Lively, Penelope: Měsíční tygr

Lively, Penelope
Měsíční tygr

recenze beletrie zahraniční

Po více než třiceti letech u nás vychází jeden z nejzásadnějších britských románů osmdesátých let. Přestože kniha dnes zdaleka nepůsobí tak novátorsky jako v době vzniku, díky časovému odstupu si můžeme uvědomit, že román stojí na pevnějších základech, než jaké představují neobvyklé vyprávěcí postupy.

Složitá cesta k uchopení dějin, dlouhá cesta ke čtenářům
Penelope Lively
: Měsíční tygr. Přel. Zora Freiová, Host, Brno, 2019, 256 s.

Britská spisovatelka Penelope Lively (*1933) je ve své zemi v podstatě klasičkou, u nás však byla donedávna takřka neznámá. V roce 2001 jí zde sice vyšel překlad prózy V horkých vlnách, nevzbudil však žádný větší rozruch, a tedy ani vůli nakladatelů pokračovat ve vydávání děl této autorky. Až začátkem tohoto roku se Penelope Lively dostala do hledáčku nakladatelství Host – to nejprve vydalo její esejisticky laděnou knihu Život v zahradě a nedávno se české verze dočkal i její nejúspěšnější román Měsíční tygr, který do češtiny převedla Zora Freiová. Titul v originále vyšel v roce 1987, v témže roce byl oceněn Bookerovou cenou a dostal se i mezi finalisty Whitbreadovy ceny. Vloni byl Měsíční tygr v rámci The Golden Man Booker označen jako nejlepší anglicky psaný román osmdesátých let.

Hlavní postava knihy, Claudia Hamptonová, je ve svých šestasedmdesáti letech na smrtelné posteli. Ještě předtím, než podlehne rakovině, však hodlá napsat „[d]ějiny světa […] A zároveň s nimi i ty své. Život a doba Claudie H. Ten kousek dvacátého století, k němuž jsem byla náhodou připoutána, volky nevolky.“ (s. 11) Jejím cílem není stvořit celistvé, souvislé dějiny, ale zmapovat výsek toho, co prožila, čeho byla svědkem, popsat osoby, s nimiž se stýkala a které více či méně zasáhly do jejího života, popsat dobu a prostředí, v nichž se pohybovala. To je však, jak se ukáže, podobně složité jako hypoteticky zaznamenat úplné dějiny světa – a stejně tak efemérní, stejně tak předem odsouzené k neúspěchu, k neúplnosti.

Přestože je po dočtení Měsíčního tygra možné vcelku neproblematicky seskládat fabuli – tedy ony klíčové události, které tvoří „život a dobu Claudie H.“ –, stačí přečíst pár stránek, aby bylo čtenáři jasné, že v románu jde stejnou měrou o události, jež protagonistka prožila, jako o způsob, jímž je zprostředkovává. Což si umírající Claudie, autorka populárně naučných historických knih, které jsou sice čtenářsky úspěšné, ale historicky nepřesné, dobře uvědomuje a reflektuje to. Pokud bychom tak měli vymezit způsob vyprávění, můžeme si pomoct jejími vlastními slovy:

„Chronologie mě rozčiluje.“ (s. 12)

„Hlas dějin se samozřejmě skládá z mnoha hlasů; ze všech, kterým se podařilo dojít slyšení.“ (s. 16)

„A když mluvíme o dějinách, nemyslíme tím přece, co se doopravdy stalo, že? Kosmický chaos všude a ve všech dobách? Myslíme tím to, co z něj uspořádáme do knih, pohled neškodného historického oka zaostřený na roky a místa a osoby.“ (s. 17)

V knize se střídá nejen ich-forma s er-formou, mění se také vypravěčská hlediska; proplétají se časové linie, události a postavy jsou nasvěcovány opakovaně, z jiných úhlů apod. Jak Milada Franková v předmluvě ke knize, tak protagonistka v románu samotném označují tento postup za kaleidoskopický: „Zatřeste válečkem a sledujte, co z toho bude.“ (s. 12) Tímto způsobem vypráví Claudia o tom, jak za války působila jako válečná zpravodajka v Káhiře, jak se prosadila coby spisovatelka či jak jí po revoluci v Budapešti zavolal maďarský univerzitní profesor a ona se ujala jeho syna, který tou dobou studoval v Británii a který by bez její pomoci skončil bůhvíjak. Popisuje však i z hlediska velkých dějin přízemnější události – vyrůstání s bratrem Gordonem, v mnohém nezvládnutou výchovu dcery Lisy i dlouholetý vztah-nevztah s Lisiným otcem Jasperem. Přestože způsob vypravování evokuje objektivní neuchopitelnost dějin – jak těch velkých, tak dějin jednoho života –, Claudia připouští: „Dokonce ani ten nejsvobodomyslnější historik – třeba já – by nepopřel, že minulost závisí na jistých ústředních a nezpochybnitelných faktech. A právě tak i život; má svůj střed, své jádro.“ (s. 91) Pomyslným středem Claudiina života je až idylický, vášnivý vztah s Tomem Southernem, důstojníkem tankové jednotky, jehož pozná za války.

Není pochyb o tom, že časový odstup, s nímž se Měsíční tygr dostává k českým čtenářům, vzal knize alespoň zčásti její působivost. Markéta Pilátová v recenzi pro Respekt (45/2019) trefně poznamenává, že způsob vyprávění, který v osmdesátých letech působil novátorsky, je dnes zavedený. Nadto se i u nás dočkaly ohlasu romány z anglosaského prostředí vycházející z předpokladu, že pro interpretaci dějin – ať už těch takzvaně velkých, nebo malých – je důležitější postava historika, respektive toho, kdo vypráví, než události samotné (jmenujme třeba některé knihy Juliana Barnese nebo Kazua Ishigura). Ve světle tohoto kontextového znevýhodnění se však ukazuje, že Měsíční tygr není v žádném případě román à la these.

I před zdánlivou složitost formy vyprávění je Měsíční tygr velice čtivý. Čtenářsky atraktivní je i ústřední postava. Nejen proto, že se musí vzepřít společenským předsudkům, jež svého času zavíraly před ženami mnohé brány. (Popis svých literárních úspěchů doplňuje vypravěčka na jednom místě slovy: „Kdyby tehdy existoval feminismus, myslím, že bych se na něj dala; byl by mě potřeboval.“) Důležitější je však to, že onen kaleidoskopický způsob vyprávění nefunguje v knize jako pouhý ornament, ale že další a další vrstvy vyprávění pomáhají uchopit a pochopit Claudiinu osobitost a její minulost – a snad i historii obecně či alespoň způsoby, jak se k ní můžeme stavět.

Konečně v knize zaujmou přesné popisy míst, ale i společenských situací, a to především z válečné Káhiry, kde se samotná Penelope Lively, jak poznamenává v poděkování, narodila a v dětství za války žila: „O několika podivínech z Britské rady nebo univerzitních kruhů se vědělo, že se příležitostně druží se středostavovskou egyptskou inteligencí — což byl v zemi složené z milionů rolníků, bohaté obchodní aristokracie a vakua mezi nimi okruh dosti omezený.“ (s. 146)

Penelope Lively nepatří mezi nejznámější britské spisovatele, s přihlédnutím k jejím dvěma knihám, které tento rok vyšly česky, ji však můžeme označit za jednu z nejzajímavějších. Lze tak doufat, že na sebe další překlady nenechají dlouho čekat.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.