Svět knihy 2019: Indo-afro-ibero-americký kolektivní host

Svět knihy 2019
Indo-afro-ibero-americký kolektivní host

aktualita beletrie zahraniční

Pod souhrnným heslem „La literatura“ proběhlo úspěšné hostování latinskoamerických spisovatelů na Světě knihy. Veletrh přidal nový rekord, když překonal hranici 50 tisíc návštěvníků. Novinkou bylo otevření specifického prostoru Café Evropa, v němž se literatura ocitla v obecnějších kontextech, souvisejících s politikou a občanskou angažovaností.

Svět knihy 2019: Indo-afro-ibero-americký kolektivní host

Indo-afro-ibero-amerika. Takto složitě nazval mexický spisovatel Carlos Fuentes oblast Latinské Ameriky, která byla letos hostem veletrhu a literárního festivalu Svět knihy. Společné vystoupení spisovatelů z Argentiny, Brazílie, Dominikánské republiky, Chile, Kolumbie, Kuby, Mexika a Peru představilo kulturní pluralitu regionu, který tentýž autor přirovnává k Borgesovu Alefu, bodu, v němž mohou být všechna místa světa viděna v dokonalé simultánní existenci. Souběžně tam (nejen) podle něj koexistují domorodý význam posvátnosti, boj za demokracii a revoluci, který vychází ze španělských středověkých měst a evropského osvícenství, a křesťanský, židovský i arabský charakter multikulturního Španělska, pokračující v synkrezi evropského, indiánského a černošského.

České vazby
Společný stánek v hlavní veletržní hale nabízel úctyhodné množství čerstvě vydaných knih autorů z daného regionu u nás dosud nezavedených, ale také třeba Paula Coelha. Střídaly se na něm pořady věnované jednotlivým zastoupeným zemím, což někdy doprovázely i výtvarné propriety, jako velká kopie sochy z předkolumbovského období v případě Mexika nebo argentinský panel s básní Jorgeho Borgese věnované rabbi Löwovi, Golemovi a Praze. (Jak známo, slavný spisovatel napsal také povídku Tajný zázrak, v níž stojí knihovník z Klementina Jaromír Hladík tváří v tvář smrti a je mu poskytnut čas na dokončení jeho úkolu.) Česká témata se objevovala i v jiných knihách, například Pražském syndromu Juana Pabla Bertazzy, který v našem hlavním městě pobýval jako jedenáctý rezident projektu Praha město literatury, díky němuž vydal soubor básní Na prahu Prahy (Novela Bohemica, 2017). Praha je v něm charakterizována kaskádou až máchovských oxymóronů jako „město, kde svatí svádí a hadi rozmlouvají hříchy“, město sestávající z hradů bez králů a „kostelů bez bohů“, ale zároveň svůdně jako „Jediné místo na světě / kam se můžeš vydat / po návštěvě Paříže…“

Nobelisté (po letech v Praze)
Hlavní hvězdou veletrhu byl spolu s Hertou Müllerovou nobelista Mario Vargas Llosa. V rozhovoru s překladatelkou Anežkou Charvátovou se projevil jako galantní debatér, když přiznával, že jeho česká diskusní partnerka zná jeho dílo lépe než on sám a že se bojí odpovídat, aby neudělal nějakou chybu. A trochu žertovně uváděl, že už napsal leccos, ale možná by ještě mohl vyzkoušet komiks. Vážněji se pak vyznal, že „kdo chce psát, musí svým psaním žít, jinak se z něho spisovatel nestane, i když zvládne řemeslo“.

V dalších rozhovorech (či textech, které vyšly těsně před začátkem veletrhu), se vyjadřoval k řadě témat. V knize Volání kmene připomněl i naši zemi, ovšem v souvislostech spíše smutných a nelichotivých. Vzpomínal v ní totiž na teroristické akce, které měly v době studené války „napadnout a oslabit“ západní demokracie, a mezi zeměmi, ze kterých byly různé teroristické skupinky a buňky skrytě organizovány či řízeny, uvádí vedle Iráku, Íránu, Sýrie a Sovětského svazu i jeho satelitní země, jako Bulharsko a Československo. (Zcela jinak danou problematiku nahlížel například Argentinec Abel Posse v knize Che Guevarův pražský příběh.) Dále Vargas Llosa (právem) kritizoval venezuelský režim, který zničil zemi potenciálně velmi bohatou, jež by mohla mít nejvyšší životní úroveň v Latinské Americe, ale „nemá, protože upadla do rukou bandy extremistů“; podpořil Evropskou unii a odmítl dle něj přehnané snahy katalánských separatistů: „Od nastolení demokracie a vytvoření samosprávného režimu, kdy se na autonomní regiony převedly důležité administrativní, politické, a především vzdělávací kompetence, u moci stojící nacionalistické sektory v Katalánsku i Baskicku zahájily aktivní ideologickou kampaň, která byla doprovázena falšováním historických událostí a snaživou politikou za rozšíření katalánštiny a baskičtiny a vymýcení španělštiny, a jež po letech přinesla ovoce v tom, že znovu oživila téma nezávislosti, a dokonce ho proměnila v největší nebezpečí pro španělskou demokracii.“ Nakolik přitom byla reakce španělské vlády adekvátní, už autor ovšem neřešil.

Šťastní kočovníci versus velkoměsto
Škála na veletrhu představených textů byla velmi široká: od těch, které reflektují typické problémy soudobé velkoměstské společnosti, až po takové, jež se pohybují až v jakémsi mytickém bezčasí, jako některé básně Chilana Jorgeho Teilliera („Let ptáků je zpěv, který se země právě naučila“), anebo se vracejí do doby historického zlomu, kdy lidé nejdříve procházeli světem jako šťastní kočovníci, ale pak je někdo „přikoval k dějinám“ a „donutil je platit nájem“, napřed byli lidmi, ale pak byli ze dne na den změněni v Mexičany či Korejce (z románu Teď se vzdávám a to je všechno, který napsal Mexičan Álvaro Enrigue).

Řada knih se kriticky vyrovnává s bouřlivou historií regionu, a to někdy i velmi hravě, jako román Náhlá smrt, jenž do doby dobývání Mexika a španělského baroka včleňuje prvky tenisové hry. Někdy jsou to přitom příběhy o zániku, jako povídka z knihy Podchlazení, v níž zmíněný Álvaro Enrigue vypráví (vedle příběhu hluchého pastýře, posledního mluvčí dalmatského jazyka) o konci posledního přeživšího indiána z pobitého kmene Jahiů, který dožívá jako živý exemplář v muzeu. Mnohem velkolepější a monstróznější konec ale přichází v knize Argentina! Argentina!, v níž prý Rodrigo Fresán svérázně odpověděl na výzvu, aby sepsal velký román o Argentině. Fiktivní spisovatel se v ní neprojevuje jako původce a tvůrce nových světů, ale jako nositel zkázy. Proniká totiž do vesmírné databanky všech jmen a dat a tam kompletně ničí heslo s názvem Argentina. Odstranění hesla trvalo přesně tak dlouho, kolik času zabralo uvařit si vodu na poslední noční čaj, podotýká autor suše.

Kulty a umění
Region byl ovšem na veletrhu představen i v širších souvislostech. Ve společné debatě se nad jeho vyhlídkami zamýšleli profesor geografie Bohumír Janský, profesor historie Josef Opatrný a profesor dějin umění Pavel Štěpánek. Religionistka Zuzana Marie Kostićová mluvila o mayském náboženství a také o tom, že když začaly být po staletích zapomnění objevovány tamní architektonické památky, evropští badatelé tak opovrhovali tamním indiánským obyvatelstvem, že vymýšleli všemožné cizí původce oněch staveb a odmítali představu, že by je mohli vybudovat předkové dnešních obyvatel. Archeoložka Eva Farfánová Barriosová zase s velkou slávou a za přítomnosti peruánské velvyslankyně uvedla svoji knihu Synové boha Slunce. Vzestup a pád říše Inků.

Antropoložka Ludmila Škrabáková, autorka knihy Zdraví z pralesa: Léčivé rostliny Amazonie (Eminent 2013), promluvila o tématu ayahuasky a koky, jež po staletí v Amazonii sloužily k diagnostice, léčení, věštění, koncentraci, očistě a při dalších rituálních příležitostech, ale dnes jsou hojně zneužívány, jak dosvědčují fenomény jako „kokain“ nebo „ayahuascová turistika“. Rozebírala přísná omezení, která požívání ayahuasky provázela („zakázány“ přitom prý byly i sexuální sny, jejichž přítomnost měla znamenat, že daný člověk nebyl na konzumaci dostatečně připravený a soustředěný), i personifikaci ayahuasky coby bytosti žárlivé a rozmarné. (Praktické ukázky kultovního obětování lidských těl ani „ochutnávky“ ayahuasky veletrh neposkytoval, tělesně zapojit se návštěvníci mohli jen do tanečních kurzů či večerů a pohroužit se alespoň do rytmu salsy). Škrabáková dále promítala také ukázky současného umění inspirovaného těmito spirituálními zážitky, přičemž zmínila i českého malíře Otto Plachta (nar. 1962).

Mnohem širšího prostoru se pak výtvarnému umění dostalo v přednášce Umění Latinské Ameriky, magický svět barev a tvarů. V jejím podtitulu stála otázka, co umění prozrazuje o dějinách a identitě regionu. Současně šlo o prezentaci pozoruhodné knihy Dějiny umění Latinské Ameriky (Karolinum 2018). Jedná se o záslužný počin, protože je to první takový titul na českém knižním trhu. Monika Brenišínová a Markéta Křížová v publikaci představují charakteristická témata, a to ve velkorysém záběru – od počátků umělecké tvorby v předkolumbovském období (a půvabných motivů jako květiny a kaktusové plody, které ale symbolizovaly zaživa vytrhávaná lidská srdce), přes koloniální etapu až po současnost. Kniha mimo jiné líčí kolísání Latinské Ameriky ve vztahu k Evropě či Spojeným státům, kdy se mnohé ze středo- a jihoamerických států ve snaze najít vlastní identitu obracely směrem k předkolumbovské minulosti a někdy se i uzavíraly před evropským modernismem a avantgardními směry. Pozoruhodné jsou i reakce Latinoameričanů žijících v exilovém prostředí USA, kde se staví do opozice k dominantní kultuře a hrdě se vracejí k teorii mexického filozofa Josého Vasconcelose o „kosmické rase“. Latinskou Ameriku charakterizoval jako vyvolený kontinent, kde po staletí docházelo k setkávání a míšení světových ras a kde dojde ke vzniku rasy nové a lepší. Ovšem jiní na onu geneticku pluralitu nahlíželi méně optimisticky. Brazilec Darcy Ribeiro konstatoval, že lidé jeho země jsou potomky otroků i otrokářů, pocházejí z těl mučených černochů a Indiánů, ale stejně tak jsou „tou zběsilou rukou, jež je mučila“.

Dokonalá genetická směs?
Ze stovek dalších knih, které byly na veletrhu uváděny, zde v této souvislosti zmíníme prezentaci mimořádné publikace Gen. O dědičnosti v našich osudech, jejímž autorem je lékař, vědec a spisovatel Siddhartha Mukherjee. Její čtivost, aktuálnost i odbornou přesnost vyzdvihl prof. Václav Pačes (a náš časopis brzy zveřejní její recenzi). Hojně se u nás nedávno debatovalo o citátu z učebnice Přírodopis 8: pro základní školy a víceletá gymnázia (Fraus, 2006), podle níž je „mnohonásobné mísení mezi jednotlivými lidskými plemeny pro lidskou společnost význačným přínosem. Díky tomu se vytváří tělesně i duševně zdravé a vyspělé populace“. Nicméně v této knize podobné tvrzení nenajdeme, asi hlavně proto, že i samotná „rasa“ je spíše kulturní a nikoli genetický koncept. Více se v ní zdůrazňuje univerzálnost genetického kódu v celé přírodě, s níž jsme tak vnitřně silně propojeni: gen plejtváka obrovského (nebo náš) lze začlenit do mikroskopické bakterie a bude daným organismem rozluštěn. Obecně si ovšem Mukherjee cení genetické variability a bojí se, že umělými technologickými zásahy do našeho genofondu (za účelem odstranění nemocí či „mutantů“) sice možná zmizí postižení lidé, ale také citlivost a láskyplnost. Některé autorovy teze a vyjádření znějí takřka literárně, například o tom, že lidská historie se opakuje i proto, že se opakuje samotný genom. Ambice, fantazie a touhy, které roztáčejí kola dějin, jsou částečně zakódovány v genomu. A dějiny zase vyselektovaly genomy, které jsou nositeli těchto ambicí a fantazií. Jak si přitom nevzpomenout na Borgese, který ve svých esejích meditoval nad tím, že počet lidských vjemů, myšlenek a zvratů je omezený a že každý úsek času „obsahuje celé dějiny“?

Někteří soudobí latinskoameričtí literáti silně tematizují problém vlastního jazyka a identity, například ti, kteří se snaží psát původními indiánskými jazyky (což je jistě legitimní touha a naši předci si tímtéž prošli před dvěma stoletími). Celkově u nich podle Anežky Charvátové ale převažuje to, že se nechtějí provinčně uzavírat do svého regionu, chtějí být otevření světu, vědomě přináležet ke globální kultuře, která třeba podle Vargase Llosy pro jednotlivce otevírá možnost vytvořit si vlastní kulturní identitu. Respektive dominuje pocit „světoobčanství“ (Roberto Bolaño). A případně i tendence přispívat knihami k tomu, aby ze čtenářů byli „lepší, motivovanější občané“, jak řekl Vargas Llosa na debatě v Lucerně. Letošní veletrh se o to mimo jiné úspěšně snažil i otevřením specifického prostoru Café Evropa, v němž se o literatuře debatovalo v kontextech souvisejících s občanskou angažovaností a globálními tématy.

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 349x

Inzerce
Inzerce