Dvořáčková-Malá, Dana; Sterneck, Tomáš; Zelenka, Jan a kol.: Děti a dětství

Dvořáčková-Malá, Dana; Sterneck, Tomáš; Zelenka, Jan a kol.
Děti a dětství

recenze historie

Bytosti odmala vedené k práci a poslušnosti a současně vyhledávající dobrodružství, nemající zábrany a využívající fantazii podobně jako současné děti. Takto nejednoznačný obraz najdeme v nejobsáhlejší české knize o dějinách dětství.

Naši předkové v roli dětí
Dana Dvořáčková-Malá
, Tomáš Sterneck, Jan Zelenka a kol.: Děti a dětství: Od středověku na práh osvícenství. NLN – Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2019, 696 s.

Jak žily děti v době středověku a v raném novověku? Existovala tehdy samostatná kategorie dětství? A proč šlechtické děti uzavírali sňatek v nižším věku než děti neurozené? I na tyto otázky odpovídá v češtině zatím nejobsáhleji kniha Děti a dětství: Od středověku na práh osvícenství od patnácti českých historiků, archeologů a památkářů. Ti si téma rozdělili podle své specializace, takže několik šlechtických kapitol zpracoval například Martin Holý, autor knih jako Zrození renesančního kavalíra (Historický ústav, 2010), mnohé venkovské pojednal Jaroslav Čechura, mimo mnoha jiných prací autor výborné knihy o sexuálním životě venkovanů v jižních Čechách.

Autoři dětský svět představují s ohledem na specifika jednotlivých sociálních vrstev a s vědomím společenských rozdílů přibližují, jaké se používaly hračky (jejich základní typy existovaly po staletí, kontinuálně), jaké bylo dětské ošacení (běžný byl dětský čepeček zvaný karkule nebo karkulka) a strava (například desetiletý Ladislav Pohrobek snídal pocukrované ořechy a pohár vína). Obsáhle se kniha zabývá začínající literaturou pro děti (například jakýmsi zárodkem pohádky O dvanácti měsíčkách) i naučeními, jak by se správné dítě mělo chovat, stejně jako dobovými představami o výchově. Kupříkladu Jan Amos Komenský zavrhoval plavání jako jalové a nebezpečné – mimochodem u dětí do čtyř let bylo utopení nejčastější nehodou.

Obsáhle jsou v knize pojednány církevní rituály, kterými děti stihly projít: křest, biřmování, první svaté přijímání, ale nezřídka i pohřeb. Zmíněny jsou ale i přetrvávající magické praktiky, například to, že po narození dítěte měl otec sníst rozdrcenou placentu přidanou do jídla, aby svého potomka miloval. Dodejme, že mezitím se konzumace placenty opět vrátila do módy, ale tentokrát už z poněkud jiných, zdravotních důvodů. Když ji nedávno ochutnal Bill Schutt, autor knihy Přírodopis kanibalismu, konstatoval, že chutná jako kuřecí žaludky.

Jiné dobové zvyklosti už v původní podobě zanikly a dochovány zůstaly jen v některých našich rčeních: dostat za vyučenou původně označovalo přechodový rituál, během kterého dostal učedník nezřídka obřadní výprask a finálně byl prohlášen za tovaryše.

Výše zmíněný problém kategorie dětství, kolem kterého se vedly spory od vydání vlivné knihy Philippa Arièse Dítě a rodinný život za starého režimu (L’Enfant et la vie familia le sousl’Ancien Régime, 1960), se autoři recenzovaného díla snaží nedramatizovat. Poukazují na metodologické problémy této otázky, a to třeba na případu obrazu Pietera Bruegela staršího, kterému tradice přisoudila název Dětské hry (1560). Malba znázorňuje desítky různých her a zábav. V bádání však panují rozdílné představy o jejím hlubším smyslu. Americká kunsthistorička Sandra Hindmannová se například domnívá, že obraz musíme vnímat v kontextu děl zachycujících „fáze života“. Hrající si postavy tak mají podle autorky alegorický význam symbolizující dětinskost. Britský historik Nicolas Orme naopak malbu využívá jako katalog dětských her, který dokládá vnímání odlišností dětského světa dospělými. Podle autorů knihy nemusíme pochybovat, že se zobrazené scény na ulicích vlámských měst a vesnic skutečně odehrávaly. Jako nevyjasněná otázka nicméně zůstává, zda chtěl Bruegel zachytit a vyjádřit „dětskost“, nebo „dětinskost“.

Autoři kompromisně soudí, že dětství nelze pojímat jako univerzálně platný koncept a že je nutné přihlížet k historickému období i k řadě sociálních či etnických faktorů. Ale zároveň konstatují, že kategorii dětství i roli dětí ve společnosti si naši předkové uvědomovali a jejich tematizace byla součástí mezigeneračního předávání zkušeností a znalostí. Ovšem k oné roli patřila také poslušnost k rodičům (a loajalita k rodině, která byla soudržnější než dnes), takže v knize najdeme svědectví o dětech již před narozením zasvěcených například Panně Marii, kteří se pak skutečně dali na duchovní dráhu, ale méně příkladů dětského vzteku a vzdoru, a to navíc spíše krátkodobého. Kupříkladu jedna z dcer Marie Terezie prý odmítala konzumovat ryby – ale k rozumu přišla, když jí matka ukázala chov pstruhů. Současně ovšem kniha uvádí příklady drsných alotrií některých venkovských výrostků a vražd spáchaných nezletilými (i kruté tresty, které nezřídka následovaly). Z čehož vyvozuje, že mírou vyhledávání dobrodružství, absencí zábran a využíváním fantazie se svět středověkých dětí zjevně „nelišil od současných poměrů“. Jaké ovšem byly tehdejší dětské fantazie nebo jestli se u malých dětí nějak projevovalo období vzdoru, se z této obsáhlé a výpravné knihy arci nedovíme, ale to už bychom zřejmě chtěli příliš (a historici by museli příliš popouštět uzdu své fantazii)…

 

Na podobné téma:
Eva Steiger
; Ivan Steiger: Umění hraček dvou tisíciletí
Milena Lenderová; Martina Halířová; Tomáš Jiránek: Vše pro dítě!

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 653x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce