Sapolsky, Robert M.: Chování

Sapolsky, Robert M.
Chování

recenze přírodní vědy

Myšlenkově originální a argumentačně i informačně precizně vystavěné dílo, které má potenciál obohatit a podnítit k přemýšlení i ty čtenáře, kteří s jeho autorem nebudou ve všem souhlasit.

Kdo se umí chovat?
Robert M. Sapolsky
: Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém. Přel. Pavel Pecháček, Dokořán, Praha, 2019, 744 s.

Nejnovější příspěvek do populárně naučné edice ZIP nakladatelství Dokořán je šíří obsahu i fyzickým rozsahem výjimečnou knihou. Americký neuroendokrinolog, profesor biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě, v ní na sedmi stech padesáti stranách popsal lidské chování od mikroskopického pohledu, který se zaměřuje na činnost hormonů a enzymů, genů i různých mutagenů, přes bezprostřední faktory vnějšího prostředí až k makroskopii, zahrnující rozmanité civilizační působení v rámci široké mezilidské komunikace.

Publikace Chování (Behave. The Biology of Humans at Our Best and Worst) Roberta Sapolského nechce vzdělávat čtenáře pouhým líčením nejnovějších vědeckých názorů a poznatků. Zejména v druhé půli své knihy se autor zabývá především svéráznou, leč inspirativní interpretací pravidel a mezí naší morálky, souboru přesvědčení a představ, které si o sobě utváříme. Přibližně první polovina však zahrnuje velmi podrobný popis biologických procesů, které stojí za tím, co tvoří stručný název knihy. V centru zájmu stojí komplikované a často dosti nejednoznačné důvody a příčiny násilí, agrese, sobectví, dominance, ale i lásky, obětavosti, altruismu, vzájemného sdílení. Autor podává velmi zevrubný popis vlivů genetiky, hormonů a enzymů v druhové komunikaci (včetně vstupů ze strany epigenetiky, které mnohé zažité vědecké představy poněkud poupravily). Téma se totiž zdaleka netýká jen lidí, ale i rozmanitých druhů zvířat v čele s primáty, s nimiž se ostatně lidský genom ve velké míře shoduje.

Mikrosvět i makrosvět
Autor se snaží náročný výklad odlehčit občasným ironickým vtipkováním, lze ovšem spekulovat, nakolik je to nezbytné. Sapolsky ostatně alespoň v tomto směru patří k současným americkým popularizátorům vědy, kteří se pod podbízivou rouškou mile vtipkujícího vědátora leckdy nezaleknou různých infantilit (např. Marcus Chown, Leonard Mlodinow, James Kakalios aj.). Autor Chování se však vcelku umí chovat a svůj humor drží v únosných mezích, nemusí tak nutně znechutit ani čtenáře, kteří nejsou na akademicko-pubertální zábavu příliš naladěni. Rozsáhlé téma biologických a sociobiologických procesů je pojato široce i do hloubky, přičemž (nejen) pro ty, kteří nejsou s enzymy, genovým přepisem z DNA či tvorbou a funkcí hormonů důvěrně obeznámeni, autor kromě samotných zevrubných kapitol ještě na konec knihy zařadil speciální výkladové dodatky, usnadňující základní technickou orientaci. De facto z každé kapitoly Sapolského výkladu vyplývá, že jednoznačně či jednoduše interpretovatelné není v podstatě vůbec nic. Biologické i sociální determinanty tvoří díky svým vzájemným ovlivňováním, posilováním či oslabováním, tedy vysoce nelineárním působením natolik složitou síť vztahů, že komplikované fenomény, jakými jsou lidská povaha, nejrůznější preference či rozhodování za specifických okolností, autorovi slouží k rozsáhlým výkladům, jež se stupňují v několika úrovních, kdy každá následující rozšíří a částečně popře tu předchozí. Autor tak začíná u mikroskopického pohledu na životní procesy, ale vrstvením mnoha mezioborových poznatků vytváří plastický obraz v holistické perspektivě.

Testosteron a jeho bližní
Jak totiž Sapolsky často zdůrazňuje, vše závisí na kontextu. Například testosteron zvyšuje agresivitu pouze u agresivních jedinců. Sám o sobě souvisí spíše s výzvou (challenge) něco dokázat, prosadit se, pokud k tomu existuje příležitost. Pokud má však někdo sklony například k sexuální agresi a má za sebou historii násilných činů, může být nebezpečný třeba i po chemické kastraci. Hormony oxytocin a vazopresin sice zvyšují lásku a náklonnost, vedou nás k empatickému zájmu o naše blízké, ale v efektu tzv. parochialismu, tedy upřednostňování „nás” proti „cizím”, zároveň zesilují nepřátelský odpor vůči „cizincům” a regulují slast z jejich příkoří. Opět záleží na osobnostním nastavení, tedy především na tom, kdo pro nás tvoří kategorii „my” a „oni”. Pokud jde o bezprostřednější vnější vlivy, například genetika ovlivňuje lidskou inteligenci asi ze 70 %, ale jen tehdy, pokud se nenacházíme v prostředí, kde náš život podmiňuje výrazná chudoba – v takovém případě nám geny odpovídající kognitivní vývoj nikterak nezaručí. Něco podobného platí pro válečnický gen MAOA (kódující enzym monoamine oxydázu A), který se často vyskytuje u maorských mužů – agresivitu zvyšuje jen spolu s vnějšími vlivy, jako je například týrání v dětství, šikana a další antisociální projevy. Poměrně kontroverzním vědeckým názorem pak je, že testosteron formující chlapecký mozek během vývoje plodu má údajně mimo jiné vliv na růst mozkových oblastí podílejících se na matematickém myšlení. V roce 1983 byl poměr chlapců a dívek, kteří získali nejvyšší počet bodů v matematické části amerických SAT testů, 11 : 1. Tyto školní rozdíly mezi pohlavím však nejsou záležitostí zdaleka všech společností. Například ve Skandinávii jsou zcela nepatrné, a na Islandu dokonce dívky úspěšné v matematice převažují (mnohem podrobněji se touto otázkou zabývá Angela Saini v nedávno vydané knize Od přírody podřadné, česky Academia, 2018). Obecně platí, že nelze považovat za určující či vysvětlující vliv biologický a nebrat v úvahu vlivy kulturně-společenské.

Strach má velké oči
S agresivitou mnohdy také souvisí strach a stresová reakce na základě podnětů vyhodnocovaných amygdalou, případně fyzickým či morálním zhnusením, které úzce souvisí zejména s aktivitou inzulární kůry. Jak již bylo poznamenáno, amygdala se podílí na předsudcích a s nimi spojené nenávisti, kterou si kvůli strachu a obavám utváříme vůči cizincům. Opět zde hraje silnou roli kontext – amygdala způsobí, že kupříkladu předsudečný běloch v blízkosti černocha rychleji rozpozná tvar zbraně, přičemž se mu jako zbraň bude jevit i to, co jí není, ale nějakým tvarovým prvkem k ní odkazuje. Činnost amygdaly u takového člověka roste, pokud slyší nahlas rap. Naopak negativní hudební stereotypy vyvolávající podobnou reakci u černochů jsou spojené s death metalem. Reakce ovšem lze změnit – např. racionalizací oněch kulturních vlivů a rekontextualizací prvků, které vnímáme jako spřízněné. Silnou roli v našem chování hraje také to, zda jsme vyrostli v kultuře individualistické, či kolektivistické. Západní individualista si všímá na obraze spíše ústředních postav a objektů než celkového okolí, lépe odhaduje absolutní délky, ale hůře relativní poměry, je soustředěn spíše na to, co se týká jeho samotného, co se mu povedlo či nepovedlo. Člověk z východoasijské kultury bude naopak pravděpodobně více vnímat jako podstatné spíše to, zda byl ve správnou dobu na správném místě a kterak fungoval jeho kolektiv. Takto by bylo možno pokračovat ad libitum, neboť tematika je široká a dosti složitá. Sapolsky se snaží čtenáře přimět, aby vědecké poznatky nepřebíral nekriticky. Neustále jej drží v jisté obezřetnosti, aby vše řádně promýšlel, zpochybňoval a znovu rekonstruoval.

Liberál, kterého přepadli
Zajímavě kontroverzní a provokativní Sapolského dílo začne být tehdy, když se pustí do komplikovaných otázek, jež mají jasné politické pozadí. Je celkem zjevné, že nelze podle genetických dispozic i s přihlédnutím k čitelným vlivům okolí určit například něco tak unikavého, jako jsou politické názory člověka. Obecným rozdílům mezi konzervativním a liberálním myšlením se přesto věnuje podstatná část knihy. Vzhledem k tomu, že pojem liberalismus nepředstavuje zdaleka vždy názorovou otevřenost (například neoliberalismus v ekonomickém myšlení představuje spíše konzervativní proud), je dualita mezi konzervativním a liberálním postojem poněkud problematická. Sapolsky přesto píše o liberalismu ve smyslu otevřeného a progresivního přístupu, jehož aktéři jsou připraveni uznávat práva menšin, společnost nenahlížejí jako monolit, který je třeba udržet v jeho ideálním stavu, neboť ten pro ně neexistuje, a na novoty se dívají kriticky, ale nikoli nutně skepticky. Naopak konzervativní jedinci podle autora cokoliv nového vnímají s odmítavým podezřením, stejně jako jakékoli další záležitosti, které jsou z principu nejisté, nejednoznačné. Optimum společenského zřízení vidí v uchování jasné struktury, řádu a pravidel. Často se přitom upomínají na minulost, v jejíchž vybraných ideálně naplňujících příkladech nacházejí vzor. Konzervativní myšlení si oproti liberálnímu libuje v jednodušších, přímočařejších vysvětleních, odmítá komplikovanou realitu, jelikož si ji spojuje s nebezpečím, zatímco liberální myšlení se nebrání intelektuálnějšímu uchopení, je schopno reflexe a dovede si lépe klást zpochybňující otázky. Sapolsky uvádí, že konzervativní myšlení je spojené s tendencí snadněji podléhat znechucení, což v tomto kontextu značí nižší práh pro aktivaci inzulární kůry a amygdaly. Reakce odporu jsou důležitou součástí lidského chování, jelikož nám umožňují instinktivně se vyhnout otravě (například zkaženému jídlu). Analogické znechucení je ovšem často vyvoláno i při setkání s něčím morálně otravným. Což často do značné míry souvisí s něčím neznámým a pochybným, jelikož nejistota může přinášet ohrožení, a je dobré se jí proto pokud možno vyvarovat. Jde ovšem o instinktivní reakci, kterou lze překonat, respektive s ní dále pracovat zapojením okruhů dorzolaterální prefrontální kůry, která naopak představuje mimo jiné racionální posuzování morálky. Liberál v Sapolského příkladech ovšem není nutně ten, kdo tyto automatické reakce odporu před čímkoli cizím neprožívá. Jak konzervativec, tak liberál zažívají morální zhnusení a reakce instinktivního odporu, ovšem zatímco konzervativec v tomto stavu zůstává a nesnaží se jej překonat, liberál o něm dále přemýšlí a díky racionální reflexi má větší šanci získat odstup a posoudit původně odmítanou věc v jejích dalších rozměrech. Snaží se tedy o nové, méně zaujaté posouzení. Sapolsky jako příklad konzervativce uvádí Leona Kasse, představeného bioetického výboru prezidenta George W. Bushe, který mluvil o tzv. moudrém zhnusení, což pro Kasse představovalo „emocionální vyjádření hluboké moudrosti, kterou rozum nedokáže plně artikulovat“. Situace je ovšem jako vždy o něco komplikovanější. Jednak proto, že jen málokdo je vždy a všude v tomto směru buď liberál, nebo konzervativec – většina lidí se pohybuje někde mezi oběma tendencemi přinejmenším v závislosti na situaci, posuzovaném tématu a vnitřnímu stavu. Konzervativní myšlení zvyšuje celá řada faktorů od páchnoucího koše v místnosti až po kognitivní zahlcení či pocit ohrožení – v podstatě mu nahrávají jakékoli nepříjemné pocity, které danou situaci doprovázejí. Liberalismus analogicky nachází svoje meze tehdy, když je téma pro intelektuální zpracování příliš náročné nebo když se daný jedinec cítí unaveně, nemocně, oslabeně či nějak ohroženě. Jak autor vtipně dodává, „konzervativec je liberál, kterého přepadli“.

Člověk člověku vlkem
Zcela stěžejním je v Sapolského Chování komplikované a k všeobecnému uspokojení zřejmě neřešitelné téma povahy zla, respektive otázka, zda lidská přirozenost odpovídá spíše pojetí Thomase Hobbese a jeho „homo homini lupus“, jak je filozof rozebírá ve svém díle Leviathan, nebo konceptu vznešeného divocha, jak jej propagoval Jean-Jacques Rousseau. Nejen že jej autor průběžně rozebírá, ale v závěrečné kapitole nadepsané Vojna a mír jím završuje celý svůj rozměrný spis. Autorova argumentační pozice do značné míry vychází z knihy lingvisty a kognitivního vědce Stevena Pinkera The Better Angels of Our Nature (Lepší andělé naší přirozenosti; kniha má brzy vyjít česky v nakladatelství Academia), která po svém vydání v roce 2011 vyvolala rozporuplné reakce. Pinker tvrdí, že současný západní svět je z hlediska násilných úmrtí v přepočtu na 100 000 obyvatel zdaleka nejbezpečnějším místem, jaké lze najít napříč všemi kulturami a historickými epochami. Svoji stěžejní roli v tom podle něho hraje volný trh, liberální myšlení a demokracie, které jsou nejlepším způsobem, jak společnost přimět spíše k mírumilovné kooperaci než k válkám a zabíjení. Na otázku, zda je člověk přirozeně altruistický a dobrý, nebo naopak sobecký a násilný, odpovídá množstvím historických dat, které interpretuje tak, že lidé měli ve všech civilizačních podobách násilné sklony a že žádné čistě mírumilovné kultury de facto neexistují. Nutno dodat, že Pinkerova kniha se stala terčem i odborné kritiky, zejména s ohledem k autorově specifickému a možná ne zcela reprezentativnímu výběru zahrnutých kultur, který nahrává jeho závěrům. Sapolsky ovšem slabé či sporné body Pinkerova přístupu nijak nezastírá. Celé téma ovšem záhy posouvá překvapivým směrem, když čtenáře seznamuje s diskusí na pomezí biologie, neurologie a filozofie, která se týká svobodné vůle, determinace chování a s tím spojené trestní odpovědnosti. Sapolského zajímá zejména samotná povaha zločinu a trestu – v celé knize nás detailně seznamuje s komplikovanými vlivy a procesy, nad nimiž tak úplně nemáme kontrolu, aby nám na konci předestřel otázku, co v tomto celkovém pohledu znamená nést vinu. Autor nepopírá důležitost a nezbytnost izolace nebezpečných zločinců, stejně jako netvrdí, že trestní právo nemůže společensky působit coby prevence proti zločinné činnosti. Staví se však proti tomu, abychom právo pojímali jako „trestní“. Trest je totiž z jeho pohledu smysluplný jen tehdy, když existuje jasně dokazatelná svobodná volba, kterou trestaný jedinec učinil, aby vykonal společenské zlo. Podle Sapolského ovšem trestání plní ve společnosti mnohem více funkci pomsty, která nám přináší slast. Dále rozvádí, že pokud zažijeme nějaké příkoří, dokonce i tehdy, když u něj nelze určit viníka, případně tehdy, když díky svým empatickým reakcím přeneseně zažíváme příkoří některého z našich blízkých, máme silnou potřebu označit „nějakého“ pachatele a jeho potrestání v nás vzbuzuje libost.

Svobodná vůle v cele smrti
Sapolsky k tomu, že naše pojetí právního systému a trestní odpovědnosti není příliš konzistentní, uvádí řadu příkladů. Vychází z bizarní středověké kazuistiky, kdy bylo obvyklé, že se trestala také zvířata. Například dospělé prase, které se dopustilo napadení a usmrcení člověka, bylo odsouzeno k popravě, ovšem malá selátka byla osvobozena, jelikož díky svému nízkému věku ještě nebyla za své činy zodpovědná. Sapolsky v tom vidí absurdní analogii k řadě současných právních kauz, kdy odpovědnost viníka určuje například konkrétní den, v němž občan nabývá právní plnoletosti – jako by se mu tím v hlavě rázem cosi dovyvinulo a jeho vědomí již mělo přístup ke všem ovládacím tlačítkům. Jako podobně nesmyslnou pak předkládá obvyklou argumentaci snížené zodpovědnosti kvůli duševní nemoci či zastření smyslů, přičemž se ptá, nakolik je udržitelná svévolná představa ad hoc utvořeného dvojího stavu, kdy v tom jednom se plně zodpovídáme a v tom druhém ne. Například prefrontální mozková kůra, která mimo jiné centralizuje morální posuzování a rozhodování, je u většiny lidí plně vyvinuta až kolem pětadvacátého roku života. Trestní odpovědnosti je člověk zbaven zpravidla také tehdy, když trpí duševní nemocí či organickým poškozením v takové míře, že je prohlášen za nesvéprávného. Existují tedy kritéria pro posouzení, která můžou v mnohých ohledech působit do značné míry svévolně. Některé vnější i vnitřní vlivy jsou totiž dle právně-lékařské argumentace zohledněny ve velké míře, na mnoho jiných faktorů, kterými je člověk neustále determinován, však není brán zřetel vůbec. Sapolsky se v tomto kontextu také zamýšlí, zda by neměla být určena spodní hranice IQ pro přijatelnost trestu smrti. Pokud ano, zda by měla být brána v úvahu průměrná hodnota, nebo nejnižší dosažená hodnota inteligenčních testů, a co to znamená pro řadu lidí čekajících na popravu v cele smrti, jejichž IQ je mnohdy nižší než 70 bodů.

Sapolsky ovšem v tomto směru není osamělým hlasem – autorova argumentace se zde shoduje např. s názory známého spisovatele, neurologa a filozofa Sama Harrise, jehož některé knihy vyšly také v češtině a který je dosti radikálním popíračem svobodné vůle, jakožto i smysluplnosti trestního práva. Sapolsky k tomuto tématu píše o absurdní představě jakéhosi vnitřního homunkula, jež podle jeho názoru vyplývá z argumentace lidí, kteří obhajují svobodnou vůli v deterministickém světě. Homunkulus je něco jako živý řidič obklopený poloautomatikou – tvoří naše svobodné já a dokáže tak rozhodovat naše činy uzavřen v těle, jehož reakce i dlouhodobější chování je přitom výslednicí vnějších i vnitřních sil. Určitým odborníkům pak náleží role, aby rozhodli, kdy je pro homunkula ovládací panel ještě relativně dostupný, a kdy už spíše ne – tedy dle autorova způsobu vyjádření, za jakých okolností ještě dosáhne na dostatečné množství tlačítek a kdy už mu nezbývá než nečinně přihlížet. Podle Sapolského však pro takového homunkula ve skutečnosti prostě není místo, a tudíž i jakýkoli koncept svobodné vůle je pro něj nedůsledně promýšlenou představou. Autor však zároveň uvádí i zásadní protiargument formulovaný jeho souputníkem Stephenem Morsem, totiž že neurověda pouze popisuje proces a uvádí korelace: tedy vysvětluje, ale nedokáže nic moc předpovídat. Tudíž z její pouhé deskripce nemůže plynout argument, že svobodná vůle je s naším do značné míry deterministickým prostředím v rozporu.

Chování Roberta Sapolského je sice náročná, ale zároveň poutavá i zábavná kniha. V celkovém ohledu jde nesporně o ambiciózní dílo, rozkročené mezi několika vědeckými obory a zajímavě pojednávající mnoho dílčích témat, jejichž podrobnější výčet by dalece překračoval možnosti recenze. Jde o dílo myšlenkově originální a má potenciál obohatit a podnítit k přemýšlení i ty čtenáře, kteří třeba nebudou tak úplně naladěni na autorův způsob uvažování, či kteří se s ním prostě neshodnou v některých výše nastíněných kontroverzních názorech. Sapolského přístup se totiž vyznačuje jednou důležitou věcí – nikdy neztrácí ze zřetele, že vědění je vždy nehotové, a musí tedy ponechat prostor pro své zpochybnění.

 

Na podobné téma:
Sam Harris
: Svobodná vůle
Miroslav Veverka: Evoluce svým vlastním tvůrcem

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   78%čtenáři

zhlédnuto 2187x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce