Pilátová, Markéta: S Baťou v džungli

Pilátová, Markéta
S Baťou v džungli

recenze beletrie česká

Kniha Markéty Pilátové vypráví o hledání domova a o obrovské síle lidské vůle. Inspirována osudy rodiny Jana Antonína Bati, poskládala autorka příběh, který ukazuje, jak překvapivě blízko může být z Moravy do brazilského Mato Grosso, kde „Jan Antonín stavěl nové Zlíny, zatímco v jeho vlasti komunisti budovali diktaturu“.

Most mezi Zlínem a Brazílií
Markéta Pilátová
: S Baťou v džungli. Torst, Praha, 2017, 264 s.

Poslední román Markéty Pilátové se podobně jako některé její dřívější knihy zrodil z inspirace, kterou autorce přinesly opakované pobyty v Brazílii, kde působila jako učitelka češtiny pro krajany. Na rozdíl od prvotiny Žluté oči vedou domů či druhého „brazilského“ románu Má nejmilejší kniha je tento poslední příběh spojen stejně silně s Brazílií jako s Čechami a Moravou. A je obdivuhodné, jak toto spojení dvou tak vzdálených krajů a kultur drží pohromadě pevně a suverénně, bez trhlin.

Markéta Pilátová příběh rodiny Baťů v Brazílii spíš skládá než vypráví. Nechává hovořit a vzpomínat několik protagonistů skutečné historie Baťova rodinného klanu, včetně samotného Jana Antonína Bati, a jen jim propůjčuje své vědomí. Mnohé čtenáře možná překvapí, že Baťa z titulu knihy není zakladatel světoznámé obuvnické značky Tomáš Baťa, ale jeho nevlastní mladší bratr Jan Antonín, který „po jeho smrti dovedl firmu Baťa k světovému rozmachu“. Osobnost tohoto „Bati z džungle“ stále zůstává v Česku téměř neznámá, protože si svého času příliš mnoho vlivných osob z různorodých důvodů přálo, aby se právě na mladšího Baťu zapomnělo.

Většina textu vychází z autentických materiálů, rodinných deníků, alb, osobních dopisů a dalších soukromých pokladů obrovského rodinného archivu, který měla autorka k dispozici díky přátelství s paní Dolores Baťa Arambašič, vnučkou Jana Antonína.

Baťova Dobrá voda
Když Markéta Pilátová v roce 2007 poprvé přijela do Brazílie učit potomky českých exulantů, bylo jejím působištěm Batayporã, město tvořící spolu s Mariapolis, Batatuba a Bataguassú čtveřici měst, která Baťa vystavěl v brazilském pralese. Do jejich názvů zakomponoval jméno svého rodu (či manželky Marie) a slova z guaraní, jednoho z jazyků původních obyvatel Brazílie. Proto Batayporã znamená v překladu Baťova Dobrá Voda, Batatuba je vlastně Otec Baťa a Bataguassú Velký Baťa. A v Batayporã se autorka seznámila s paní Dolores a bezprostředně pocítila, že Baťův duch tam nepřežívá jen v místních názvech.

Na českém knižním trhu byly či stále jsou k dispozici dvě významnější publikace věnované mladšímu z bratrů Baťových: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše od Miroslava Ivanova a překlad dokumentárního románu Francisca Moacira Arcanja Svět porozumí. V obou případech jde spíš o díla z kategorie literatury faktu, román Markéty Pilátové je však jednoznačně beletristický text. Autorka měla k dispozici mimořádné množství faktografického materiálu, ale přesto, či snad právě proto chtěla v kapitolách knihy nechat promlouvat ty, pro které byla ta fakta jejich vlastním životem, a poskytnout jim stejný prostor jako žijícím pamětníkům. A tak je nechala vršit vzpomínky jednu přes druhou způsobem, kdy drobnost spustí řetězec asociací a odvede vypravěče v čase i místě úplně jinam, než kde s úvahami začal.

Vždycky to stojí za to, když duše není malá
Příběh se neodvíjí chronologicky, ale utvářejí ho vazby mezi jednotlivými vzpomínkami. Vypravěči se střídají, což umožňuje nahlížet na stejnou událost z více úhlů. Krátké kapitoly jsou vždy nazvány jménem vypravěče. K dominantním hlasům patří hlas samotného Jana Antonína, podobně jako tomu bylo za jeho života. Kromě něho hovoří dvě Baťovy dcery, jeho zeť, vnučka Dolores, ale i personifikovaná baťovská „fabrika“, Baťovi kolegové a pár dalších postav. Všechny kapitoly jsou psané v první osobě, což budí dojem, že člověk čte postavám myšlenky.

Román začíná monologem Jana Antonína Bati na smrtelné posteli, kam jej srazil snad už osmý infarkt. Sled vzpomínek však nepřeruší ani jeho smrt, protože Baťa-vypravěč má v rámci románu právo nahlížet a zasahovat i do doby, kdy již není naživu. Díky tomuto privilegiu je „přítomnost Baťova ducha“ doslovná a on pak může ve „svých“ kapitolách nejen vzpomínat, ale i hodnotit a občas nostalgicky nebo vtipně glosovat následné události.

Vzpomínky jednotlivých vypravěčů se od okamžiku Baťovy smrti vracejí daleko před jeho příjezd do Brazílie, k začátkům baťováckého Zlína, útěku rodiny z Protektorátu a také do doby vleklých soudních procesů, v nichž se Jan Antonín po válce bránil proti nařčení z kolaborantství a neúspěšně se snažil získat zpět svůj majetek na území Československa. Vyprávění má konkrétní historický rámec, ale forma, kterou autorka zvolila, zaručuje, že projev protagonistů je natolik důvěrný a přirozený, až má čtenář dojem, že i on se stává součástí knihy, že on sám se s jejími protagonisty probírá dopisy a fotografiemi.

Hledání domova
Stěžejním tématem románu je potřeba domova a hledání vlastních kořenů a identity svázané s rodovou historií. Stejnou otázku autorka zpracovala už ve své prvotině Žluté oči vedou domů, která jistě vychází ze stejných inspiračních zdrojů jako tento román, a využívá zde i stejnou formu mnohohlasého vyprávění více či méně spřízněných postav. Téma domova, jeho ztráty a znovunalézání má mnoho podob. Baťovy dcery Ludmila a Edita nostalgicky sní o minulosti a prožívají až fyzický strach, že s přijetím nového domova přijdou o ten původní. Ludmilina dcera Dolores si vysnívá domov svých předků a dlouho jí připadá, že právě tam má své kořeny – v zemi, kterou navštívila až jako dospělá a navíc se strachem, že ji okamžitě po překročení hranic socialistického Československa zavřou.

Pojítkem s domovem je bezpochyby jazyk. Členové Baťovy rodiny hovořili každý několika jazyky. Jako románové postavy přikládají řeči, jíž mluví v různých situacích a s různými lidmi, obrovskou váhu. Slova zaslechnutá či pronesená v určitém jazyce mají stejný efekt jako vůně, při níž se člověku podvědomě začnou sbíhat sliny. Jazyk je pouto schopné spojovat člověka se vzdálenými místy a lidmi po celá desetiletí. Je to most, po kterém se může vnučka Dolores vydat do svého vyfantazírovaného českého domova a do domova milovaného dědečka. A je to i práh – osvojení si jazyka nové země může být pro exulanta první znamení, že se možná už nevrátí zpátky. Snad i proto jedna z postav prohlašuje o brazilské portugalštině: „… tu zdejší hatmatilku jsem odmítal používat. Všechny ty nosovky, co si hrají na francouzštinu, a do toho zamíchané jakési polohrdelní r a gramatika, co se s logikou minula, už když v tomhle jazyce řekli poprvé máma.“

Jak již bylo napsáno na začátku, román S Baťou v džungli propojuje velice odlišná místa: Prahu, Baťův Zlín a Československo dřívější i to nové, které sledujeme od první návštěvy Baťovy vnučky v osmdesátých letech do současnosti, s Brazílií. Tato země se svým chaotickým a na smysly útočícím pralesem je pro někoho vášnivá a živočišná, ale pro jiné snad i poněkud nudná a fádní (v místech vyrvaných pralesu nejsou divadla, koncertní sály a knihovny tou nejvyšší prioritou). Nicméně zde převažuje Brazílie s pestrobarevnou, chaotickou a přírodní tváří, jež je mimo jiné i tváří svobody. Spontánní až strhující popisy brazilské atmosféry vyplývají z autorčiných vlastních prožitků, z jejího sblížení se s Brazílií, z toho, jak sama tu zemi zná a jak jí rozumí.

Markéta Pilátová nabízí poutavou, čtivou a intimní podobu životního příběhu jedné z velkých osobností českých dějin dvacátého století, příběhu plného velkoleposti i bezpráví. Nadto její román ukazuje, jak lze propojit dva tak odlišné světy, sblížit místa a osudy, žasnout nad odlišností a různorodostí, která neděsí, ale obohacuje a motivuje.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 54 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   79%čtenáři

zhlédnuto 3488x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce