Niemi, Mikael: Vařit medvěda

Niemi, Mikael
Vařit medvěda

recenze historický román

Švédský bestsellerový autor překvapuje každým svým novým textem. Tentokrát servíruje čtenářům historickou detektivku z dalekého severu. Její kouzlo – ale i zrádnost – nicméně spočívá v něčem úplně jiném.

Medvědí vývar a ďábel ctižádosti
Mikael Niemi
: Vařit medvěda. Přel. Zbyněk Černík, Argo, Praha, 2019, 392 s.

Mikael Niemi je pozoruhodný švédský spisovatel, spjatý životem i tvorbou s nejzazším severem Švédska a drsným krajem údolí řeky Torne, kde se mísí finské, sámské a švédské kulturní proudy. Jeho dílo se vyznačuje osobitým vypravěčským stylem, který zvláštně kombinuje magický realismus, inspirovaný sámskou orální tradicí, a drsný humor s lyrickými podtóny zádumčivosti. Charakteristická je pro něj také žánrová rozmanitost – napsal mj. burleskní sci-fi Svålhålet (Díra v kůži, 2004), detektivní román Muž, který zemřel jako losos (Mannen som dog som en lax, 2006, česky 2010) či katastrofickou románovou vizi Vodní apokalypsa (Fallvatten, 2012, česky 2014).

Niemi patří mezi autory zkoušející a neustále posouvající hranice svého vypravěčského projevu. Jeho klíčovým tématem a jedním z jednotících prvků jinak různorodé tvorby jsou jazyk a řeč jakožto neoddělitelné součásti lidské identity. Ve své tvorbě poukazuje na zhoubné společenské důsledky potlačování mateřštiny, konkrétně pak na neblahou švédskou nacionální politiku jediného národního jazyka, která téměř umlčela meänkieli – tornedalskou finštinu.

Teprve v roce 2000 byla meänkieli („naše řeč“) ve Švédsku uznána za jeden z pěti národních minoritních jazyků (spolu s finštinou, jidiš, romštinou a sámštinou). Takřka symbolicky se to stalo v témže roce, kdy Mikael Niemi obdržel prestižní Augustovu cenu za svůj dosud nejúspěšnější román Popmusic z Vittuly (Populärmusik från Vittula, 2000, česky 2003), věnovaný rodné Pajale a tornedalským obyvatelům. Z typického severského autora krásné literatury – chudého, neznámého a nečteného – se Niemi znenadání stal norrbottenskou osobností roku a jedním z nejprodávanějších švédských spisovatelů vůbec. Jeho román byl přeložen do více než 30 jazyků (mj. hebrejštiny a kurdštiny) a dočkal se i úspěšného filmového zpracování.

Pastor detektivem
Také děj prozatím poslední Niemiho knihy Vařit medvěda (Koka björn, 2017) je zasazený do pochmurných scenerií pajalského kraje. Spisovatel si pro čtenáře pečlivě připravil širokou škálu vzácných surovin potřebných k vykouzlení nezapomenutelné literární lahůdky, jakkoli se mu nepodařilo docílit zcela dokonalé souhry chutí. Hlavními ingrediencemi románu jsou velikán norrbottenských dějin, švédsko-sámský pastor a zakladatel pietistického probuzeneckého hnutí Lars Levi Laestadius (v románu označovaný jako probošt, mistr, černokabátník); dále tichý, introvertní tulák Jussi – sámský chlapec, kterého probošt v zuboženém stavu nalezl ležícího v bahně cesty; andělsky krásná Marie, svedená na scestí; omezená a pokrytecká vrchnost; tři vraždy a k zvýraznění hořkosti navíc jedno křivé obvinění.

Ocitáme se v odlehlém Kengisu v roce 1852. Jednu třetinu obyvatel zde tvoří hostinští, druhou opilci a třetí chudina. Vypravěčem je nesmělý, přemýšlivý sámský chlapec Jussi, „pozorovatel, který zkoumá svět“. Provází chřadnoucího Laestadia jako stín, přilepený k mistrovým patám. V jeho bystrých očích se hřímající pastor, bojující ostrým brkem i jazykem proti démonu alkoholu a nevzdělanosti, mění v pochybujícího vrásčitého samorosta zanedbaného zevnějšku, jehož největší radostí je nedotčená krása místní flóry, kterou neúnavně a s osvícenskou precizností popisuje a katalogizuje. Proboštovo přemítání nad dobrým člověkem uprostřed houfů dotěrných komárů a Jussiho tiché, platonické snění o nedosažitelné milované, nejkrásnějším z letních květů s „šátkem bílým jako bělokur“, jednoho dne přerušuje upocený, vystrašený čeledín, který s funěním přibíhá pastorovi oznámit zmizení děvečky Hildy Fredriksdotter Alatalové.

Vybaven vědeckým ostrozrakem, pilovaným na norrbottenských vřesovištích, bystrým úsudkem a vzácnou schopností bleskurychlé dedukce, proměňuje se charismatický duchovní v pajalského Sherlocka Holmese. Jussi, který se díky pastorově péči a pozornosti naučil číst a psát, s povděkem přijímá roli Watsona. Probošt za pomoci všech svých smyslů pozorně ohledává místo činu, očichává, a ve vyšetřovatelském zápalu dokonce i ochutnává stopy zanechané pachatelem a na základě nalezených indicií se pokouší zrekonstruovat průběh událostí. Jussi vše tiše a pečlivě zapisuje. Laponsky – opovrhovaným jazykem Sámů.

Zcela odlišně se k celému vyšetřování staví komisař Brahe, pastorův antagonista, který se více než studiu nejnovějších kriminalistických metod oddává požívání punče. Duchovní lenost obhroublého, samolibého policejního úředníka stojí v absolutním kontrastu k pastorově pracovitosti, důvtipu a vědecké systematičnosti. K proboštovým fundovaným připomínkám je komisař záměrně hluchý a celou událost chce co nejdříve uzavřít. Prohlásí, že dívku přepadl medvěd, a na dopadení krvelačné bestie nechává vypsat odměnu. Pravda je komisaři stejně lhostejná jako místní lidé.

Ďábelské ambice, nezaměnitelný hlas a jedno ale
Do klasické kriminální zápletky, plné falešných stop, přimíchává Niemi líčení trpkého osudu sámské menšiny, na kterou mnozí Švédové v minulosti pohlíželi stejně nedůvěřivě a vyděšeně jako na lovenou medvědici. Nesrozumitelná sámština zněla uším přistěhovalců jako zvířecí jazyk, „ze kterého každému křesťanovi běhá mráz po zádech“. „Laponci“ (jak byli Sámové dlouhou dobu nazýváni), vytlačení na samý okraj společnosti, jako by se snažili dotknout svobody a rovnoprávnosti skrze víru.

Spisovatel tedy jistou rukou přisypává do medvědího vývaru palčivá zrnka z dějin Sápmelaš (sámské rodiny) a laestadiánského hnutí. Popisuje narůstající neshody mezi „střízlivými opilci, ctnostnými děvkaři a počestnými zloději“ a pastorovými oddanými hříšníky v botách se zobci, načež spory vrcholí divokou vzpourou probuzeného sámského obyvatelstva proti pokrytecké norské vrchnosti v Kautokeinu. Pastor si začíná uvědomovat, že „zažehnutý oheň“, který měl hřát a být ku prospěchu, „může i ničit“.

Jedinou nadějí jsou děti a jejich vzdělání. Probošt vkládá veškerou svou zbývající energii i peníze do budování sítě misijních škol a neztrácí víru, že z drobotiny vyrůstající v tornedalských chalupách a chýších se jednoho dne mohou stát faráři a učitelé: „s větším vzděláním bude klesat alkoholismus, (…) všechno to začíná u dětí a jejich klikyháků na břidlicových tabulkách“. Svou vizí strhává i mnohé další stoupence, kteří k nelibosti obchodníků a hostinských nakupují místo alkoholu knihy a tužky pro malé žáky.

Takovou nadějí je i Jussi, hlavní vypravěč knihy, kterého probošt přijal za svého. Kdysi zbídačený a vyděšený chlapec mu nyní pomáhá s vyšetřováním. To se však s přibývajícími vraždami, násilnostmi a osudovými přešlapy hlavních hrdinů komplikuje a směřuje k neblahému vyústění celého temného sociálního dramatu.

