Pražák, Marek

Pražák, Marek

rozhovor beletrie česká

Poezie psaná v herně nebo v second-handu? Proč ne? V poezii Marka Pražáka, silně svázané s duchem a duší města Ostravy, je i taková tematika možná. Nebo dokonce nevyhnutelná?

Genius loci aneb jak je důležité psát o svém domovu

Ostravský umělec, výtvarník, hudebník a spisovatel Marek Pražák (*1964) vystoupil 9. května 2019 se svým melodramatickým pásmem zhudebněné poezie na Světě knihy v Lapidáriu Národního muzea. Básně z cyklu Hallada o Olejovém Městě autor zahrnul také do své stejnojmenné debutové básnické sbírky, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Protimluv. Kniha autorovi vynesla nominaci na cenu Jantar. V rozhovoru pořízeném k večeru v karlínské pivnici U Tunelu (ještě lehce pod vlivem působivě expresivního vystoupení na Světě knihy) jsme si povídali především o jeho nové knize, ale také o všehochuti vzniklé spojením různých uměleckých odvětví a v neposlední řadě také o básníkově rodné Ostravě a jejích uměleckých možnostech i nemožnostech.

iLiteratura: Jak se cítil ostravský Pražák na pražském knižním festivalu, když představil svou knihu tematicky tak úzce spjatou s Ostravou?
Marek Pražák: Do Prahy je pořád z Ostravy blízko, ale z Prahy do Ostravy a vlastně kamkoli je pro člověka pražského daleko. Vždycky když vystupuju v Praze, cítím, že jsem poněkud „odjinud“. Protože tady si uvědomuju své ukotvení v místě, kde zůstává moje srdce, svou jinakost. Ale myslím si, že je důležité dávat o onom místě zprávy a nestydět se za to, nebát se, že takový člověk může vypadat směšně. Na Světě knihy vystupuju moc rád. A hlavně v Lapidáriu Národního muzea, prostoru velmi inspirativním, kde bych nejraději udělal celovečerní program, syntézu zvuku, obrazu a pohybu.

iLiteratura: Co to jsou hallady, jak vznikly a co pro vás znamenají?
Marek Pražák: Jsou to balady, které se postupně vyvíjely a tvořily na ostravské haldě zvané Stolová hora, nebo spíše na vícero horách, na které jsem pronikl a dlouhou dobu na nich „existoval“. Je to třeba halda Molybdenového psa (velmi nebezpečná), halda Přívozská, halda Heřmanická. V podstatě nejméně jsem využíval haldu Emu, která už je spíš turistickým centrem. Ty první tři jsou naopak zakázané. Haldy jsou hory vršené desetiletí z nitra země při dolování uhlí. V nich je zamícháno vše, co horníci nepotřebovali a odhodili při práci – boty, flašky, svačiny… Často hoří zevnitř i navenek, jsou toxické a mají svébytnou biosféru. Vždy mě fascinovalo, že můžu osamocen hledět z hory na svět, na jeho děje. Je to prostor sice v centru města, ale zároveň dostatečně veliký, abych se cítil svobodně. Na haldě Přívozské jsem si vytvořil něco jako otevřený ateliér, kde jsem setrvával v průběhu několika let s občasnými příchody domů. Vznikaly tam jak obrazy, tak texty, nahrávky zvuku, videa. A obrazy a zvuky z oněch míst jsem po nějakém čase vyrážel předvést do „institucí“: Domu umění v Ostravě, do Prahy, Brna… Do klubů, galerií, nejrůznějších fabrik, otevřených prostorů. Vyvážel jsem je za hranice města, do světa. Tím se ze mě stal halladář, který může zpívat jedině hallady.

Mimořádná linka Ostrava–Lima
iLiteratura
: Jdou mraky jdou mraky nad Limou nad pralesem Ostravou – tento název nese první píseň z vaší sbírky. Co vás vedlo k tomu spojit v jedné básni Jižní Ameriku se střední Evropou? A v jakém smyslu je Ostrava prales?
Marek Pražák: To je jednoduché. Za prvé: Ostrava se vrstvila na pralesích. Tudíž veškeré později vyvržené a vyzvracené uhlí představuje zbytky oněch pralesů, které dodnes někde existují. Devastace pralesů (můžeme obrazně říci „kácení uhlí“) byla zastavena, prales pod Ostravou ale zůstává. A nejen pod ní. Jak uvádějí profesoři z Vysoké školy báňské, v kapsách od Ostravy až k Rožnovu pod Radhoštěm je tzv. třetihorní moře, o němž existuje spousta studií a knih napsaných plejádou odborníků. Náznaky lze nalézt i v mém textu. My žijeme v džungli civilizace, v nemocném pralese, respektive na pralese. A konfrontace s pralesem v Jižní Americe poskytuje knize další rozměr. Dále: v Peru jsem se pohyboval u řek, které jsou přítoky přítoků přítoků Amazonky. Jsou to místa zcela oddělená od civilizace, která představují živé pralesy. Ale jsou to i živé ráje. V tom směru, že na určitém místě můžete zabít mravence velkého cca dva až tři centimetry a musíte se ptát: co to způsobí? Najednou v místě, kde nikdo zřejmě nikdy nestál, stojíte vy a začnete zabíjet. Třeba si najednou vybavíte biblického Adama s Evou a uvědomíte si, že tato čistá místa jsou ještě zranitelnější než naše střední Evropa a než ta zasmraděná Ostrava. Když se v našem prostoru děje něco špatného, dostane se to k lidem a mohou vzniknout bezprostřední reakce. Ale lidé v živých pralesích bojují o životy daleko obtížněji, odezva víceméně chybí. Pokud zmizí pár desítek, pár stovek tamních obyvatel, nikdy se to nikdo nedozví.

iLiteratura: To je efekt, kterého jste chtěl v knize dosáhnout? Uvědomění si tohoto rozdílu?
Marek Pražák: Vlastně jsem si až zpětně uvědomil, že má ta kniha rozměr etický, sociální, ekologický a katastrofický. Vydavateli Jiřímu Macháčkovi připadaly některé fragmenty textu jako moralizování, ale trval jsem na tom, aby zůstaly. Třeba v Písni třiadvacáté (Spokojený svět): „[m]yčka myje pračka pere televize ševelí / ten nejmladší se asi dívá na Bergmana“. Při psaní knihy jsem neměl přesný koncept ani úmysl. Možná to bude vypadat podivně a „mysticky“, ale musím doznat, že se mi texty skládaly za sebou, jako by byly připraveny někde vzadu nebo nahoře… Rukopis se narodil jedním tahem. Důkazem je Deník Peruánský (v této chvíli je na mé výstavě „Polarity – náhledy vnitřních světů“ v Obecním domě v Opavě). Jsou v něm kromě jiného texty uveřejněné tak, jak šly za sebou, spolu s kresbami. Prakticky bez škrtů. Někdy text těžce a dlouhodobě hledám, zmiňovaná kniha ale nebyla ten případ.

iLiteratura: Báseň Herna a sekáč se objevuje už v antologii Briketa (Větrné mlýny, 2013). Je pro vás důležitá?
Marek Pražák: Moje, řekněme, apokalyptická poema Hallada o Olejovém Městě má scénické parametry. Pojímám ji melodramaticky a uvádím v písních. V knize naleznete expozice před textem, něco jako scénické poznámky s průvodní postavou halladáře. Ty naladí atmosféru děje, místa a času. Přibližují tím knihu divadelnímu scénáři. Odpovídá tomu i dramatičnost a rytmizace textu. Dílo by se dobře dalo provést jako trošičku umouněný, bluesový muzikál, v němž se hodně rytmizuje, prolínaly by se v něm Panovy flétny se skřeky zvířat z pralesa i lidských bytostí z džungle industriálních polis, stepem na barelech, kontrasty… Herna a sekáč představuje typ textu, který má sociální podtext. Těch je tam ostatně více. A v Ostravě se tomu zkrátka nedá vyhnout. Když přijedete na hlavní nádraží, vzduch kolem není nikdy v pořádku. Vyjdete před příšernou nádražní budovu, která sice nedávno prošla rekonstrukcí, ale stále potřebuje notnou dávku kultivace, potřebuje krásu. Před budovou sedí paní na vozíčku, která nemá nohy. Žebrá tam léta letoucí od rána na šestnáctihodinové „šichtě“. A s ní žebrá spousta dalších, samozřejmě. Nalevo je oškrábaný pomník obětí holokaustu. Jdete zničeným městem, jako by před chvílí skončila druhá světová válka, a míříte směrem k centru. V něm je jedna herna, vedle další, nějaké obchody, ale zároveň zcela prázdné výlohy. Takže snaha o kultivaci náměstí Svatopluka Čecha je, jenže civilizace ji nedovede dlouhodobě udržet. Od zavření dávného Mléčného baru v Ostravě taky nebyla jediná cukrárna. Dnes jich máme požehnaně, ale kdysi místo nich byl jeden secondhand vedle druhého, jedna herna za druhou. Neexistovala žádná regulace. Paradoxně to byl určitý druh záchrany, neboť v hernách byl nepřetržitý provoz výčepu, kde se člověk mohl ukrýt. Byly to úřady, noclehárny, specifické sociální instituce. Proto o nich píšu.

 Obrazek

Vibrovat spolu s textem
iLiteratura
: Zmínil jste se o výstavě v Domě umění v Ostravě. Sám jste také výtvarný umělec, hudebník, performer. Jak to vše propojujete s literaturou, co může taková syntéza umění dát literatuře jako takové a může posílit třeba i autorské čtení?
Marek Pražák: Když se ohlédnu zpět, musel bych postupně rozvíjet motouz, ba dokonce několik motouzů, na nichž jsou navěšeny události, prožitky, počátky uvažování o tom, co je zvuk, kde v nás vzniká zvuk, kde vzniká slovo, co je za slovem a za rezonancí v člověku, jak vůbec rezonance vzniká. Ať dělám čistě bronzovou sochu, maluju klasický obraz, nebo točím video, pracuju v architektuře, či navrhuju divadelní plakát, můžu vše dohromady spojovat a pokoušet se o individuální, nový formát, který okouším, který převracím v rukách, modeluji různými médii, jako se modeluje hlína. Co se týče slova: čistě psané slovo vnímáme mentálně, vzbuzuje v nás emoce, které do něj projektujeme. V tom je umění slova svobodné a literatura, především poezie, úžasná, univerzální, teče v čase. Ale když někdo začne text, hodnotný či nehodnotný, oživovat zvukem, emocí, svou vibrací, tím nejbytostnějším, co v člověku je, text začne také vibrovat, ožívat. Části textu, které se zdají být nepatrné, nesmyslné či naivní, začnou najednou být podstatné, důležité, vryjí se do mysli posluchačů a může vzniknout velmi intenzivní přenos. A pokud máme silný zážitek, srovnáváme jej s jinými zážitky v celém životě, čímž si rozšiřujeme tu skromnou řadu velmi intenzivních zkušeností.

iLiteratura: Jiří Macháček, šéfredaktor Protimluvu, na Světě knihy v debatě s vámi podotkl, že texty sice nejsou veselé, ale určité pozitivní vyústění nabízejí. Tehdy nebyl čas to příliš rozvést, takže se chci zeptat: které stránky vaší knihy jsou ty světlé? Třeba ty, kde se lidé naučí žít s tím, co mají?
Marek Pražák: Světlých stránek je rozhodně víc. Mým cílem nebylo napsat depresivní dílo. Depresivních textů mám „hafo“ v záloze v jiném šuplíku. Je důležité, jak a kde se z Hallady o Olejovém Městě čte. V Božské lahvici v Praze se posluchači smáli, někteří to dokonce brali vyloženě komicky. Atmosféra byla uvolněná. Jinde naopak jde o obrovskou tryznu. Nicméně básně v knize směřují ke světlu.

iLiteratura: A vyplyne po přečtení knihy konkrétně něco pozitivního? Nebo je třeba světlo hledat „mezi řádky“?
Marek Pražák: Světlo se na konci knihy dere skrze oblaka, skrze chyby, jichž se na sobě, na prostoru, na všem živém dopouštíme. Je to varování. Je to trochu tragédie a ta musí mít silný náboj, aby trošku pohnula spáčem. Ano, hladina oleje klesla, ale ještě není vyhráno.

iLiteratura: Vystačí si čtenář sbírky s „pouhou“ psanou verzí textu? Zatím se z našeho rozhovoru může zdát, že autorské vystoupení pokládáte za neodmyslitelné od textu, přesto básně vyšly v nakladatelství Protimluv v edici Poezie jako klasická papírová kniha, a ne třeba jako CD s nahrávkami…
Marek Pražák: Ta geneze je košatá. Kniha začala vznikat v roce 2010. Text jsem z deníku přepsal do většího sešitu o formátu A4, abych měl prostor pro poznámky a rozvíjení hudebních a scénických témat. Jednotlivé písně jsme zkoušeli hudebně uchopit se spoluhráčem Pavlem Macurou. Tím jsme založili Duo Kotari. V roce 2011 jsme se nejméně rok intenzivně věnovali zkoušení s kytarou, basou a různými jinými nástroji. Nahrávali jsme varianty a verze. Osobně jsem celou knihu v roce 2012 „dramaticky provedl“ ve studiu Avion v Praze jako audionahrávku. V roce 2013 jsme s Pavlem udělali dvě celovečerní představení v prostoru Cooltour v Ostravě pod názvem Kabaret Brutal. Do dnešních dnů hraju jednotlivé písně selektivně nebo jako celovečerní pořad s nástrojem nebo bez něj. Pak jsem se věnoval jiným aktivitám a hle! přišel Jiří Macháček s Ivanem Motýlem, že bychom mohli vydat Halladu o Olejovém Městě knižně. Texty existovaly v podvědomí lidí jako písně a my jsme chtěli zjistit, jestli obstojí jako čistý text literární, jako poezie. Vyhodili jsme z textu technické hudební značky a rozpisy nástrojů, uvedené pod expozicí. Kromě drobných retuší se do textu nezasahovalo. Oba pánové byly přesvědčeni, že to drží pohromadě tak, jak to ze mě začerstva „vyjelo“. Doufám v to.

Moje matka Ostrava
iLiteratura
: Máte inspirační zdroje v jiných spisovatelích, kteří své texty svázali s jedním konkrétním městem, potažmo regionem?
Marek Pražák: Poslední dva roky pracuji na textu Slezské hallady. Ten má sociálněkritický rozměr. Odkazuje na zotročování a manipulaci v aktuální době a – jak jistě správně tušíte – reaguje na Petra Bezruče a jeho Slezské písně. Je to vědomé navazování. Ze Slezských hallad už čtu. Některé byly publikovány v březnu v Ravtu v rámci eseje Přístav Ostrava Romana Polácha.

iLiteratura: Na autorském čtení Ireny Šťastné v pražském Café Fra padlo několik slov o tom, že Ostrava je drsná, špinavá, ublížená. Dále se ovšem objevil názor, že Ostrava je žena. Jedna z básní vaší sbírky „Jdou mraky jdou / a ta dívka v trávě pod oblohou / hvězdy otvírá a tančí s tmou“ ve mně také evokovala obraz Ostravy jako ženské bytosti. Můžeme tedy Ostravu v rámci vašeho literárního jazyka a světa vaší sbírky vnímat jako ženu?
Marek Pražák: Myslím, že stoprocentně. Už jen z důvodu, že není ten Ostrava, ale ta Ostrava. Je ta řeka Ostravice, Černá a Bílá, i zde se obě polarity doplňují. Krásně to jde dohromady. To město je vlastně velice logické. Ostravu jsem vždy přirozeně vnímal jako matku. Otec je tvrdý a trestá. Matka konejší a ochraňuje. Ostrava potřebuje láskyplnou matku, aby nezešílela tím trestem, že takto narostla.

iLiteratura: V jakém smyslu je toto město logické?
Marek Pražák: Když něco vzniklo, ne jen z „radosti z krásy samé“ a „pro srandu králíkům“, ale z nutnosti přežít a vydělat. Takže cesta se stavěla, když k něčemu konkrétnímu vedla (do práce). Domy vznikaly pro konkrétní dělníky (dělnické kolonie), ne pro požitek z architektury, to by bylo plýtvání pracovní silou. Logika ve smyslu užitnosti a funkce. Město vznikalo americkým způsobem, ne z duchovního centra, paprskovitě jako klasická historická města Evropy, ale z logiky „plánu práce“. A také z logiky „jak nejefektivněji vykořistit člověka“.

iLiteratura: Co si myslíte o Ostravě jako o kulturním městě?
Marek Pražák: Co Ostravě nejvíc schází, je alespoň jedno velkoryse nastartované nakladatelství v odpovídajících prostorách s podporou města, kraje a mecenášů. Zatím máme nakladatelství smysluplná, stojící za to a postavená na jednotlivcích, jako třeba Protimluv Jirky Macháčka, ale jsou to podniky vzniklé „na koleně“. Ostrava dospěla do stádia, kdy má skvělá divadla, narodila se galerie současného umění Plato, na bienále Ostrava Days se rozeznívá současná hudba, Janáčkova filharmonie rozjela řadu nových projektů, činná je i vědecká knihovna nebo fakulta umění. Pro lidi ducha se oblaka zmaru poněkud protrhávají. Moje oči ale nevidí ty tisíce pracovníků různých IT a jiných korporací, kteří, jak nám říkají, zvyšují kredit a inteligenci tohoto třetího největšího města v republice. Nejsou vidět, schovaní za skly „oupnspejsů“… Do divadel, na literární večery nechodí… Moje oči vídají jen odrbané, dobité „Ostraváčky“ na ulicích, v tramvajích, kulhající mladé–staré, tak jako před třiceti lety…

iLiteratura: Takže všechny ty změny se nedotýkají běžných lidí?
Marek Pražák: Ještě jinak… Spíme. Básníci básní, malíři malují, inženýři projektují, kopáči kopají a všichni spí, zaměřeni na svou slávu a seberealizaci. Ať už mají vzdělání jakékoliv nebo žádné. Tyto lidské stroje, chodící, pracující, „uměnující“, spí. Jedí a pijí a spí a pracují. A ty další placené stroje jim třeba udělají „hřiště“, galerii i sál… a jiné kulisy. A tak to pokračuje dodnes skrz věky. Změna se musí zrodit v jádru. „Zábavu“ je třeba rozlišovat od „podstaty“. „Establishment“ a systém ale potřebují lid pobavit a napojit, aby zapomněl na podstatu a na sebe sama. Tak to bylo a bude. Proto hluboká spirituální bytost jedince bude objevována jen zlomkem populace. V Ostravě se mluví o vnějších změnách… Ano, něco snad postaví, nějaké nové kulisy; duše však pokračují ve spánku… Od horizontálního konzumování života přistupme k vertikálnímu uchopení bytí. Pak přestaneme býti jen hnojem na magnetické kuličce.

 

Na podobné téma:
Jiří Macháček

 

© Tadeáš Dohňanský
foto © Hana Čichoňová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1052x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce