Bertazza, Juan Pablo: Pražský syndrom

Bertazza, Juan Pablo
Pražský syndrom

recenze beletrie zahraniční

Románová prvotina argentinského spisovatele se směle řadí k tradici latinskoamerické fantastické literatury. Juan Pablo Bertazza se v knize zpovídá ze své hořkosladké a hluboké lásky k Praze.

O Praze vesele a s lehkostí
Juan Pablo Bertazza
: Pražský syndrom. Přel. Radka Navarová, Novela Bohemica, Praha 2019, 150 s.

„Pařížský syndrom“ je přechodná psychická porucha – s řadou psychiatrických a psychosomatických symptomů – postihující zejména turisty z Japonska, kteří vnímají konfrontaci svého vlastního idealizovaného obrazu Paříže se skutečností jako frustraci. Symptomy se objevují při cestování, kdy se turista setkává s věcmi, které dříve nezažil; po návratu do známého prostředí příznaky opět zmizí. Takto obecně bývá charakterizován cestovatelský syndrom světové destinace číslo jedna (podle serveru Trip Advisor za rok 2018). Juan Pablo Bertazza se po básnickém vyznání vlastního vztahu k české metropoli, Na prahu Prahy (v překladu R. Navarové vydala Novela Bohemica, 2017) v románové prvotině pokouší umístit možná poněkud stranou stojící Prahu na mapu světové literatury.

Na pomoc si spolu s poutavou formou deníku nově příchozího cestovatele bere to nejlepší z americké literární tradice, Adolfa Bioye Casarese, Edgara Allana Poea či příběhy Davida Lynche. Kniha je nedocenitelnou inspirací zejména pro českého čtenáře, jenž jako „domácí“ zcela přirozeně nemá možnost pohledu „zvnějšku“ na důvěrně známá až „notoricky provařená“ místa.

Bertazzovi se velmi ladně podařilo skloubit topograficky a kulturně celkem vzdálené, ale jinak literárně příbuzné světy latinskoamerické fikce a fantastických příběhů německy píšících pražských autorů. Aniž bychom chtěli prozradit z děje románu více, než je nutné, určité vodítko nám může poskytnout Maska červené smrti Edgara Allana Poea. Románový koktejl Pražského syndromu neopomíjí nic z toho, co by mohlo být půvabné pro mileniály, aniž by se ovšem Bertazza slepě podřizoval současnému povrchnímu čtenářskému vkusu. Sympaticky se na druhou stranu hlásí k tradici: v románu deníkového typu defiluje sice poněkud strojeně, ale přesto výstižně česká skutečnost: zdejší reálie, kultura, literatura. A to v jedinečném pohledu a příběhu argentinského turisty Rodriga, který do Prahy přijíždí zdánlivě paradoxně pracovat jako průvodce jiných zahraničních turistů u českého pleticháře a mafiána Ivana řečeného Hus. Do celkem banálního a spíše bloggerského než spisovatelského příběhu vstupuje vyšší moc, „vis maior“, která velmi působivým a bizarním způsobem zasáhne do osudů zejména českých hrdinů. Fantastický motiv spojený se smrtí Bertazzovi umožňuje do jisté hloubky vytěžit apokalyptické téma a jeho dopad na českou běžnost a každodennost.

Autorovo literární umění do značné míry reflektuje to, co se dnes v literatuře nejčastěji prosazuje: ke slovu se dostává technologická slupka současné civilizace, román nevelkého rozsahu je rozkouskován do celků, které by se daly publikovat na pokračování v časopise nebo v novinách a hlavním rysem textu jsou spád a jistá zkratkovitost stylu. Edgar Allan Poe v roce 1842 podobné téma pojal jako již zmíněnou povídku, v současné reinkarnaci se nám představuje ve formě románu.

Ripellino, Eco, Posse
Nenechme se ovšem mýlit záměrnou autorskou hrou, kterou Bertazza vede hned na několika úrovních. Autorovy postřehy, poznámky a dějové a situační skici jsou ve skutečnosti velmi podařené a trefné, jako etablovaný básník si je velmi dobře vědom váhy každého slova a z textu je zcela zřetelně poznat jeho smysl pro detail a pointu. Na relativně nevelké tematické ploše a v omezeném textovém rozsahu se mu podařilo umístit hned několik působivých pastí a fantastických rozměrů, ke kterým přistupuje podobně zručně jako jeho legendární kolegové klasiky latinskoamerické fantastické povídky (třeba ze souboru Evy Lukavské Had, který se kouše do ocasu).

V souvislosti s tradicí tématu Prahy u zahraničních autorů či bohemistů se Juan Pablo Bertazza vřazuje do přísně literárního proudu, připomeňme si ta nejznámější díla: Magická Praha Angela Maria Ripellina je v podstatě učenou románovou esejí a do značné míry „seriózní“ prací; to samé platí i o Pražském hřbitovu Umberta Eca nebo o knize Che Guevarův Pražský příběh Abela Posseho. Ač můžeme význam Bertazzova pražského románu jen stěží srovnávat s komplexním a propracovaným uměním Eca, Ripellina či Posseho, nikdo ze zmíněných klasiků nedosahuje ve svých dílech v nakládání s Prahou takové odvahy a lehkosti. Něčím jsou si však všechny tyto zmíněné pohledy cizinců na Prahu a českou skutečnost podobné: jistým tíživým až negativním pohledem na českou běžnost, soustředěním se na tu českou tradici, která není vždy českému člověku příjemná. U Ripellina je to zejména důraz na pobělohorskou dobu a na dobu po srpnové invazi roku 1968, která se velmi tragicky a hluboko vryla i do autorova vlastního životního příběhu: zmínky o světlých chvílích české historie a kultury jsou v jeho románu nepoměrně řidší. Umberto Eco využívá pražské kulisy zejména pro náčrt pravidelného údajného setkávání sionských mudrců na židovském hřbitově v souvislosti se známým ruským antisemitským falzem Sionské protokoly z roku 1903. Ani Abel Posse ve výše zmíněném románu neopomíjí zdůraznit beznaděj, šeď a smutek Československa pozdních šedesátých let, které se nevyhýbaly ani pražskému studentstvu.

Bertazzův přístup je tedy z tohoto pohledu osobitý, dokonce by se dalo říci, že v případě Pražského syndromu se jedná o exkluzivní literaturu určenou českému čtenáři. Juan Pablo Bertazza se do Prahy zamiloval a chce ji dokonale zažít, prožít, vstřebat, chce se stát „Čechem“, k čemuž ostatně směřuje i dějová zápletka jeho románu. Místo mu natolik učarovalo, že se rozhodl psát o Česku pro Čechy. Podobně třeba jako u Markéty Pilátové funguje latinskoamerický a český synkretismus spíše brazilským směrem (od románu Má nejmilejší kniha až k dílu o významném Čechovi v brazilském exilu Janu Antonínu Baťovi), u Bertazzy je nasměrován do Čech. Jakkoliv je Pražský syndrom dílo s působivým podtextem fantastiky, zatím nelze říci, že jeho autorem je již hotový literární mistr a klasik. Přesto jeho román stojí za přečtení a ocení ho nejen čtenáři, které zajímá obraz Česka očima cizince.

 

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 829x

štítky k článku

Inzerce