Již od chvíle, kdy pastor v úvodu knihy zapisuje chlapcovo jméno do matriční knihy, začíná Jussiho dojemná a strastiplná pouť za objevením vlastního hlasu, vlastního já a v neposlední řadě vlastního života. Jestliže pastorova postava ve schematické roli samozvaného detektiva poněkud zakrňuje, Jussiho charakter se čím dál více prohlubuje a ožívá. Z věrně čekajícího „psa“, který je „s čenichem na tlapě“ připraven mistra kdykoliv následovat, se Jussi na konci románu proměňuje v samostatně jednající bytost, kterou protrpěná martyria nezlomila, naopak mu dodala odhodlání a sílu neuhýbat před krutými nástrahami života. Znovuzrozený Jussi v závěru symbolicky přijímá nové jméno a zapisuje si: „Jsem člověk (…) a napadlo mě, že to, co tu provádím, tahle slova… Že z nich jednou bude kniha.“

Jussiho vypravěčský hlas je tichý, nesmělý, přesto přesvědčivý a naléhavý, jeho pohled pronikavý a mnohdy předjímavý, i když často neslyšný či nevyslyšený. Svět nahlíží z perspektivy vyvržence – nechtěného dítěte, které se rozhodlo vymanit z nánosů špíny a opovržení. Procítěné líčení Jussiho křehké, zjizvené duše i dojemného osudu utlačovaného a přehlíženého člověka je zároveň působivou miniaturou strastiplného života Sámů. V obecnější rovině představuje Jussi bolestný symbol pronásledované jinakosti, vysmívané a trýzněné okolím. Detektivní zápletka, která je sama o sobě poměrně konvenční, působí vedle líčení jeho trnité cesty za sebepoznáním ploše a přes barvitě a do detailu vykreslené hrůzné zločiny paradoxně ztrácejí na zajímavosti.

Zároveň jako by s blížícím se koncem románu spisovatel více a více podléhal lákadlům nashromážděného materiálu a zahušťoval medvědí vývar biografickými detaily z Laestadiova života, aniž by v knize zbýval prostor pro jejich zevrubnější rozvedení. Čtenářova zvědavost je tak podrážděna, ale zůstává neuspokojena. Je totiž třeba vyřešit vraždy, najít násilníka a vypořádat se s ním.

Kniha Vařit medvěda má mistrovské, ba přímo ďábelské ambice vylíčit na pozadí detektivního příběhu historické, náboženské a sociální zápasy původního tornedalského obyvatelstva. V mnohých pasážích se to autorovi daří skvěle. Se slovy, přelévajícími se z vět do odstavců a kapitol přirozeně jako voda v řece Torne, dovede zacházet nezaměnitelným způsobem. Jeho popisy místní přírody, zahalené do hlubokých lesů, prosáklé zrádnými močály a poseté něžnými květy žlutolistého máku Papaver laestadianum, jsou nenapodobitelné, stejně jako živé dialogy a prokreslené scény, nasycené pachy, vzrušením, očekáváním a obavami.

Niemi napsal bezpochyby výborný román, který zcela jistě sklidí mezi čtenáři úspěch. Po jeho přečtení však zůstává na jazyku mírná pachuť. Jako by se všechny použité suroviny, ač nejvyšší kvality, nestihly pořádně provařit a rozličné chutě spojit. Jako kdyby spisovatel použil příliš mnoho ingrediencí a esence sdělení se rozplynula. Nebo možná jako by neměl odvahu dát vyniknout jedné jediné silné chuti. Nakolik by umělecké kvalitě románu uškodilo, kdyby spisovatel vynechal pikantní vraždy a vyprávěl svým jedinečným způsobem prostý příběh Jussiho, bezvýznamného laponského chlapce, poutníka, obětního beránka? Skutečně je nutné do každého švédského románu aspirujícího na úspěch přimíchávat alespoň pár kapek krve a vařit z něj černou polévku?

 

© Veronika Hegnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.