Groch, Erik Jakub

Groch, Erik Jakub

portrét beletrie zahraniční

Ojedinělý, smutný i nadějeplný samotář slovenské poezie. Neopakovatelný melancholik, nevyléčitelný lyrik i romantik, to vše je slovenský spisovatel Erik Jakub Groch.

To aby sme vedeli, že ešte stále k niekomu patríme

Málokdo ze současných slovenských básníků vyzařuje takovou auru jako Erik Jakub Groch (* 25. dubna 1957), který je zároveň autorem knih pro děti a vydavatelem. Košický rodák, neodmyslitelně spjatý s tímto městem, po maturitě na místním gymnáziu zůstal až do sametové revoluce důležitým spoluorganizátorem slovenského literárního a intelektuálního undergroundu a stejně jako například Marcel Strýko udržoval kontakt s pražským disentem. V této době se aktivně podílel na vytváření samizdatových sborníků Nacelle a Trinásta komnata. V 90. letech se začal soustavně věnovat redaktorské a vydavatelské činnosti, v roce 1992 založil vlastní vydavatelství Knižná dielňa Timotej, v níž vycházejí překlady světových „klasiků“ (Lovecraft, Giono, Transtömer, Babel) i slovenských současníků (nedávno předčasně zesnulý Krištúfek). Je editorem edice současné světové a slovenské poezie VeršeOnline (Nastulczyk, Wernisch, Duffyová aj.).

V současnosti žije, píše a čte v chalupě ve vesnici Uloža. Jméno dědiny v Levočských vrších Prešovského kraje může českému čtenáři znít povědomě – do názvu své poslední sbírky, vydané post mortem, ji umístil (s dlouhým ú na začátku) Ivan Martin Jirous. Přátelství s Magorem představuje stěžejní kapitolu Grochova života. Také proto slovenský autor napsal k Úloži osobně laděný doslov, jejž doplnil básní Oberanie ruže s věnováním „Martinovi“: „[…] počuť len pravidelné klopkanie / hrubého skla s dušou vodky, na dne / priesvitná hladina bez obkakov.“ Ani Jirous nezůstává svému příteli nic dlužen, jak se můžeme dočíst v básni Erik po lysohlávkách: „A tehdy jsem pochopil / co říká sv. František / že i kameň dýchá / šel jsem po lese / a všetko malo oči.“

„[…] Na konci, ktorý nevidieť, vidieť zhodu, medzery
vo vysokom rozlíšení.
Čistý, nedotknutelný, aktuálny tranzit.
Sem, kde chceš mať som, medzi miernymi
vlnami extenzie.“

V roce 2000 se mezi básníkovo jméno a příjmení vloudilo biřmovací jméno Jakub, nejnovější knihu (Nil, úvod, Fra 2018) napsal pod pseudonymem nil (byť má ono slovo v kontextu dané knížky více významů). Na produkci knih svých i cizích Groch nejednou spolupracoval se svým synem Martinem Grochem, grafikem a designérem.

Knižně debutoval samizdatovým vydáním sbírky Súkromné hodiny smútku (1985). I přes výraznou epickou stránku svých básní zůstane Erik Jakub Groch patrně navždy nevyléčitelným lyrikem. Od debutových veršů se napříč jeho tvorbou tematicky prolíná melancholie a stesk, vzpomínky na dětství, plynutí času, láska k ženě, vztah člověka a přírody (působivá báseň Tráva), víra v něco, co nás překračuje, smíření (November), víra v budoucnost podepřená křesťanským, místy až mystickým nebo filozofujícím rozměrem textů, občasný pokus o vlastní očistu, samota jako východisko a zároveň jako cíl lidské pouti, jako prostor, v němž je nám svým způsobem nejlépe. „[…] Na ceste bude plno kameňov. / A pravdaže prach. / A starec, ktorý sa ma opýta: / ,Sám ideš?‘ ,S vetrom,‘ poviem mu, ,s vetrom / a s rukami vo vreckách.‘“ Člověku v Grochově poezii mnohdy stačí maličkost, detail, aby se cítil šťastný (mentolový cukrík, úsmev nebo žlté pruhy v Súkromných hodinách, oblina úst či kvet červeného maku v ruke v Em, padajúci list v úvodu). V nejnovější básnické sbírce Nil, úvod, psané tradičně volným veršem a nepravidelnou veršovou strukturou, se pouští do objevování toho, kde končí a kde začíná verš, věta, slovo, v básních používá také poznámky pod čarou. Smyslem pro detail, zejména citlivým vnímáním ševelení a šeptání přírody, může někdy připomínat Ivana Laučíka, reflexe milostného citu zase nabádá k úvahám o drobné paralele s některými ranými verši Miroslava Válka (během četby básně Život v Em si možná čtenář vzpomene na Válkovo S hlavou v ohni). Především je ale Groch svým způsobem ojedinělý solitér, jenž kráčí vstříc neviděnému konci, vstříc sobě samému s rukama v kapsách a pohledem vzhůru.

Jeho básně se nejen díky vazbám na český underground systematicky objevují v českých literárních časopisech i sbornících (Rytíři textového pole, Kniha Zlín 2005, Šest slovenských básníků, Fra 2013 – zde se podílel na výběru autorů i básní –, Dny procházejí městem, Akropolis 2013). Zároveň byla Grochova díla několikrát přeložena – v češtině (dále v italštině nebo polštině) si můžeme přečíst pohádku Tuláček a Klára (česky Protimluv 2017) a ve Slovinsku (Druga naivnost, KUD Apokalipsa 2009), podobně jako v Bělorusku (Polemika z aptimizmam, Logvino 2014) a Maďarsku (časopis Jelenkor 4/2016) zase vybranou poezii. Je třeba podotknout, že i v Grochově tvorbě pro děti, českému čtenáři nejlépe dostupné díky ostravskému vydání Tuláčka, vycítíme ze spojení všednosti a „nadpřirozenosti“ autorovo básnické umění.

V rozhovoru s Andrejem Savickým,1 uveřejněném v Knižnej revue, Erik Jakub Groch říká, že marnost fragmentu jej nenaplňuje hrůzou ani beznadějí. „Naopak. Keď ochutnáte z jablka, vytušíte strom.“ S nadějí tušme, co dalšího slovenský básník přinese.

Bibliografie autora je dostupná na webových stránkách Literárneho informačného centra Slovenska.

 

1. GROCH, Erik Jakub a Andrej SAVICKÝ. Poézia je nebezpečný hlad. Knižná revue. 2002, roč. 1, čís. 6. zpět 

 

© Tadeáš Dohňanský

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 870x

Inzerce