Tokarczuk, Olga: Knihy Jakubovy

Tokarczuk, Olga
Knihy Jakubovy

recenze beletrie zahraniční

Dějovou osou bezmála devítisetstránkového románu je životopis židovského mystika Jakuba Franka, narozeného na přelomu baroka a osvícenství na periferii polsko-litevské unie. Autorka v něm nejen připravila čtenáři „velkou cestu přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších“, jak zní část podtitulu, ale také odmítla rozšířenou představu, že polský stát v 16.–18. století představoval pro všechny etnické i náboženské menšiny tolerantní ráj na zemi.

Silva rerum o středoevropském Babylonu
Olga Tokarczuková
: Knihy Jakubovy. Přel. Petr Vidlák, Host, Brno, 2016, 853 s.

Olgu Tokarczukovou, jednu z předních současných polských spisovatelek, není třeba českému čtenáři příliš podrobně představovat. Autorku románů Pravěk a jiné časy, Denní dům, noční dům či Běguni totiž velmi dobře zná. Většina jejích knih je k dostání v českém překladu, a momentálně se s ní můžeme setkat dokonce i v českých kinech, kde právě běží adaptace netradiční detektivky Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, režírovaná Agnieszkou Hollandovou.

Poslední román Tokarczukové Knihy Jakubovy se však z její tvorby přeci jen vymyká, a to víc než jen značným rozsahem (bezmála devět set stran). Přijetí románu v Polsku bylo převážně pozitivní a autorka za něj v roce 2015 obdržela prestižní literární cenu Nike. Tuto cenu získala již podruhé (poprvé za Běguny v roce 2008), což je mimořádný úspěch, jehož kromě ní dosáhl pouze o několik generací starší Wiesław Myśliwski. Zájem veřejnosti o Knihy Jakubovy však nabral nečekaný směr: v rozhovoru po převzetí ceny autorka odmítla rozšířenou představu, že polský stát v 16.–18. století představoval pro všechny etnické i náboženské menšiny tolerantní „ráj na zemi“. Mnoha svých spoluobčanů se tím dotkla natolik, že jí neváhali posílat nenávistné zprávy a vyhrožovat lynčem. Samotný román však v tomto ohledu vlastně nijak kontroverzní není. Soužití Poláků se Židy rozhodně neidealizuje, ale ani nedémonizuje.

Osou košatého, vpravdě monumentálního románu je životopis Jakuba Franka, židovského mystika, narozeného v městečku Korolówka na jihovýchodě tehdejší polsko-litevské unie. Již v mládí se pod vlivem jiné starší židovské sekty prohlásil za mesiáše, a tak se kolem něj začala formovat skupina oddaných následovníků. Frank postupně dospěl k přesvědčení, že správná cesta jak k Bohu, tak k důstojnému pozemskému životu vede skrz přijetí křtu, což také s několika tisíci svými stoupenci v roce 1759 ve Lvově učinil. Další osudy jej i s jeho společenstvím neofytů zavedly z periferie tehdejší Evropy nejprve do Varšavy, později do internace v jasnohorském klášteře, do Brna a Vídně a nakonec do německého Offenbachu, kde Frank, který se až do smrti oblékal po tureckém způsobu a sedával výhradně na polštářích, zemřel stářím coby polský baron Józef Dobrucki.

Uvedené shrnutí Frankova životního příběhu je nejstručnější možné a ani vzdáleně nedává představu o rozmanitosti a množství peripetií románu Tokarczukové. Tím budiž zároveň odpovězeno na otázku, zda je mimořádný rozsah knihy samoúčelný, či oprávněný: pakliže se chceme důkladně obeznámit s životem, učením a dobou Jakuba Franka, je nezbytné propadnout fascinaci, jež se zjevně přihodila autorce, a spolu s ní absolvovat „velkou cestu přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších“, jak zní část podtitulu knihy. Tokarczuková v ní prokázala mimořádnou vytrvalost a erudici: text je podložen úctyhodným množstvím rešerší a historických pramenů, doprovázejí jej dobové rytiny a ilustrace. Stále se však jedná o román, a proto autorka nijak nesignalizuje, kde pracuje s doloženými fakty a kde s materiálem dodaným vlastní obrazností. V závěrečné bibliografické poznámce upozorňuje pouze na několik nejvýznamnějších zdrojů.

Je ovšem třeba na rovinu říci, že rozsah ani obsah samy o sobě románu vzniknout nedají. Text rozdělený na sedm knih, 31 kapitol a asi 240 podkapitol představuje spleť scén, úvah, postav, míst a jazyků, v níž je někdy velmi obtížné se zorientovat. Postavy se objevují a mizí i na stovky stránek, aby se poté znovu objevily na jiném místě, v jiné době a často i pod jiným jménem. Bloudění v houštině textu čtenáři významně komplikuje i fakt, že po hromadném křtu většina významnějších postav přejímá nová (polská) jména a autorka brzy upouští od těch původních, pod nimiž si je čtenář jakžtakž zapamatoval. Výstavba románu částečně odkazuje na Nové Athény, trochu naivní předchůdkyni osvícenských encyklopedií sepsanou podolským knězem Benedyktem Chmielowským, který je zároveň jednou z významných vedlejších postav románu. Nové Athény mají kořeny ve specifickém staropolském žánru „domácích kronik“ zvaných silva rerum („les věcí“), kde se vedle sebe objevují záznamy o důležitých událostech, o počasí, příležitostné verše, ale i účty za svíčky a podobně.

První polovina knihy oplývá postavami, motivy a (přinejmenším zprvu) nesouvisejícími příběhy, dlouho se zdá, že vyprávění nemá převládající směr. Sám Frank se objeví zhruba po sto stranách a je možné, že čtenář jej nejdříve málem přehlédne. V románu k tomu dochází opakovaně: klíčový moment děje není nijak výrazně signalizován, autorka mu věnuje stejně krátkou, lakonickou kapitolku, jakou věnuje například problematice nacpávání dýmek. Teprve postupně nechává Franka vystoupit do popředí. Vyprávění z doby jeho mládí v Podolí a osmanské říši má zvláštní mystickou hloubku a je nesporně působivé. K zásadní proměně románu dochází zhruba v jeho polovině, když se Frankova kompanie nechává pokřtít. Koryto, jímž děj proudí, se zúží, děj se zrychlí a více zaměří na samotného Franka a jeho nejbližší okolí. Je to však spíše ke škodě: text ztrácí svůj zvláštní tajemný rozměr a více následuje manipulativního a mimořádně rozporuplného vůdce sekty Franka. Tento trend se pak udržuje až do konce. S tím, jak se do života postav i do děje vlamuje osvícenství a počátky modernity, začíná se zdát neuvěřitelné, že se jedná o stále tytéž postavy a my čteme tutéž knihu.

Je paradoxní, že autorka, jíž je vlastní fragmentární nebo až aforistický způsob vyjadřování, tímto stylem zpracovala tak komplexní a rozsáhlý materiál. Výsledkem zvoleného přístupu je, že mnoho věcí zůstává nepochopitelných i po přečtení celého románu: vidíme věci, jak se dějí, ale význam nám zůstává skryt. Také vnitřní život většiny postav – kromě těch, které píší knihy či dopisy, mezi něž ovšem Jakub Frank nepatří – je čtenáři do značné míry nedostupný.

Tato „kronika středoevropského Babylonu“, zároveň magická i realistická, fiktivní i historická, je rozhodně hodna čtenářské námahy a pozornosti, zároveň lze však doporučit umírněnou, příhodně dávkovanou konzumaci, neboť v opačném případě může snadno dojít k přesycení. A to by byla škoda.

 

© Anna Plasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Milan, 10.04.2017 10:03
Tokarczuk, Olga: Knihy Jakubovy
Z románu jsem měl podobně rozporuplné pocity jako autorka recenze. Čím déle jsem obrovitý román četl, tím častěji jsem si říkal, že méně by bylo více. A to mám Tokarczukovou velmi rád, zejména její romány Pravěk a jiné časy a Běguni. Ovšem v Knihách Jakubových jsem se opravdu hodně ztrácel a napadalo... mě, co bych výrazně zkrátil a zpřehlednil. Přišlo mi, že autorka prostě neodolala a vše, na co přišla v archivech a jiných pramenech, tak musela do románu vložit a samu sebe málo korigovala. Je to škoda, protože téma je nesmírně zajímavé, řada kapitol strhujících, vykreslení dobové atmosféry působivé, řada postav nezapomenutelných, navíc se román zčásti odehrává i v Brně a také se mi líbí, že je text doprovázen řadou dobových ilustrací. Kdyby byl román alespoň o třetinu kratší a trochu přístupnější (např. mohly být vynechány pasáže tištěné jiným písmem, které jsou citáty z kroniky, již píše jeden z Frankových druhů apod.), byl by požitek větší. Takto jsem se v mohutném labyrintu a spoustě postav (a ještě s těmi změnami jmen) ztrácel a příběh se mi čím dál víc vzdaloval, až jsem málem neměl trpělivost jej dočíst (nicméně jsem román zdolal). Autorku obdivuji, že dokázala něco takového vytvořit a jistě jí to muselo dát strašnou spoustu práce, ale výsledek je podle mého názoru dosti rozporuplný...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.