Jaswal, Balli Kaur: Erotické příběhy pro indické vdovy

Jaswal, Balli Kaur
Erotické příběhy pro indické vdovy

recenze beletrie zahraniční

Nikki, svobodomyslná dcera indických přistěhovalců, se vzepře rodičovským plánům ohledně své budoucnosti a začne učit vdovy ze sikhské enklávy v londýnském Southallu tvůrčí psaní. Čeká, že půjde o nudné ženy, zvyklé pobývat v ústraní, které nemají co říct, ale hned první povídka, kterou odevzdají, ji vyvede z omylu.

Indické vdovy vracejí úder
Balli Kaur Jaswalová
: Erotické příběhy pro indické vdovy: Každá žena má svůj tajný svět. Přel. Jitka Jeníková, Argo, Praha, 2019, 328 s.

Vdovy to nikdy neměly lehké. Kromě existenční nejistoty a žalu ze ztráty manžela musely v mnohých kulturách čelit v lepších případech ústrkům či izolaci, v těch nejhorších jim hrozila dokonce smrt. Obřad sátí, pradávný védský zvyk, při němž byla spolu s manželovým tělem zaživa upálena i jeho vdova, považovaly tradiční hinduistické komunity za privilegium a ženy tuto praktiku často samy vyžadovaly. Třebaže se Východoindická společnost a britské koloniální úřady pokoušely podobným rituálům všemožně bránit (např. zákaz z roku 1829), byl tento zvyk velmi rozšířený. Indická vláda přistoupila k jeho absolutnímu zákazu překvapivě až v roce 1989, ale vykonává se, byť sporadicky, dodnes.

Tak či onak se od indické vdovy očekává, že bude, zahalena v sárí, postávat někde v ústraní, vděčna rodině či komunitě, že se o ni postará. Vlastní názor či emancipace není vítána, natožpak otevřenost jakéhokoliv druhu. A mluvit o sexu? To by bylo stejné, jako se ptát na sexuální zkušenosti vaší devadesátileté prababičky.

Singapurská autorka paňdžábského původu Balli Kaur Jaswalová si to rozhodně nemyslí. Každá žena má podle ní svůj tajný svět, tak proč by to nemělo platit i o indických vdovách v londýnském Southallu? Jaswalová si tuto sikhskou enklávu na kraji Londýna vybrala záměrně. V letech 2007–2008 zde opakovaně pobývala v rámci studií na University of East Anglia a toto na první pohled exotické místo, v podstatě stát ve státě, ji pochopitelně fascinovalo. Na jednu stranu se zdálo být dokonalou oázou důvěrně známých zvuků, vůní a chutí v jinak cizím anglickém prostředí, místem, kde se dodržují tradice, kde dokonale fungují komunitní vazby a kde se každému nově příchozímu migrantovi dostane podpory a vřelého přijetí. Vše bylo tak důvěrně známé a příjemné. Jednou však zažila na vlakové zastávce nepříjemnou chvíli, kdy na ni kvůli „nevhodnému“ oblečení začal křičet muž z místní „mravnostní policie“. Najednou si uvědomila, že to vše kolem ní může mít i druhou stranu mince, že určitě existuje řada lidí, kteří zdejší konzervatismus a dogmatické lpění na tradicích vidí přinejmenším jako svazující břímě. Taktéž se nabízela otázka, jakým způsobem tato komunita funguje s ohledem na zcela odlišnou kulturu a zvyklosti všude kolem. Jaký boj pak musí v sobě svádět příslušníci druhé generace, rozpolcení mezi indickým dědictvím a britskou každodenní realitou?

Již tehdy vznikl nápad napsat román, který se bude odehrávat právě v southallské komunitě a který se pokusí nahlédnout za zdi obchodů se zeleninou a kořením, za dveře domácností tamějších spořádaných obyvatel, v první řadě těch téměř neviditelných – tedy místních žen a hlavně vdov.

Nikki, hlavní hrdinka, je typická dcera přistěhovalců, která o sobě ráda prohlašuje, že je moderní. Proti vůli rodičů nechala studia práv, rezolutně odmítla domluvený sňatek, odešla z domova, nastěhovala se nad hospodu, kde dokonce po nocích pracuje, kouří, nosí džíny a k sexu má dosti liberální postoj. Na vlastní kůži každodenně zažívá vykořeněnost a jinakost, rozkročení mezi dvěma neslučitelnými světy, jemuž čelí neustálým balancováním a ústupky na obou stranách – dnes již notoricky známá klišé většiny děl tzv. diasporické literatury.

„Z okna autobusu mířícího k chrámu se objevovaly další bilingvní vývěsní štíty obchodů a Nikki z toho začínala pobolívat hlava, zmocnil se jí pocit, že je rozervaná vedví. Britka, Indka. Když byla ještě malá, jezdívali sem na jednodenní výlety – na svatbu v chrámu nebo na nákupy čerstvého kari koření. Vybavovala si rozpačité debaty, jež během těchto výprav máma s tátou vedli. Zdálo se, že oba společnost krajanů milují a zároveň nenávidí.“

Ve snaze udělat alespoň trochu radost matce si nakonec najde práci přímo v gurudváře, sikhském chrámu. Má se jednat o kurzy tvůrčího psaní pro místní vdovy, což si vykládá v podstatě jako kurzy čtení a psaní. Nikki vdovy vnímá stejně jako celá paňdžábská komunita, tedy jako skupinku po všech stránkách nudných a neprůbojných žen, které nemají, co by řekly. Jak hluboce se v těchto ženách mýlí, ukáže již první hodina. Povídka, kterou jí vdovy předloží, je hluboce romantická, explicitně erotická, v podstatě pornografická a co víc, nahlíženo optikou místa, kde se scházejí, skrz naskrz skandální. Od nikoho by nečekala takovou otevřenost a emocionální intenzitu jako právě od paňdžábských vdov.

„Vědění je moc“, hlásal kdysi Francis Bacon a posléze do detailu rozpracoval Michel Foucault. Vztah mezi věděním a mocí a následně i psaným diskurzem se stal později jedním z klíčových konceptů postkoloniální teorie. Psané (především anglicky) slovo bylo vnímáno jako jedna z hlavních zbraní kolonialismu a vzápětí i jako účinná zbraň odvety, jak ostatně tvrdil Salman Rushdie ve svém slavném článku Empire Writes Back. Podobně jako měli původně marginalizovaní migranti konečně možnost vyjádřit se ke každodenní realitě a použít k tomu „posvátnou krávu“ kolonialismu, tedy anglický jazyk a anglickou literaturu, k nelibosti mnohých uzpůsobenou vlastním potřebám, chopily se i paňdžábské ženy v Southallu příležitosti a v psaném textu daly průchod všemu, k čemu se jim dřív z nejrůznějších důvodů nedostávalo hlasu. Namísto toho, aby si o věcech, které je trápí nebo naopak těší, špitaly někde za závěsy, svěřily své niterné pocity papíru. Jejich hlas zazněl s nebývalou intenzitou a k překvapení okolí zbořil jednou provždy všechny stereotypy a předsudky, které ohledně jejich života panovaly.

Román Erotické příběhy pro indické vdovy je založen na kontrastu mezi tradicí a otevřeností, společenskými tabu a přirozenými potřebami southallských žen. Právě volba netradičních hrdinek a užití principu metafikce je hlavní devízou knihy. Dějová linka, točící se kolem hlavní hrdinky Nikki, odpovídá v podstatě tradičnímu bildungsrománu o hledání smyslu života, přehodnocování priorit, nesmiřitelnosti mládí a učení se toleranci. Jaswalová však jinak tradiční příběh imigrantské dcery pozvedla, mimo jiné díky celkové žánrové nevyhraněnosti (kniha obsahuje také prvky detektivního románu, milostného i sociálního dramatu) a hlavně zásluhou mimořádného smyslu pro nadsázku a humor. I proto její dílo v záplavě desítek obdobných v Británii nezapadlo. Doufejme, že se tak stane i v českém prostředí a že si Erotické příběhy pro indické vdovy najdou nadšené čtenáře i u nás.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 620x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce