjet vždycky znamená změnit se, stát se někým jiným. Cesta přináší i dospění a knihy s tímto tématem jsou svého druhu bildungsromány. Na Islandu nejsou lidé, kteří nikdy nebyli v zahraničí, bráni úplně vážně, jako by jim k plnému lidství něco chybělo. Asi je v této souvislosti zajímavé podotknout, že v islandštině máme dvě slova, heima a heimur, která znějí podobně, znamenají ale doma a svět, což tak trochu značí, že my Islanďané jsme doma vlastně všude. A také to, že to, co vnímáme jako lokální, se může stát celosvětovým. Tím chci říct, že všichni jsme stejní, všichni jsme lidé. Tím, že jsem Jónase v Nad propastí byla tma vyslala do světa, jsem chtěla ukázat mimo jiné to, že i „my“ se můžeme stát „jimi“, „těmi druhými“, že můžeme patřit i do onoho „druhého“ světa. Navíc člověk musí odjet, aby se mohl vrátit – a to je pro mě to zásadní.

iLiteratura: V literatuře panují určité stereotypy a jeden z nejrozšířenějších je, že muži píší o mužích a ženy o ženách. Ve vašem případě to úplně neplatí. Jak si vybíráte hrdiny pro své příběhy?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Je pravda, že píšu jak o ženách, tak o mužích. Nepřipadá mi, že by v tom byl nějaký rozdíl, protože jsme všichni lidé. Zajímá mě, jaké to je být člověkem. Každá kniha je pokus definovat, co je vlastně člověk. To, co nás činí lidmi, jsou protiklady a rozdíly mezi námi. Při psaní používám jenom svou představivost, což je skvělý nástroj, protože se díky němu můžete stát prakticky kýmkoli, mužem, ženou, dítětem… Je úžasné privilegium ocitnout se v těle dvaadvacetiletého mladíka, aniž byste musel podstoupit změnu pohlaví.

iLiteratura: Ženy se vám přece jen píšou o něco snadněji než muži, není to tak?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Do jisté míry ano. U mužů spisovatelů se automaticky nepředpokládá, že protagonisté jejich děl jsou jejich alter ega. Kdykoli ale žena píše o ženské hlavní postavě, všichni se zajímají: „A to je o tobě?“ Coby žena autorka ze sebe tedy dávám víc do mužské postavy; jsem svobodnější, protože do ní můžu promítnout víc věcí.

iLiteratura: Otázkou mužského a ženského elementu se zabýváte i ve svém nejnovějším románu z roku 2018, jehož název bychom mohli přeložit jako Miss Island (Ungfrú Ísland). V něm líčíte osud aspirující spisovatelky, která se v 60. letech snaží prosadit, naráží ale na předsudky a nepochopení. Moje otázka je nasnadě: zažila jste i vy osobně podobný přístup ke své práci, byť jste debutovala až na konci 90. let?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Ne že bych tu otázku nečekala… Román pojednává o mladé spisovatelce, která se snaží o nemožné – prosadit se coby autorka ve velmi konzervativní, patriarchální společnosti na Islandu v 60. letech. Okolí více zajímá její vzhled než to, co může světu sdělit. Miss Island rozhodně není autobiografie. Pojednává o mužích a ženách, o tvůrčích, talentovaných lidech, o které jsme přišli – nestali se umělci, protože byli chudí a nedostali možnost se prosadit. Původně jsem chtěla vyprávět o generaci své babičky, ale pak jsem se rozhodla příběh posunout do 60. let. Moje babička toužila psát, ale byla chudá dělnice. Babička z tatínkovy strany byla zase velmi hudebně založená, nemohla si však dovolit koupit hudební nástroj. V této knize hrají zásadní roli mé teorie o tvorbě: je to román o svobodě, o tom, jaké je to tvořit, a o lásce.

iLiteratura: Jak složité je stát se na Islandu profesionální spisovatelkou? Mají mladí aspirující umělci dveře otevřené?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Na Islandu je v současnosti spisovatelství in a spousta mladých se vrhla hlavně na básně. Poté, co vyšla Miss Island, se všichni začali k začínajícím literátkám chovat hezky. Lze si zažádat o podporu, tzv. spisovatelský plat, který můžete získat na tři až dvanáct měsíců. Musíte ale už mít vydané alespoň dvě knížky. Já chtěla mít volnost, takže jsem zpočátku pracovala, učila jsem na univerzitě, abych byla zajištěná. Pak mě ale psaní po večerech, o víkendech a o svátcích začalo unavovat. V současnosti se literaturou uživím, protože moje knížky jsou oblíbené a překládají se do třiatřiceti jazyků. Mé prvotiny se přitom na Islandu prodalo jen dvě stě kusů. Mělo to ale i své světlé stránky: všechny čtenáře jsem znala a mohla jsem se s nimi zdravit na ulici. Moje poslední kniha se loni před Vánoci stala bestsellerem, což na Islandu znamená minimálně 10 000 prodaných výtisků. Není výjimkou, že této mety dosáhne i básnická sbírka. Mimochodem: žádný islandský spisovatel není brán vážně, pokud nevydal alespoň jednu sbírku poezie. Proto jsem ji musela napsat i já – prodalo se jich celkem třicet sedm, z nichž si deset koupila moje maminka.

iLiteratura: Jaké to je, dostat Cenu Severské rady za literaturu?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Prostě skvělý pocit. Na Islandu nemáme královskou rodinu, byl pro mě tedy velký zážitek, že mi cenu předala norská princezna. Dostala jsem také finanční odměnu, díky které jsem mohla celý rok nepracovat. Rozhodla jsem se, že přestanu učit na univerzitě a stanu se spisovatelkou na plný úvazek. Teď jsem jen spisovatelka a každé ráno se budím s tím, že budu psát. Něco takového zažívám poprvé v životě. A hned se začínají objevovat zásadní otázky: v jakém oblečení smí autor pracovat? Může mít na sobě pyžamo?

iLiteratura: A může?
Auđur Ava Ólafsdóttir: Nevím, já se to teprve učím.

 

© Jan Marek Šík

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1334x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce