Karapanou, Margarita: Máma

Karapanou, Margarita
Máma

recenze beletrie zahraniční

Lyrická výpověď Margarity Karapanou je poskládaná ze snových obrazů a vzpomínek hlavní hrdinky na matku. Mnohdy surový vypravěččin vnitřní svět odhaluje komplikovaný vztah obou žen a ukazuje starší z nich v nevšedním světle jako nenáviděnou a milovanou zároveň.

Máma – milovaná, obdivovaná, nenáviděná
Margarita Karapanou
: Máma. Přel. Denis Kostomitsopoulos, Dybbuk, Praha, 2012, 144 s.

Novela Máma je poslední vydané beletristické dílo řecké spisovatelky Margarity Karapanou (1946–2008). Lyrická koláž se pohybuje mezi vzpomínkami, snovými obrazy a metaforickými představami, zobrazujícími autorčinu matku, řeckou prozaičku a dramatičku Margaritu Lymperaki, ale i pokřivené polohy mateřské i milostné lásky. Lyrická mluvčí, která je vyobrazena jako autorka sama, v útržkovém monologu adresovaném právě matce vykresluje tuto mytologickou a komplikovanou postavu svého života.

Karapanou se prodírá vzpomínkami naprosto surově, bez jakéhokoli patosu, zároveň ale v próze udržuje i výraznou polohu emotivní či senzitivní. Otvírá čtenáři intimní pohled na vztah dcery a matky. Láska, muži, matka – to jsou styčné body, mezi kterými vypravěčka rozprostírá svou poetickou výpověď, jež nezačíná ani nekončí.

„,Mami, proč se na mě díváš tak divně?‘
,Protože tě nemiluji.‘
,Mami, proč mě nehladíš?‘
,Protože tě nemiluji.‘“ (s. 62)

Karapanou bolestně popisuje všechny emoce, pocity a konotace, které se v jejím monologu nespoutaně mísí a propojují. Vyprávění mnohdy spíše než k matčinu portrétu inklinuje k vykreslení dceřina vnitřního světa a nekontrolovatelné lásky, kterou k matce chová. Miluje ji nesobecky, mnohdy neopětovaně, avšak naprosto intenzivně. Surové obrazy umírající matky v nemocnici střídají dceřina milostná vzplanutí, která však končí jen dalším radikálním odmítnutím. Negaci lásky, jakou zná od ženy, jež ji porodila, pociťuje lyrická mluvčí rovněž ze strany mužů, do jejichž objetí marně uniká.

„,Hele, Jacquesi, nepodniknem něco?‘
,Máš nějaké porno?‘
Zaslzela jsem. […]
Je noc. Probouzím se. Vidím Jacquese, jak lhostejně onanuje, na videu je ohromná prdel.
,Chci něco sladkého!‘ křičím. ,Běž mi koupit dortíky. Běž mi koupit dorty do Everestu. Tady máš sto tisíc drachem.‘
Jacques se vrací s jedním dortíkem a nespočítatelnými lahvemi vodky. Jsem nahá. Konstatuje odtažitě:
,Připomínáš mi Piggy. Obleč se.‘“ (s. 16)

Strohý styl a krátké úderné věty vytvářejí kontrastní řeč, ve které se odráží komplikovaný vztah dvou žen spisovatelek. Holé promluvy zároveň vytvářejí metaforické črty, místy až snový projev. Obrazy se rozplývají mezi fantazií a vzpomínkami, jejichž nevinnost je neustále nabourávána doslovným erotismem. Matka ležící nahá v posteli s muži, matka dožadující se četby Bataille (jehož postavu matky ze stejnojmenné novely silně připomíná) nebo markýze de Sade. Sexualita je všudypřítomná a vypravěčka se snaží si ji podmanit, ovládnout stejně jako její starší a krásnější „nepřítelkyně“, ale neustále selhává. Pro muže, se kterými se snaží vytvořit podobné animální sexuální pouto, je neatraktivní nebo méně přitažlivá než vlastní matka.

Tato mnohovrstevnatá koláž pocitů a vzpomínek postupně dává vyniknout klíčovému motivu celého textu: mateřství. To je líčeno jako něco problematického, pokaženého, což eskaluje zvláště v momentě, kdy Karapanou inscenuje narození vlastního dítěte.

„,Za jak dlouho budu rodit?‘
,Teď!‘
Matka vsune ruku pod dceřinu sukni a vytáhne panenku.
,Dobrý porod!‘ křičí.
,Nevidím! Nevidím!‘ křičí dcera.
Matka hází panenku dceři do náruče.
,Ani tohle jsi nedokázala udělat správně! Porodila jsi panenku!‘
,Matko, jdi pryč…‘
,S kým ji máš?‘
,Už jsem zapomněla…‘“ (s. 64)

Máma totiž líčí absenci klasického chápání mateřství. Místy drásavá a krutá promluva vypravěčky na jednu stranu vykresluje matku jako nelítostnou sobeckou bytost, která konzumuje dceřinu lásku, ale nedokáže ji opětovat. Zároveň však něžnými popisy vykresluje skrytou, romantickou polohu jejich vztahu. Tu ovšem umocňuje mámina smrt, která udává vyznění celého textu. Karapanou knihu stylizuje do podoby dialogu adresovaného zemřelé matce. Text ji tedy zpřítomňuje, připomíná a současně je autorčiným vyrovnáním se s její smrtí, stejně jako s vlastním životem. Karapanou se nechce vyzpovídat ze sebelítosti a ani nezamýšlí nikoho obviňovat. Místo toho text důmyslně staví na její upřímné výpovědi spisovatelky.

Lyrický jazyk, naturalistické popisy, snové obrazy a noční můry vytvářejí komplikované metaforické čtení, které místy bolí, jindy šokuje, každopádně za sebou zanechává hlubokou stopu. Máma je na jednu stranu silný a drsný příběh plný nepoddajné feminity a pohlcující sexuality a na stranu druhou text založený na křehkých metaforách, orámovaný vztahem matky a dcery, který křičí nebo pláče spolu s jeho lyrickou mluvčí.

 

© Kateřina Bártková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 253x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce