Macháček, Jiří

Macháček, Jiří

rozhovor beletrie česká

Co všechno je nebo není Protimluv? Má Protimluv rád pivo? A je to vůbec v 17 letech dovoleno? Kde končí střední Evropa? Jiří Macháček v rozhovoru hledá odpověď na mnoho dalších otázek. Zamýšlí se také nad ostravskou periferií a nad smyslem vydávání básnického slova.

Je to všechno Protimluv!

Podnět k rozhovoru s nakladatelem, šéfredaktorem, básníkem a také hudebníkem Jiřím Macháčkem (* 1970) jsem nalezl na akci zvané Protimluvná sedmnáctka, tedy na oslavě 17. narozenin ostravského nakladatelství a literárního časopisu Protimluv, jehož je Jiří otcem zakladatelem. Literárním večerem se tehdy linula vůně čepovaného piva, kterým se posilňovali vystupující spisovatelé a hudebníci, stejně jako návštěvníci zaplněného sálu Domu umění v Ostravě. S Jiřím se už nějaký čas známe, proto jsme si v rozhovoru tykali. Od vzpomínek na počátky Protimluvu jsme se dostali do současnosti a na této cestě jsme se zastavili u několika nakladatelských, literárních a dalších uměleckých i neuměleckých problémů.

iLiteratura: Začneme neobvykle. Když jsem před lety zjistil, že existuje Protimluv a že jeho šéfem je Jiří Macháček, napadlo mě: hm, v televizi se mi nezdá, že by zrovna tohohle herce čtení nějak bralo. Samozřejmě vyšlo brzy najevo, že ostravský Jirka Macháček je docela jiný. Šéfredaktorem revue Protimluv je už 17 let, stejnojmenné nakladatelství vede o pouhé čtyři roky kratčeji. Přesto se zeptám: bere tě po tolika vydaných knihách a zredigovaných stranách stále čtení? A co vlastně rád čteš?
Jiří Macháček: Ale ano, i když si od čtení někdy rád odpočinu hraním na housle v kapele… Mám v oblibě básnické texty současných českých a světových autorů, které koneckonců i rád vydávám, ale nebráním se ani české a světové próze. Mohu-li být konkrétnější, v této chvíli žiji pročítáním básnických knih s Ostravou spjatých autorů, protože se ve mně zrodil jeden nakladatelský nápad, který bych rád v příštím roce uskutečnil. Nemohu zatím nic upřesnit, autory však uvést lze: Petr Motýl, Petr Hruška, Jakub Chrobák, Marek Pražák (recenzi jeho oceněné sbírky Hallada o olejovém městě právě chystáme, pozn. red.), Jan Vrak, Irena Šťastná, Stanislav Kolář, Martin Skýpala, Monika Kubicová, Jan Nemček a Vladimír Jaromír Horák. S prózou to mám složitější, protože se rád nořím do rozsáhlých tlustých románů, jeden z mých posledních skvělých zážitků, vyvolaný žel úmrtím autora, je Příběh o lásce a tmě Amose Oze, hodně temné, ale lidsky jedinečné a upřímné vyznání Amosovy lásky k předkům.  ObrazekRozečteny a odloženy mám Knihy Jakubovy Olgy Tokarczukové, listuju teď taky Ewou Lipskou, přečetl jsem si dvě novely slovenského prozaika Bally Ve jménu otce a Velkou lásku, tu doporučuji, i když je to kniha od konkurence (úsměv).

iLiteratura: Jak se zrodila počáteční idea založit Protimluv a jak vzpomínáš po 17 letech jeho existence na úplné začátky?
Jiří Macháček: Chtěli jsme dát prostor jisté rozdílnosti, jak už jsem kdesi prohlásil, „všehochuti z umění vůbec“. Proto také v redakčním okruhu časopisu byli vedle ostravských literátů (Ivan Motýl, Jan Balabán, Petr Hruška aj.) rovněž výtvarníci (např. Jiří Surůvka) i publicisté (Martin Jiroušek, Martin Strakoš). To vše do dvou, tří let skončilo, kýžený efekt a vlna „obrovského“ zájmu veřejnosti o reflexi kultury a literatury psaným slovem nenastala. Ale nevzdali jsme se, někteří z nás, jmenovitě Oskar Mainx, Miroslav H. Procházka, Martin Strakoš a já, jsme navzdory tehdejším podmínkám posouvali dění kolem časopisu dál. Později se přidal překladatel z polštiny Jan Faber, jedna z nejvydatnějších posil redakce. Nemám samozřejmě úplnou jistotu, jestli se nám to či ono skutečně povedlo, ale viděl bych několik důležitých věcí: spolupráce s polskými básníky ze skupiny Na Divoko, ale i dalšími polskými literáty jako Jacek Podsiadło, Darek Foks, Jerzy Franczak, Janusz Rudnicki…, jejichž texty jsme začali publikovat nejen časopisecky. Knižní edici jsme rozjeli koncem roku 2006 a od roku 2007 pořádáme festival ProtimluvFest.

iLiteratura: „Protimluv“ je tedy název literárního časopisu, název nakladatelství, název festivalu…
Jiří Macháček: Jak jsem naznačil, první byl literární časopis a je pořád jakýmsi středobodem našeho zájmu, i když jeho komerční „efekt“ je oproti festivalu či nakladatelství zcela minimální a lidé v poslední době spíš znají naše vydané knihy nebo právě festival.

iLiteratura: Kdy a proč se tento název zjevil?
Jiří Macháček: Název vznikl v hospodě U Mnicha v Opavě, v původním sídelním městě Slezska a severu Moravy. Byli u toho Vít Slíva, Ivan Motýl a fotograf Martin Popelář. Právě Martin po všech možných návrzích vyřkl památnou větu, že „to je všechno protimluv“. První vydání časopisu a zároveň i den, kdy vyšel Protimluv z tiskárny, připadlo na 22. 2. 2002.

Redakce v pubertě
iLiteratura
: Jak jste oslavili 17. narozeniny?
Jiří Macháček: Se skvělými básníky Jakubem Chrobákem, Marií Šťastnou, Pavlem Kotrlou a Zdeňkem Volfem. Co víc si můžeme přát ve své profesi, než se přátelsky setkat a uslyšet dobré texty, vyměnit si navzájem nové umělecké podněty (úsměv)?

iLiteratura: U příležitosti loňského výročí se v titulku na webu Ostravan.cz objevilo, že je Protimluv v pubertě. Souhlasíš?
Jiří Macháček: Do redakce přišly nové mladé posily jako Petr Ligocký, Markéta Kročilová nebo Petr Stach, uvidíme, jestli dění kolem časopisu a nakladatelství posunou dál. Stará garda to nemůže pořád táhnout, někdy je z ní cítit únava, vyprázdněnost, jiné starosti i zájmy… Ale na druhé straně únava je mnohdy chvíle, kdy se člověk nadechuje k dalšímu vzepětí, nápřahu. Vydáváme v průměru deset knih ročně, čtyři čísla časopisu a pořádáme zmíněnou přehlídku ProtimluvFest, pravidelně jednou za měsíc se koná akce Literární čtvrtek, což pro malou organizaci bez stálých zaměstnanců určitě stačí.

Středoevropan se stébla chytá, někdy ho však pouští
iLiteratura
: Vydáváte primárně knihy od autorů pocházejících ze zemí tzv. Visegrádské čtyřky. Byl to původní záměr?
Jiří Macháček: Když si uvědomím, že jako první náš titul vyšla antologie Mrtvé body polské básnické skupiny Na Divoko a teprve potom přišly na řadu básnické sbírky a prózy českých autorů, tak mohu prohlásit, že ano. Od té doby pravidelně každý rok vydáváme po jednom titulu z polské literatury, výjimečně po dvou, a tento „základ“ tvořený také knihami českých básníků a prozaiků ještě doplňují nepravidelně vydávané tituly původem z Maďarska, Slovenska nebo Slovinska.

iLiteratura: Nalézáš v příbězích „vašich“ knih něco, co osobně považuješ za rys „středoevropské literatury“?
Jiří Macháček: Zvláštní prolínání podobných historických událostí, ztráty samostatnosti v politice, v myšlení, vidím i krizi identity a pokus o novou, obnovenou samostatnost – nejen v myšlení –, nepodléhající slepě ostatním vlivům, a hledání identity nové. Ale zároveň nacházím jakousi až křečovitou snahu někoho či něco dostihnout, ať v poezii, či próze, a na druhé straně totální rezignaci, odmítání základních morálních hodnot a vůbec všeho. Středoevropská literatura byla vždy tavicí kotel myšlení (dříve i jazyků), kde se svářely vlivy východní i západní. V tom je jedinečná.

iLiteratura: V edičním plánu Protimluvu nefigurují autoři z Rakouska či Německa. Nezapadli by do něj?
Jiří Macháček: Určitě by zapadli a přímo tam patří. V současnosti na podobnou nakladatelskou „akvizici“ nemáme dostatek vlastních sil, ale před měsícem jsme zásluhou básníků Jonáše Hájka, Alexandra Gumze a Thomase Wohlfahrta a za podpory německého institutu Haus für Poesie, jmenovitě Juliane Otto, společně s nakladatelstvím Wunderhorn z Heidelbergu vydali antologii německých a českých básníků nazvanou VERSschmuggel/Překladiště, kde se představuje hned šest českých a šest německých autorů. V neposlední řadě se na vzniku knihy podepsala také naše redakční kolegyně Lucie Mechová.

iLiteratura: Jak jste oněch dvanáct básníků vybírali? Spojovalo je snad něco?
Jiří Macháček: Jonáš Hájek spolu s Gumzem a Wohlfahrtem z Německa vybíral básnické dvojice podle blízkosti poetik tvůrců. Myslím, že se jim to výtečně podařilo a vznikla tak v česko-německém prostoru jedinečná publikace. Abych byl konkrétnější, například básník Pavel Novotný, který je zároveň germanista, tlumočil do češtiny texty Léonce W. Lupetteho, argentinsko-německého experimentálního básníka. Mohu říct, že jako experimentem ovlivnění tvůrci si oba „sedli“ víc než dobře, jejich večer na ostravském ProtimluvFestu v loňském roce byl toho krásnou ukázkou. Totéž by se dalo napsat o Birgit Kreipe a Boženě Správcové. Díky přátelské blízkosti, která se vytvořila při vzniku jednotlivých básnických tlumočení, je publikace o to lepší.

iLiteratura: Ve vaší péči jsou také autoři slovinští či bosenští. Co si myslíš o balkánských literaturách? Mají šanci zakotvit v onom „visegrádském“ středoevropském regionu?
Jiří Macháček: Bosenský autor Adin Ljuca, jemuž jsme vydali soubor povídek Jeden bílý den a letos mu připravujeme k vydání básnickou sbírku Stalaktit, žije v Praze po mnoho let a v povídce Proces vzpomíná na svého dědečka, jenž sloužil u pošty, kterou v Bosně zavedla před první světovou válkou ještě rakouská monarchie. To je jedna z mnohých historických zakotveností Balkánu tady ve „visegrádském“ prostoru, která může oslovit i českého čtenáře. Nedávnou zkušeností z nacionálního běsnění zažitého na vlastní kůži nám tyto literatury dále mohou připomínat, jak je jakákoli nacionální rétorika a ideologie nebezpečná. Z toho důvodu je četba balkánských autorů důležitá. Jak se mohlo stát, že lidé, kteří spolu vycházeli dobře sousedsky, najednou vzali do rukou zbraně a navzájem se začali střílet a vyvražďovat? Ale abych nebyl jen u vážných věcí. Po mnohaletých zajížďkách do Slovinska, třeba na literární festival Review within review ve Škocjanu, kde jsem potkal řadu balkánských autorů, jsem si vypěstoval k této zemi a jejím lidem velmi srdečný vztah. Nakladatelsky jsme v Protimluvu vydali básnické knihy Josipa Ostiho, Mety Kušar a Primože Repara, jejichž překlady pro nás udělali Lenka Kuhar Daňhelová a Aleš Kozár. Letos tuto naši koncepci podpoříme vydáním první slovinské prozaické knihy Nokturno za Přímoří dnes již klasika slovinské literatury Alojze Rebuly (překládá opět Aleš Kozár).

iLiteratura: Vrátím-li se naposled k otázce „středoevropskosti“, myslíš si, že literatura V4 má sama o sobě svá vlastní specifika? Nebo je nutné ji chápat pouze v rámci širšího kontextu spolu s Rakouskem, Německem, Balkánem? Samozřejmě nechci rozvést sáhodlouhou debatu na téma hranic střední Evropy…
Jiří Macháček: Když člověk vidí, že politická nestabilita v kterékoli zemi V4 se ihned odrazí i v dalších zemích V4, tak si myslím, že specifika tu jsou. Tím zásadním asi bude křehkost demokratických principů, jíž podléhají i jednotlivé literatury V4, a dále s tím spojená věrnost sobě samým, kontinuita. Je s podivem, jak se někteří autoři začínají přiklánět k té či oné politické doktríně, jak je pojednou politická příslušnost zásadní, jak v Maďarsku a Polsku začíná rozhodovat, jestli píšeš, nebo nepíšeš proti Orbánovi či Kaczyńskému, a literáti spolu s vydavateli dostávají strach, jestli jim ještě budou vycházet knihy, jestli dostanou granty na knihy, na čtení… Ovšem nemluvím v této souvislosti o komerci, té se bude dařit asi pořád. Češi a Slováci zatím polarizaci v kultuře vzdorují, zatím jde vše postaru, doufám, že změna nenastane, ale snahy o cosi podobného, co se děje v Polsku a Maďarsku, určitě vidím i u nás a na Slovensku. Je jasné, že ledy se hnuly, a jsem zvědav, kam to povede, kteří autoři i vydavatelé názorově obrátí a kteří zůstanou věrni sami sobě, tomu, co dělali doposud.

Nevyčíslitelné a nezpeněžitelné
iLiteratura
: Hodně se zaměřujete na poezii. Vyplatí se dnes vydávat básně?
Jiří Macháček: Nakladatelsky v dnešní době vůbec, samozřejmě. Ale kdyby k této nádherné a naprosto jedinečné lidské aktivitě přistupovali všichni nakladatelé jen ze zištných důvodů, tak nevyjde nikdy žádná básnická sbírka. Vydávat básně se vyplácí kvůli jiným věcem. Poezie přináší, pokud ji nepíšou zrovna grafomani, zážitek ze setkání s dobrým slovem, básnickými obrazy, které jsou nenapodobitelné žádným jiným uměním, to jsou věci nevyčíslitelné, nezpeněžitelné… K vydávání poezie se cítím zavázán, snad i proto, že sám také píši básně.

iLiteratura: Pavel Mervart v rozhovoru s Veronikou Trestrovou řekl, že poezie není určena úzkému okruhu čtenářů, stejně ji ale úzký okruh čte. Přesto se v Česku ročně vydá tolik sbírek, že je těžko spočítáme. A nemluvím jen o sbírkách zavedených autorů či mistrů, myslím především debutanty nebo méně známé autory. Co myslíš, kdo si je koupí?
 Obrazek Jiří Macháček: Jistě, sbírky si koupí přátelé básníků a jejich známí a od tohoto počtu se především odvíjí i náklad. Nakladatel by si měl po zralé úvaze s autorem stanovit přibližný počet zájemců o knihu. A kdyby se spletl v onom počtu a situaci podhodnotil, je tu jedna velká výhoda: vždy se dá udělat další dotisk. Ale necítím se práv zodpovědět tuto otázku. Nejsem a ani nechci být marketingový stratég. Když si sbírku autora koupí jeho rodina i přátelé, a když po ní sáhne dokonce i někdo neznámý na základě doporučení nebo toho, že ho osloví nějaká báseň, to stačí… Co mě víc trápí, je jeden zásadní velký handicap: osobně neznám ani jednoho knihkupce, který by četl a doporučoval poezii. Mám strach, že tito lidé se odcizili dobré literatuře a hlavně básnickému slovu. Poezii dávají prostor v rohu knihkupectví, ale vůbec ji nečtou, nevědí, jak o ní mluvit, jak ji doporučit zájemcům „v krámě“. Poezie se jim v podstatě ztratila z horizontu v přemíře honby za ziskem, prodejem. Navíc jim zisk ani nepřináší, tak co s ní, že? V Ostravě v 90. letech vzniklo jedinečné knihkupectví Na Hradbách, zaměřené na to nejlepší z překladů světové literatury, z české prózy i poezie. Vydrželo pár let, nakonec zaniklo a knihkupec se radši stal kavárníkem…

iLiteratura: Jakou šanci má podle tebe u českého čtenáře slovenská literatura? Vydali jste pohádku Tuláček a Klára etablovaného spisovatele Erika Jakuba Grocha a také antologii „klasiků“ druhé poloviny 20. století – „Osamělých běžců“ –, ale zároveň novelu u nás neznámé Ivany Gibové, vše v překladech do češtiny… Vnímáš osobně bariéru mezi češtinou a slovenštinou jako velký problém pro čtenářskou recepci?
Jiří Macháček: Myslím, že je dobře, že se začala vydávat díla slovenských autorů a ještě k tomu v českých překladech. Slovenské knihy na českých pultech běžně nenajdeš, spíš se potkáš s anglickou, francouzskou nebo španělskou literaturou. Je smutné, že jako sousedé o sobě pomalu nic nevíme a mladí lidé přestávají rozumět slovenštině. Když jsme měli loni v květnu uvedení knihy Ivany Gibové v ostravském klubu Les, autorka četla velmi rychle ukázku právě z novely Barbora, buch a katarze. Bylo znát, že mladé osazenstvo jejímu čtení nerozumí. Až když jim český překlad četla herečka, konečně začali vnímat i humor. Ztráta jemnějšího porozumění řeči se nejrychleji projeví asi v tom, když přestanete rozumět vtipu, a to se těm mladším zrovna stalo.

iLiteratura: Maďarská literatura zatím u vás příliš zastoupena není, nebo se pletu?
Jiří Macháček: Kupodivu Maďarů máme hojněji než Slováků. Jako zásadní tituly bych podtrhl například román Devátý Ference Barnáse, který pro nás přeložila Marta Pató, další překladatel Jiří Zeman přeložil text knihy Už máš spát transgenderové autorky Tibor Noé Kiss – řekl bych, že kongeniálně. Velmi zvláštní kniha je však Naivní rostlina Harcose Bálinta v překladu Tomáše Vašuta, temnější text jsme dosud snad nevydali. Po třech věru neveselých maďarských prózách navazujeme na náš první maďarský titul, básnický výbor V okně spící Istvána Vöröse. Po letech jsme totiž na letošním Světu knihy uvedli sbírku experimentální poezie Gábora Gyukicse s názvem Čí je ta tvář a jiné básně v překladu Roberta Svobody.

Z periferie do centra a zpět
iLiteratura
: O Protimluvné sedmnáctce už pár slov padlo. Onoho večera jsi představil autory spjaté určitým způsobem s Valašskem (Zdeněk Volf nebo Pavel Kotrla, šéfredaktor Textů). Co můžou říci „regionální“ autoři širšímu publiku, řekněme v rámci celé ČR?
Jiří Macháček: Mám pocit, že člověk pocházející z Ostravy, v níž se to Valachy jen hemží, viz Kuba Chrobák, nemůže „regionální“ autory pominout. Ale upozorňuji předem, že šlo o autory spjaté s Valašskem jen původem, jediný autor, který na Valašsku žije, je Pavel Kotrla. Vydali jsme ještě knihu Jiřího Měsíce, který je spjatý s Valašským Meziříčím, ale nyní žije v Madridu a překládá pro nás v této chvíli poezii kanadského básníka Johna Passe. Na oslavu nakonec nedorazil Martin Skýpala, autor žijící v Praze…

iLiteratura: Takže „regionalismus“ není trvalý, není překážkou?
Jiří Macháček: Co je to vlastně „regionalismus“? Autor žijící v New Yorku je přeci také „regionální“ svým působením na daném místě. Kořeny můžeš mít kdekoli, podle mě můžeš i žít kdekoli, důležité je, jak se svými „regionálními“ kořeny pracuješ po umělecké stránce, jak se „regionalismem“ necháš prostoupit. V podstatě vnímám dvojí pohled na regionalismus. Ten jeden je povrchní, rádoby folkloristicky předznačený, zasekaný na povrchně přijímaném a viditelném ornamentu (je často blízký klišé). Ale pak je tu hluboký ornamentální podtext, který si člověk nese s sebou nebo s nímž se pojednou potká v životě, ať je kdekoli a pochází odkudkoli, a který obohacuje člověka po celý život a z něhož také čerpá inspiraci pro svou tvorbu. Morton Feldman byl hudebník, ale inspiroval se vzory orientálních koberců, byl proto „regionalista“?

iLiteratura: Ostrava, potažmo severovýchodní část republiky, hraje v existenci Protimluvu zásadní roli. Co pro tebe znamená ten zbytek? Jak frekventované je vaše působení v jiných částech Česka?
Jiří Macháček: Literární život v jiných místech republiky je pro nás velmi důležitý a bez něho by vlastně ani nemohl Protimluv fungovat, protože jak časopis, tak i nakladatelství publikuje texty autorů z různých koutů Česka. Působení v nich je samozřejmě sporadické a závisí na našich schopnostech, možnostech, naše knihy nejčastěji uvádíme v Praze. Otevřenou náruč jsme našli ve fra, za což jsem velmi vděčný Petru Borkovcovi, také jsme našli vstřícnější postoj v Božské lahvici u Jakuba Honců. Ve fra jsem zažil několik nezapomenutelných akcí, třeba čtení Jaroslava Žily nebo Osamělých běžců, nedávno to bylo setkání Vladimíra Mikeše s Jonášem Hájkem.

iLiteratura: Je Ostrava periferie?
Jiří Macháček: Před lety jsem říkával, že ano a že je to pro ni výhoda, protože na okraji se mohou dělat věci, které by v centru dění kvůli řadě jiných věcí (třeba turismu) nebyly možné. Jako příklad jsem si pro sebe vybral Festival nové hudby, jejž pořádá Petr Kotík. Ačkoli žije v New Yorku, dojíždí do Ostravy a přiváží sem řadu osobností nové hudby a dělá tady akci na světové úrovni. Žádný festival ale nevytváří celkové tvůrčí prostředí města, to vytvářejí lidé, umělci, kteří ve městě žijí. Slovo a literatura sama ovšem mají jiné zákonitosti než hudba. Literatura je více spjatá s místem, jaksi podstatně vyvěrá z lokálního prostředí, z přátelského pobývání s lidmi. Jiná věc ovšem je, že jakožto „lokální přátelská aktivita“ nedostává ve srovnání s výtvarným uměním nebo hudbou odpovídající finance. Sama se stává periferií zájmu o umění. Hudba vlastně jako globální fenomén je oproti literatuře „zavalena“ penězi. Financování literatury je naopak tristní. Ale abych se vrátil k otázce: domnívám se, že být literátem v Ostravě znamená být periferií zájmu na periferii…

iLiteratura: Na oslavách 17. narozenin jsi v komentáři k dílu Marie Šťastné – jistě s trochou nadsázky – tvrdil, že „ty dobré knihy si vždy zabere Host“…
Jiří Macháček: Přesněji řečeno, že dobré autory z Ostravy si pro sebe zabere Host a že už jsme si zvykli. Což byla samozřejmě nadsázka, i když s ostnem jisté pravdivosti. V Ostravě po zániku Sfingy přestalo existovat nakladatelství, které by se zcela věnovalo pouze vydávání poezie a prózy místních autorů a této bezprecedentní věci se ihned chopila nakladatelství odjinud a pořád se jim to daří, protože, říkám to s těžkým srdcem, ani Protimluv není schopen nabídnout to, co nabízejí oni, tedy zaběhnuté distribuční cesty, kanály, komunikaci a tradici. Je to těžké, smutné, v tom je Ostrava stále znevýhodňována.

iLiteratura: Spolupracujete nějak i se zahraničními literárními časopisy či vydavatelstvími? Vydali jste výbor poezie Franciszka Nastulczyka, který se aktivně podílel na spoluutváření časopisu Pobocza, Tibor Noé Kiss zase přispívá do Jelenkoru, Erik Groch dokonce založil vlastní nakladatelství Knižná dielňa Timotej
Jiří Macháček: Spolupráce s jinými literárními časopisy je pro Protimluv předznačena projektem Časopis v časopise, do něhož jsme v roce 2010 vstoupili na výzvu slovenské básnířky Stanky Repar a slovinského básníka Primože Repara. Po několik let jsme mohli intenzivně poznávat po osobní i čistě literární stránce autory i redaktory časopisu Jelenkor, takže texty našich autorů byly přeloženy do maďarštiny a naopak texty vybraných maďarských autorů pak pro změny vyšly v revui Protimluv. Totéž jsme uskutečnili s autory slovinskými, polskými, tudíž vznikla čísla, která byla „časopisecky“ vymezena redakcí časopisů ze Slovenska, Maďarska, Polska a Slovinska. I když jsme do toho svým výběrem textů samozřejmě rovněž vstupovali.

iLiteratura: Na závěr se ještě jednou vrátím k letošním 17. narozeninám Protimluvu. Co pro tebe znamenají?
Jiří Macháček: Každoroční oslavu pořádáme především proto, abychom se potkali, prohodili jako redaktoři, autoři, literáti několik slov mezi sebou a nemuseli být jen v tichosti naší redakce. A musím se přiznat, že máme rádi pivo, které vždy dostaneme pro tuto akci sponzorským darem (úsměv).

iLiteratura: Prozradíš, na co se můžeme těšit během tohoto roku?
Jiří Macháček: Již jsem zmínil například experimentální básně Gábora Gyukicse, maďarského básníka, který žil po mnoho let v New Yorku. Dalším čerstvě vydaným titulem je Ozim Jiřího Váni Stigena, prozaika a básníka původem z Ostravy. Žije už dlouho v Norsku, a tak napsal lyrické črty, úvahy o životě starého norského tesaře. Určitě podtrhuji už zmíněné dílo Alojze Rebuly. Ovšem důležitou akvizicí našeho edičního plánu jsou letošní básnické sbírky. Připravujeme k vydání texty čtyř básníků spojených se Slezskem a severní Moravou. V průběhu roku vyjdou knihy Natálie Paterové, Martina Šenkypla, Davida Bátora a Radovana Jursy. A samozřejmě nesmím zapomenout na čtyři vydání revue Protimluv, zrovna před chvíli vyšlo první číslo, v němž jsme publikovali cyklus textů věnovaných současnému britskému a americkému poetry slamu, které se objeví i v dalším čísle, podobně jako eseje z knihy Průzračnost polského překladatele a prozaika Marka Bieńczyka.

iLiteratura: O programu ProtimluvFestu už také uvažuješ?
Jiří Macháček: Samozřejmě. V této chvíli už víme, kdo tam bude. Vedle našich autorů, jimž letos vydáme knihy – Gukics, Ljuca, Paterová (sbírka Co když) –, v rámci tématu cesty na přehlídku zavítají Marek Vadas a Martin Ryšavý. Rok 1989 připomene Petr Pazdera Payne ve společné debatě s překladatelem Andrzejem Jagodzińským. Prostor dostanou mladí ostravští básníci jako Kristina Svidroňová, Petr Ligocký, Petr Stach aj. A na závěr přehlídky vystoupí básníci zastoupení v knize VERSchumggel/PřekladištěMilan Děžinský a Steffen Popp. Ale program bude bohatší, víc toho časem najdete na našich webových stránkách. Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Tadeáš Dohňanský
portrét J. M. © Martin Popelář
fotografie z Protimluvné sedmnáctky © Martin Straka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 714x

Inzerce
Inzerce