Pražák, Marek: Hallada o Olejovém Městě

Pražák, Marek
Hallada o Olejovém Městě

recenze beletrie česká

Herny a sekáče, olej a hvězdy, národnostní mišmaš a tramvaj mezi Limou a Ostravou. To jsou některé příklady témat a obrazů poezie Marka Pražáka. Texty, které na jednom místě připomínají hospodský popěvek a na jiném silnou osobní zpověď člověka žijícího ve slezské džungli, dohromady vytvářejí různorodý, efektní, živočišný i melancholický zážitek z básnického slova.

Gejzír oleje a běsnícího pění
Marek Pražák
: Hallada o Olejovém Městě. Protimluv, Ostrava, 2018, 68 s.

Básník a publicista Ivan Motýl píše v reportáži z moravskoslezské metropole, uveřejněné v časopise Host (č. 6/2016), následující: „Ostrava!!! – Ty vykřičníky městu sluší.“ Něco na tom bude. Ne náhodou se právě Motýl ujal edičního dohledu nad knihou s výraznou, pastózně působící obálkou a poetickým, lehce tajemným názvem Hallada o Olejovém Městě, jejímž autorem je Marek Pražák (*1964). Ostravský umělecký zjev, sochař, malíř, básník, zpěvák a performer, v relativně útlé sbírce textů, určených k autorské hudební performanci, vzdává svému městu hold originálním způsobem, aniž by potřeboval těžit z pověstné bezručovské topiky ztuhlých svalů, potu, šichet a šachet pokrytých uhelnou pavučinou. Čtenář ji ale i přesto podvědomě vycítí – přece jen se stále jedná o součást místní kulturní paměti a jeden z naturelů regionu. Pražák však tvoří v bohatých barvitých odstínech a potvrzuje, že Ostrava není černobílá. Umělecká výbušnost a expresivita veršů městu sluší stejně jako vykřičníky v jeho logu.

„A ta dívka v trávě pod oblohou
hvězdy otvírá a tančí s tmou“

Marek Pražák pro své výstupy vytvořil specifickou formu balady – halladu –, kterou nerecituje, nýbrž (jak se můžeme dočíst na klopě obálky) „halladuje s hlasivkami napjatými jako dráty vysokého napětí, s třeskutou energií i nečekanými zkraty“. Celkem osmadvacet „písňových“ textů je v knize řazeno do dvou číslovaných oddílů; počátek každého textu tvoří krátká slovní předehra, jež danou halladu časoprostorově ukotvuje. První písně čtenáře zavedou do jihoamerických pralesů (autor soubor napsal po návratu z peruánské džungle), zároveň však přeneseně také do zmiňovaných bezručovských časů. Jak je opět příznačně uvedeno na klopě, i Ostrava byla městem kolonizátorů. Podobně, jako se Bezručův básnický subjekt v básni Michalkovice ocitá v gladiátorské aréně, ten Pražákův putuje na mracích nad Limou a po proudu řeky Abiseo až do ostravského pralesa. Autorova schopnost obrazotvornosti v podobných okamžicích nabírá na intenzitě. „Co je mi po vás ať kraluje hic / slunce taví ocel kolejnic.“ Čtenář může jen doufat, že jej rozžhavené koleje tramvají dovedou zpět do peruánské přírody.

Po indiánském preludiu se už nastálo vracíme do Olejového Města. Halladář Pražák nás provází jeho ulicemi. Jednou nám jej představuje s trubadúrskou nonšalancí (ovšem po ostravsku – „touha po lásce / knedlík v omáčce / to není moje to není tvé / používat / dovolené“), podruhé s jazykovou hravostí a inverzemi, vynalézavostí, spontaneitou a variováním (písně Jaro s ptáky, Plíce z krabice), jindy s jízlivou ironií a hořkostí v ústech (mnohdy s existenciálním vyzněním – Cela života, Tělo bez duše) či pod vlivem halucinačních vidin města zářícího „pažravým krásnem“. Přesto není Ostrava jen bájné město olejových kaluží, ale i místo skutečné a rozmanité. Napětí mezi mýtem a skutečností, domovem a cizostí, vizí a realitou je v Pražákových textech neustále přítomné. Z jazykových hrátek a obrazů stejně jako z konkrétních detailů a míst před námi vyvstává freska genia loci, s nímž je básník neodčinitelně svázán. Nelze se divit onomu balancování mezi pocitem sounáležitosti a zároveň vyvrhelství, protože podobně rozpolcená je v Pražákových textech i sama duše Ostravy. Píseň Malá zem, stylizovaná do podoby státní hymny, nemůže tudíž vyznít urážlivě – autor svůj domov už má a pouze jej občas skepticky reflektuje jako „malé Čechy s Velkou Moravou“ nebo „nekonečnou periferii“, kde na pláních Karoliny probíhá stavba „veliké bílé kostky“. Se skepsí to ostatně nebude až tak žhavé – byť je jeho město legračně nečeské, neodpustí si pěvec poznámku, že i zde leží jedno Masarykovo náměstí. Pokus o únik z Olejového Města v písni Zpěněné dny končí samozřejmě nezdarem, vždyť i ptáci na obloze se po zimě vracejí zpět.

„Jak uklidnit člověka
když chce žít
a život a klid a život a klid
jako bys chtěl vodu a olej spojit“

Na několika akcích, kde zpíval texty uvedené v Halladě (např. na Světě knihy, v Božské lahvici v květnu 2019 či na Skleněné louce v Brně v říjnu 2017), jsme měli možnost poznat Marka Pražáka jako skutečný živoucí, básnící a pějící zjev. Jelikož byl autor recenze přítomen na všech místech, nemůže si odpustit poznámku, že se reakce pražského a brněnského publika různily. Ale o to nejde. Je třeba zdůraznit, že Pražákovy texty nabývají zcela jiných rozměrů při živé performanci. Na Motýlovu otázku, zda obstojí i bez autorových výbojů, tudíž nelze odpovědět zcela pozitivně. První, „indiánské“ texty ještě pozoruhodným způsobem propojují lyrickou složku s epickou, v dalších už dominuje pouze složka druhá. Některé slovní hříčky a použitá citoslovce bez doprovodu působí jaksi prvoplánově, rytmus občas kolísá mezi hospodským popěvkem a deklamací. Celkové vyznění sbírky se může zdát jako monotematické a autorovo postěžování si nad údělem Olejového Města by mohlo nezasvěceného čtenáře nudit. Možná se však podobná lamentace stala běžnou součástí všedního ostravského dne, tudíž se do Pražákova obrazu města musela (možná chtě nechtě) promítnout.

Přinejmenším jde o smělý vydavatelský počin nakladatelství Protimluv a rozhodně stojí za to si texty obsažené ve sbírce přečíst. Můžeme je totiž vnímat ne jako dvacet osm samostatných písní, ale jako jednu dlouhou uměleckou sentenci. Nebo jako obraz podobný tomu Pražákovu na obálce knihy. Autor tvrdí, že „u nás si můžeš vybrat ze dvou krás / herna nebo sekáč / kostitřas“. Těch krás bude nakonec mnohem více a autorova poezie vybízí vnímavého čtenáře, aby je ve verších hledal. Podtrhnout bychom ještě mohli rámcový vztah prvního a posledního textu, nechť jej ale objeví sám čtenář. Slovy autora: „Chachá, čačá, konec.“

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 550x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce